Adolf Loos: Řeči do prázdna: 1897-1900

Středa, 3. Prosinec 2014 - 0:00
| Napsal:

Nakladatelství Pragma vydává stati slavného architekta a teoretika Adolfa Loose.

Fotoalbum: 

Adolf Loos (1870-1933), brněnský rodák, architekt, teoretik a autor řady břitkých statí, patří k nejvýznamnějším osobnostem světové kultury první poloviny dvacátého století. Je výstižně označován za světoběžníka, neboť střídavě žil ve Vídni, Praze, Paříži nebo New Yorku.

Loos, který měl blízko k osobnostem vídeňské avantgardy, jako byli Ludwig Wittgenstein, Arnold Schönberg, Peter Altenberg a Karl Kraus, byl zajisté poněkud výstřední bonviván, ale také okouzlující společník, vtipný provokatér a narušitel vžitých klišé (viz též kniha vzpomínek jeho poslední ženy Claire Loos-Beckové, která vyšla vloni). Horoval proti nevkusu, falešným dekoracím, proti všemu nefunkčnímu a nakašírovanému, známá je zejména jeho stať Ornament je zločin (1910). Měl rád úspornost, kvalitní materiály a zastával názor, že svůj životní prostor si má každý vytvořit sám a nepodléhat diktátu módy ani architekta. Jeho stavby se od prací vrstevníků zásadně lišily. Především byly záměrně neefektní. Měly zpravidla tvar kubusu, prostá průčelí krytá bílou vápennou omítkou, okna umístěna tak, jak to bylo praktické vzhledem k vnitřnímu uspořádání. Interiér byl pod touto strohou slupkou komponován s velkou rafinovaností, když každá místnost měla jiné proporce podle svého významu, takže šlo o velmi komplikovaný systém, jemuž vévodil obývací pokoj na výšku dvou podlaží obklopený jídelnou, budoárem, pracovnou a dalšími místnostmi propojovanými schodišti. Tak vznikl onen legendární prostorový plán (Raumplan), jak jej známe z Loosových vídeňských vil, ale také z pražských domů Františka Müllera a Rudolfa Winternitze. Zařízení vil nechával architekt na svých klientech, odmítal být diktátorem jejich vkusu, potřeb a pohodlí.

Na svá oblíbená témata psal Loos již na sklonku devatenáctého století po návratu z amerického pobytu krátké texty, které vycházely v různých rakouských listech, jako Die Zeit, Waage, Neue Freie Presse či Neuer Wiener Tagblatt. Některé z nich vydal v roce 1900 ve sborníku nazvaném Řeči do prázdna (Ins Leere gesprochen), který byl především polemikou s představiteli vídeňské secese. U nás vyšla kniha v roce 1929 péčí Loosova pražského přítele, estetika, spisovatele (a redaktora Lidových novin) Bohumila Markalouse (Jaromíra Johna), doplněná i o stati, které vyšly v Loosově vlastním časopisu Das Andere (To druhé), založeném v roce 1903. Řeči do prázdna vydala letos na podzim Pragma v překladu Ivany Krausové. Je to i dnes čtení vtipné a hlavně v mnohém stále aktuální. Oblíbené téma diktátu architekta, jehož rukojmím se stává i bohatý zadavatel zakázky, vystihuje snad nejlépe následující text, převzatý ze závěru fejetonu O bohatém chudákovi, který autor publikoval poprvé deníku Neuer Wienner Tagblatt v dubnu roku 1900:

(…) Jednou slavil majitel domu narozeniny a dostal spoustu dárků od ženy a dětí. Moc se mu líbily, měl z nich opravdu velkou radost. Brzy nato přišel architekt, aby zase zkontroloval situaci a rozhodl, jak řešit obtíže. Když vstoupil do pokoje, pán domu mu radostně přišel vstříc, neboť toho měl hodně na srdci. Architekt však jeho radost neopětoval. Něco mu padlo do očí a on zbledl: „Co tady dělají ty pantofle,“ vydal ze sebe namáhavě. Pán domu se podíval na své vyšívané pantofle, ale s úlevou vydechl. Tentokrát se cítil naprosto nevinný. Jeho domácí obuv totiž byla vyrobena podle architektova návrhu. Proto klidně odpověděl: „Ale pane architekte! Copak už jste zapomněl? Ty jste přece navrhl vy sám!“ „Jistě,“ zahřměl architekt, „ale do ložnice. V této místnosti naprosto ničí atmosféru. Copak to nechápete?“ Domácí pán to musel uznat. Rychle sundal pantofle a ještě byl rád, že ho architekt neseřval kvůli ponožkám. Pak odešli do ložnice, kde si boháč zase směl pantofle obout. „Včera jsem,“ začal nesměle, „slavil narozeniny. Mí drazí mě přímo zasypali dary. Nechal jsem vás zavolat, milý pane architekte, abyste mi poradil s jejich rozmístěním.“ Architekt byl očividně otrávený, pak se přestal ovládat: „Co vám napadá přijímat dary? Copak jsem vám všechno nenavrhl? Nezohlednil jsem úplně všechno? Vy už nic nepotřebujete. Jste kompletní!“ „Ale,“ odvážil se pán domu namítnout, „přece si snad smím něco koupit!“ „Ne, nesmíte! Nikdy a nic! To by tak ještě scházelo. Něco jiného, než jsem navrhl? Nestačí, že jsem vám dovolil Charpentiera? Sochu, jež mě připravila o slávu za mou práci? Ne, nesmíte si nic koupit!“ „A co když mi vnuk daruje něco, co udělal ve školce?“ „Nesmíte to přijmout!“ Pán domu byl zničený. Ale ještě se nehodlal vzdát. Měl nápad, ano, nápad! „A co kdybych si chtěl v Secesi koupit obraz?“ zeptal se vítězně. „Tak se pokuste ho ještě někde pověsit. Copak nevidíte, že už nikde není místo? Nevidíte, že jsem vám každý obraz zakomponoval do rámu, na stěnu, na zeď. Nemůžete ho pověsit jinak. A pak zkuste najít místo pro nový.“ Majitel byl vyloučený ze svého života, nesměl se o nic snažit, nic si přát, nesměl se rozvíjet. Cítil, že se musí učit chodit s vlastní mrtvolou. Ano! Je hotový! Je kompletní!

 

 

 1897-1900

Řeči do prázdna: 1897-1900

Autor: Adolf Loos
Vydavatel: Pragma
Rok vydání: 2014
Jazyk: český
Počet stran: 152
Formát: 14,5 × 20,5 cm
Prodejní cena: 198 Kč vč. DPH
ISBN: 978-80-7349-404-9

Knihu můžete zakoupit v knihkupectví Kosmas.cz