České stopy v bulharské průmyslové architektuře - 1. díl

Čtvrtek, 3. Září 2015 - 0:00
| Napsal:

Význam a přínos české inteligence pro rozvoj a budování nového Bulharska po jeho osvobození (1878) je nesporný. Téma o české přítomnosti ve všech oblastech bulharské kultury na konci 19. století zůstává i dodnes aktuální a nepřestává fascinovat mnoha příběhy o obětavých Češích, kteří Bulharsku zasvětili svůj život. V neposlední řadě pozoruhodné je to, co česká tvůrčí a investiční účast dosáhla v oblasti průmyslu a průmyslové architektury na přelomu 19. a 20. století. Českým stopám v této oblasti je věnován tento šestidílný seriál.

Obr. 1: Výběr „českých“ průmyslových objektů v Bulharsku. Zdroj: Nikolaj Brankov
Fotoalbum: 

Jak Češi budovali Bulharsko

Osud bulharských zemí byl po několik staletí spojen s rozvojem Osmanské říše, čímž byl předurčen i jejich kulturně-společenský vývoj. Nové možnosti pro vývoj nastaly až po rusko-turecké válce (1877-1878), která bulharskému národu přinesla vytouženou svobodu. Po osvobození důležitým úkolem mladého státu byl jeho celkový rozvoj ve všech ohledech, země v té době ale nedisponovala dostatečným počtem specialistů. Proto mnoho odborníků přicházelo z celé Evropy. Nejpočetnější byli Češi, kteří se do Bulharska vypravovali jak na oficiální pozvání vládou, tak i z vlastní iniciativy, jelikož mladý stát nabízel široké pole pro seberealizaci. Tento migrační proces se stal pro Bulharsko doslova kulturním fenoménem a ne nadarmo bývá toto období označováno jako „česká kulturní okupace“.

První čeští odborníci přijížděli do bulharských zemí ještě od 60. let 19. století, kdy sílila myšlenka panslavismu. Prvními byli pedagogové, inženýři a technici pracující na výstavbě Hirschovy dráhy, která měla spojit Istanbul s evropskými metropolemi. Zde nelze nezmínit alespoň Jiřího Proška, Antonína Pelce, Antonína Svobodu nebo Libora Bayera.

Hlavní česká migrační vlna, která doslova zaplavila všechny oblasti kulturního života v Bulharsku, nastala po roce 1878, kdy osvobození země umožnilo volný pohyb lidí a prostředků. Čeští intelektuálové se zasloužili o kulturně-společenský vývoj Bulharska, čeští architekti a inženýři měli obrovské zásluhy v oblasti architektury, urbanismu a stavitelství. Zmiňme zde alespoň pár jmen z celé plejády - Josefa Schnittera, Adolfa Koláře, Jiřího, Bohdana, Václava a Josefa Proškových, Tomáše Vrchotu, Václava Havrdu, Libora Bayera, Karla Trnku. Naopak čeští podnikatelé a řemeslníci se stali důležitým faktorem pro rozvoj hospodářství, když v oblasti průmyslu zakládali pivovary, cukrovary, továrny na nábytek, textilní továrny, tiskařské závody a další (obr. 1 a 2). V některých továrnách pracovalo také mnoho českých dělníků, kteří v rámci průmyslového areálů zakládali své české kolonie (při cukrovaru v Gorne Orjachovici).

České stopy jsou bezesporu nejvýraznější v oblasti pivovarnictví. První pokusy s vařením piva na bulharském území spadají do 2. poloviny 19. století a jsou připisovány maďarskému revolucionáři Lajosu Kossuthovi. Ten v roce 1850 zahájil ve městě Šumen výrobu piva v domácích podmínkách pro potřeby svých uprchlých krajanů. Asi po roce Maďaři zemi opustili, jejich zařízení pro vaření piva ale zůstalo. Místní bulharští entusiasté se následně několikrát pokoušeli bezúspěšně obnovit výrobu. První pivovar v pravém smyslu slova, později nazvaný pivovar Svaté Petky, vybudovaný v dunajském městě Ruse je datován do 60. let 19. století a patřil jistému podnikateli Albertovi. Na počátku 70. let 19. století se výrobou piva, opět převážně v domácích podmínkách, zabývali inženýři pracující na stavbě Hirschovy dráhy (byli to např. Francouz Ducorps poblíž Sofie anebo Švýcaři Rudolf Frick a Friedrich Sulzer v Plovdivu, kteří po osvobození a ve stejném městě otevřeli skutečný pivovar - dnešní pivovar Kamenica).

Po roce 1878 pak, díky novým sociálně-ekonomickým podmínkám, se na scénu objevili zahraniční podnikatelé a kapitál, včetně českých, kteří zakládali moderní pivovary. Po 1. světové válce existovalo v Bulharsku celkem 18 pivovarů, které v letech 1920-1925 produkovaly dohromady asi 20 mil. litrů piva ročně. Díky velké konkurenci vinařů ale výroba postupně klesala. V roce 1927 bulharská vláda zavedla vysokou pivní daň. Výrobci pak nemohli vzniklý deficit pokrýt zvýšením cen piva a byli donuceni spojit se v tzv. Pivním kartelu. Bylo rozhodnuto o uzavření 12 pivovarů. Díky neloajální konkurenci mezi jednotlivými výrobci se ale kartel v roce 1931 rozpadl a ani pozdější pokusy o jeho obnovení nemohly spory překonat. Ve 40. letech 20. století začalo pivovarnictví opět získávat jisté pozice, v zemi ale fungovalo jen 8 pivovarů. Velký zlom v rozvoji pak přinesla nacionalizace z roku 1947.

Z „českých“ pivovarů v Bulharsku jsou nejznámější pivovar Bulharské pivovarské společnosti v Šumenu (zal. 1882), pivovar Jana Habermanna v Rusi (zal. 1882) a pivovar bratří Proškových v Sofii (zal. 1884), dále také pivovar Aloise Deiringera ve Velikem Tarnovu (zal. 1890), pivovar B. Malotína & V. Hozmana v Lomu (zal. 1894) nebo pivovar Badaštnost (Budoucnost) v Stare Zagoře (zal. 1902) a další (pivovarům budou věnovány 2., 3. a 4. díl tohoto seriálu).

Cukrovarnictví se v Bulharsku vyvíjelo od 90. let 19. století. Po vzniku velkého cukrovaru v Sofii iniciovaného belgickou společností, do začátku 1. světové války vznikly další cukrovary v Gorne Orjachovici, Rusi a dalších městech. Nejrozsáhlejší z nich, ten v Gorne Orjachovici vznikl díky českému podnikatelskému entusiasmu (viz 5. díl tohoto seriálu).

Textilní průmysl byl nejstarším odvětvím, které se v bulharských zemích vyvíjelo již od 30. let 19. století, kdy byla postavena první textilka. Po roce 1878 nastal prudký rozvoj, převážně v rukou bulharských podnikatelů. Přesto i v tomto odvětví najdeme české stopy. Za zmínku stojí textilní továrna Berov & Hořínek v Sofii (zal. 1904), textilní továrna George Simoneta v Kjustendilu (zal. 1912) a další (viz 6. díl tohoto seriálu).

Významný podíl měli Češi také v oblasti nábytkářství, truhlářství a dřevořezby. Jen v Sofii vzniklo na přelomu 19. a 20. století hned několik nábytkářských výroben a továren, jako například První nábytkářská továrna Jana Brůhy (zal. 1890), továrna na nábytek akciové společnosti Němeček (zal. 1900), továrna na nábytek společnosti Sofa (zal. 1919) nebo továrna na nábytek F. J. a R. Papouška (fungovala ve 20. letech 20. století a nabízela stavební a nábytkové truhlářské práce) a další (viz 6. díl tohoto seriálu).

Mezi dalšími průmyslovými objekty, které nelze opomenout patřila První železářská a kolářská továrna Josefa Komeštíka, která byla založena na přelomu 19. a 20. století v Sofii. Vyráběla kočáry, kabriolety a nákladní vozy, později také karosérie pro nákladní auta a další železářské výrobky, mimo jiné včelí úly typu Dadant-Blatt, které továrně přinesly zlatou medaili na Včelařské výstavě konané v roce 1909 v Sofii (obr. 3).

(pokračování příště)

Text článku vznikl jako doplněná adaptace příspěvku: Brankov, N. - České kořeny průmyslové architektury v Bulharsku. In: AUR - Architektura a udržitelný rozvoj. Vědecká konference FSv ČVUT v Praze, říjen 2014.