Klam tká klam, klid tká klid | Martin Mainer

Čtvrtek, 28. Červen 2007 - 10:21
| Napsal:
Do konce června máte ještě možnost dohnat kulturní život, než na léto opustíte Prahu. V Mánesu je vystavena retrospektiva malíře Martina Mainera (*1959), jednoho z úspěšné tzv. generace osmdesátých let (Tvrdohlaví, Jiří David, Petr Nikl, Jaroslav Róna, František Skála...). V první polovině tohoto desetiletí vystudoval AVU, v roce 1993 získal Cenu Jindřicha Chalupeckého, mezi jeho nejdůležitější samostatné výstavy patřily dvě pražské: Výlet aneb do Indie západní cestou v Nové síni (1996) a Vlek lesa lesů v Galerii Rudolfinum (1999).
Na výstavě nazvané verši (nebo spíš jazykolamem) Klam tká klam / Klid tká klid si přijdou na své jak obdivovatelé jeho díla z předešlých let, stejně tak i ti, kteří jeho tvorbu dosud nesledovali či neznali.

Autory koncepce výstavy je Martin Mainer a Dušan Brozman, rovněž autor obsáhlé reprezentativní monografie, kterou ve spolupráci vydal Zámek Týnec, Galerie Klatovy/ Klenová a nakladatelství Arbor Vitae. Obě podlaží Mánesa zaplnily obrazy, rozdělené podle námětu a chronologicky (nijak důsledně, což je jen ku prospěchu věci). V horní části vás uvítají nejnovější práce spolu s obrazy ze zmiňovaných předchozích výstav. Po schodech dolů sejdete mezi starší tvorbu, od Křivého zrcadla petřínského z rou 1983 až po práce z průběhu devadesátých let.



  • České hrady a zámky 12, 1986
  • Křivé zrcadlo petřínské (Jaro), 1983



  • Lodě na Horizontu, 1991
  • Meine Haut ist mein Kapital, 1983
    Martin Mainer vyrostl v českém kulturním prostředí, takže ho nemohlo minout všudypřítomné baroko, ke kterému má blízko i technikou malby a silným výrazem nebo prací se světlem. Stejně tak se nechal inspirovat uměním dvacátého století – jako první vás jistě napadne Kupkův orfismus. Jeho bravurní nejen figurativní kresba je podepřena světelností, barvami, u nichž se nedrží jedné škály, jasné barvy střídá s temnými, syté s lehounkými pastelovými. Námětově obrazy charakterizuje fantazie. Sám autor tomu říká trochu jinak, nejsou to jen představy, spíš jakési vnitřní nazírání, vyšší vnímání. To není pro diváka koneckonců tak důležité, protože když stojíte před jeho obrazy, oslovují vás stejně silně. Jsou to díla, ke kterým nepotřebujete žádný výklad, zaujmou a zabaví vás samy.



  • La Gorda, 1994
  • Martin Mainer a Dušan Brozman
  • Nil, 2002



  • Tvary plazmy, 2006
  • Vánoční koule, 1997
  • Vzpomínka na Bruggy, 1991
    Vedle toho je zajímavé také vnímat materiál, na který Mainer maluje. Nedrží se pouze plátna, při workshopech a pobytech hledá materiál přímo na místě, využije to, co ho inspiruje. V Švýcarsku to byly třeba papírové desky na složky pacientů v sanatoriu pro nemocné tuberkulózou. Vytvořil z nich velkou plochu, aniž nijak upravoval povrch nebo odstraňoval kovové části. Experimentování s materiálem Martina Mainera přivedlo také k reliéfům ze starých molitanových matrací, který ručně „vyždiboval“. Vznikl tak cyklus ilustrující knihu Carlose Castanedy, antropologa, který odjel do Mexika zkoumat halucinogenní rostliny.

    Výstava opravdu stojí za to, pokud máte navíc slabost pro velké obrazy, syté barvy, kaligrafii, fenomenální kresbu či automatickou malbu nebo koberce, tak ani na chvíli neváhejte. Užijete si to.
  • Klíčová slova: