Když brutalismus ustoupí balastu. Jak se z moderní Skopje stal balkánský Disneyland

Úterý, 16. Červen 2020 - 0:44
| Napsal:

Zkraje 60. let zasáhlo Skopje ničivé zemětřesení. Nákladné rekonstrukce se ujal výrazný japonský architekt a urbanista Kenzo Tange a z města se rázem stalo muzeum brutalistické architektury. O půl století později ale Skopje zmizela podruhé – tentokrát pod vrstvou megalomanského projektu Skopje 2014, který betonové město přetvořil v jakýsi neoklasicistní balkánský Disneyland. Brutalistické stavby se za pomoci polystyrenu a sádry doplnily o antikizující sloupy, balustrády a tympanony a ve veřejném prostoru se objevily desítky megalomanských, kýčovitých soch. To vše za statisíce eur v jednom z nejchudších regionů Evropy. 

Brutalismus pod skořápkou historizujícího dekoru. Zdroj: Monumentalism.net
Fotoalbum: 

ZKÁZA = PŘÍLEŽITOST

Přestože devastující zemětřesení z července roku 1963 trvalo pouhých 20 sekund, bylo natolik silné, že při něm okamžitě spadlo přes 75 procent celkové zástavby Skopje – a další třetina zbylých staveb musela být v následujících dnech stržena kvůli narušené statice. Kromě tisíců mrtvých a zraněných přišlo v důsledcích katastrofy o domov přes 200 000 obyvatel. 

Shodou okolností šlo o jednu z prvních přírodních katastrof, které byly vysílány v přímém přenosu. K otřesům totiž došlo před šestou hodinou ranní, a tak se záběry do televize dostaly ještě téhož dne. Jugoslávský prezident Josip Brož Tito navíc obratně pracoval s médii, takže se z katastrofy stalo celosvětové téma. Svou soustrast veřejně pronesly mnohé známé osobnosti své doby, jako například Jean-Paul Sartre nebo Pablo Picasso a na obnovení Skopje přispělo kromě jugoslávské vlády i dalších 78 států z celého světa včetně Československa. Nebývalý zájem, vysoké finanční prostředky, ale i Titův socialistický styl vládnutí umožnily z ruin vystavět ty nejdivočejší brutalistické vize, které tou dobou ovládaly světovou architektonickou scénu.


Během několikavteřinového zemětřesení padlo 75 procent všech domů ve Skopje

V DUCHU SOLIDARITY

Během jednoho měsíce od zemětřesení ustanovila jugoslávská vláda komisi pro obnovu Skopje, která na plánech rekonstrukce města úzce spolupracovala s Organizací spojených národů. Ta projekt vedla zejména strategicky a finančně, zatímco socialistická vláda se soustředila na ideologické dopady rekonstrukce. Nová architektura musela být schopna ubytovat velké množství lidí, obnovit strategicky důležité budovy jako poštu nebo nádraží a přitom ustát případné další zemětřesení. Projekt měl zároveň podpořit ideu jednotné Jugoslávie a neutralizovat tendence balkanizace (tříštění jednotné Jugoslávie do národnostních celků, tak jak to proběhlo po roce 1989). Skopje měla být vystavěno za pomoci národů z celého světa a s myšlenkou solidarity jako klíčovým pojítkem projektu.  

Tragická situace, kdy zmizely tři čtvrtiny města, s sebou nesla příležitost zamyslet se nad způsobem pojetí urbanismu v neopakovatelných podmínkách. OSN ve spolupráci s jugoslávskou vládou vyhlásila mezinárodní architektonickou soutěž na rekonstrukci Skopje. V soutěži zvítězil japonský brutalistický architekt a urbanista Kenzo Tange, výhru ale sdílel s Chorvatským institutem městského plánování. Oba týmy se totiž měly soustředit na jinou část navrhování.


Jeden ze symbolů zemětřesení ve Skopje z roku 1963 - hodiny na budově Nového nádraží se vlivem otřesů zastavily v čase 5:17

TANGE PŘICHÁZÍ

Tangův ateliér byl oceněn za strukturální a estetické části projektu. Zaměřil na infrastrukturu města, které mělo mít svoje centrum - dle tradičního uspořádání měst - od něj se pak odvíjel zbytek návrhu. Inspiroval se pevností Kale, památky v centru města, která ční nad řekou Vardar, a vytvořil jí jakousi protiváhu. Na druhé straně řeky se měly jako její odraz linout klíčové stavby, často ve formě výškových budov. Tange ale současně dbal na to, aby výškové budovy nebyly příliš natěsnané na sebe, ale naopak aby prostor mezi nimi působil prostorně a vzdušně. 

Chorvatský tým byl na druhou stranu osloven z praktičtějších důvodů – měl totiž znalosti místních podmínek, byrokracie a ekonomiky. Jeho zařazení bylo také politickým krokem socialistické vlády, který měl podpořit Titovy unitární myšlenky jugoslávské verze socialismu. 

Spolupráce mezi dvěma architektonickými studii byla náročná, repetitivní a provázelo ji mnoho konfliktů. Ačkoliv byla výše zmíněná idea solidarity jasně propagována, v samotném projektu nakonec zvítězila urgence celé situace a racionální a ekonomický postup celé výstavby. Stejně jako všechny utopistické projekty, i tento se nakonec ukázal být dlouhodobě problematický a položil základ pro zpolitizovanou výstavbu, která měla přijít o padesát let později.


V mezinárodní soutěži na obnovu centra města Skopje zvítězil japonský architekt Kenzo Tange se svým týmem

DESTRUKCE BALASTEM

Ze staveb realizovaných v rámci obnovy centra Skopje svému původnímu účelu (a navíc v téměř nezměněné podobě) slouží prakticky už jen hlavní pošta a Muzeum současného umění. Téměř všechny další budovy totiž zcela „překryl“ projekt Skopje 2014, obří iniciativa bývalého premiéra Severní Makedonie Nikoly Gruevskiho, který v projektu zmaterializoval svoji nacionální identitární politiku. Za jeho vlády se z proevropské Makedonie stala proruská a protizápadní země. Kvůli mnoha problematickým okolnostem nelze o projektu mluvit jako o rekonstrukci města, ale o spontánní a megalomanské výstavbě v historizujícím stylu, která politicky využívá odkaz smyšleného dědictví Alexandra Makedonského. 

Je potřeba říci, že v rámci Skopje 2014 došlo také k rekonstrukcím některých historických objektů, které podobnou investici potřebovaly, například pokud jde o Národní divadlo. Jedná se ale o pouhé výjimky a veškeré ostatní zásahy měly spíše destruktivní charakter. Ať už šlo o transformaci betonových staveb do antikizujících paláců, novostavby nebo osazování soch a dalších monumentů, vše bylo zpracováno bez jakékoliv předchozí analýzy, diskuse s odborníky nebo s veřejností. 


Budova parlamentu ve Skopje před a po přestavbě v rámci projektu Skopje 2014

PŘEŠLAP ZA PŘEŠLAPEM

Snaha o vytvoření obrazu „ideální historie“ odkazující k dědictví Alexandra Makedonského měla podle Gruevskiho přilákat do Skopje davy turistů. Ahistorické pokusy přivlastnit si kult alexandrijského mýtu ale ještě více rozdmýchaly spory se sousedním Řeckem. Dalšími politickými přešlapy, které projekt provázely, je popírání osmanského dědictví, ke kterému se hlásí albánská menšina nebo centralizace veškerých podobných investic do hlavního města. Zpolitizovanost celého projektu a jeho nacionalistický charakter nejlépe ilustruje vítězný oblouk Porta Makedonija. Ten neoslavuje žádné konkrétní vítězství, je na něm ale deska s citátem Matky Terezy „NEJVĚTŠÍM NEBEZPEČÍM PRO SVĚTOVÝ MÍR JE POTRAT!!!“. 


Mezi nové stavby zrealizované v rámci projektu Skopje 2014 patří také vítězný oblouk Porta Makedonija

Situace se neobešla bez protestů veřejnosti, i když pokusy o záchranu původní architektury spíše sekundovaly protestům politického rázu. Makedonská veřejnost totiž Tangeho brutalistické stavby často chápe jako socialistické dědictví a jejich likvidaci nevnímá jako jádro problému. Přesto vznikly organizace, zejména v řadách odborné veřejnosti, které proti projektu Skopje 2014 protestovaly i z hlediska zachování brutalistické architektury. Významnými hráči v odboji proti Nikolu Gruevskimu bylo například vedení Muzea současného umění, za zmínku ale stojí i občanské spolky První architektonická brigáda nebo Forum Skopje. Spolu s významnými představiteli makedonské intelektuální opozice organizovaly veřejné protesty, workshopy, kulaté stoly a s pomocí médií hledaly řešení, jak nekontrolovaným přestavbám zamezit. Protesty proti establishmentu, praní špinavých peněz a korupci se nakonec prolínaly i s protesty o architektuře. Úspěch ale zaznamenaly jen zčásti.


Přestavba města v historizujícím duchu využívá odkaz smyšleného dědictví Alexandra Makedonského, kterému je věnována také monumentální socha Bojovníka na koni

NEKONEČNÉ PŘEPISOVÁNÍ

Gruevskiho megalomanské plány se z velké části zrealizovaly, drastická rekonstrukce městu ale nepřinesla uspokojení a místní obyvatelé se v novém prostředí necítí být doma. Rekonstrukce cílila zejména na turisty – obyvatelé Skopje do centra města, kde proběhly nejrazantnější zásahy, už ani nechodí. Klasicizující a barokizující přestavby zde navíc nemají žádnou tradici a projekt byl finančně extrémně náročný, přestože Makedonie je jednou z nejchudších zemí v Evropě. Situace vyvrcholila v roce 2016, kdy byl Gruevski coby iniciátor celého projektu za skandálních okolností donucen k rezignaci na svůj post a v roce 2018 odsouzen ke dvou letům vězení. Místo nástupu k trestu ale Gruevski uprchl do Maďarska, kde získal politický azyl. 

Skopje se během pouhých padesáti let již dvakrát kompletně proměnila. Protože se utopistický projekt z poloviny minulého století postavil na politických myšlenkách a plošných řešeních, bylo pro premiéra Gruevskiho v zásadě jednoduché jej překrýt další ideologií. Dnes, o pouhých pár let později, se některé z jeho zásahů opět odstraňují a jedna generace obyvatel Skopje již potřetí zjišťuje, jakým způsobem může vznikat město.


Archeologické muzeum (2009-2014) – jedna z nejvýraznějších novostaveb celého projektu


Původně brutalistická budova MEPSO (Electricity Transmission System Operator of North Macedonia) procházející přeměnou na pseudo antický chrám


Jedna z nejznámnějších budov Tangova urbanistickému plánu je hlavní pošta. Tu vyprojektoval makendonský architekt Janko Konstantinov, který před svým návratem do vlasti v roce 1963 spolupracoval s Alvarem Aaltem. Pošta je postavena ze syrového betonu, který je zde použit drsně a ve velkém množství, ale v organických formách romantizujících tvarů. Ačkoliv jde o ryze brutalistickou stavbu, poště nechybí různé ozdoby, a to jak v samotné konstrukci, tak v interiéru