Martinice

Středa, 3. Září 2014 - 0:00
| Napsal:

Podaří se zachovat soubor železničních objektů na jedné regionální trati nebo zmizí jako tolik jiných?

Martinice - budova stanice, západní a jižní strana - foto © Neviditelný pes
Fotoalbum: 
Martinice - budova stanice, západní a jižní strana - foto © Neviditelný pes
Martinice - závory - foto © Neviditelný pes
Martinice - vodárna a studna - foto © Neviditelný pes
Martinice - vodní jeřáb - foto © Neviditelný pes
Martinice - návěstidla - foto © Neviditelný pes
Martinice - historické lokomotivy - foto © Neviditelný pes
Martinice - historický snímek - foto © Neviditelný pes
Martinice - Albatros 498.022 z roku 1946 - foto © Neviditelný pes
František Hudeček - Nádraží - foto © Neviditelný pes

Nádraží jak ze Lhotákových obrazů

Jako kluk jsem často a rád cestoval vlakem. Dodnes si pamatuji typický nádražní odér – vůni dehtu, vyjetého oleje a sazí, levného jídla a pach cigaret i moče ze záchodků… Na jaře mne rodiče posadili v Praze na Hlavním nádraží do vagónu, o pár hodin později mne na polorozpadlém svinovském nádraží (tehdy se to ovšem jmenovalo Ostrava-Poruba) vyzvedla teta a pak jsme pokračovali motorákem do Opavy. Na podzim se v obráceném gardu cesta opakovala. Do cíle jsem dojížděl celý umouněný, neb jsem se večer vykláněl z okénka a pozoroval jiskry vylétající z komína parní lokomotivy. Kromě jisker to ovšem byly také saze. Cesta to byla ovšem nekonečná, trvala asi osm hodin. Vlak každou chvíli stál, na nádražích pak vedle něj běhali prodavači piva a párků…

Fascinovalo mne vše, co bylo s tratí spojeno: nádražní budovy, peróny, kryté přístřešky s nezbytnými pelargóniemi, hradla, výhybky, návěsti, závory, drážní domky, pumpy, staré výtopny a samozřejmě vlaky, lokomotivy nebo drezíny. K mým nejoblíbenějším dětským knížkám patřily Pohádky o mašinkách Pavla Naumana s nezapomenutelnými ilustracemi Kamila Lhotáka, který uměl právě železniční atmosféru skvěle vystihnout. A nejen on, později jsem si oblíbil také podmanivé obrazy jeho přítele ze Skupiny 42 Františka Hudečka, který rád maloval ztichlá noční nádraží nebo závory na přejezdu. Navíc jsem „vlakovou vášeň“ sdílel se svým tátou, který postavil v prádelně na dřevěné desce velký model železnice, na němž byla z papírmaše vymodelovaná krajina a po ní supěly vláčky východoněmecké firmy Piko.

Myslím, že nejsem v této své zálibě nějakým podivínem, naopak, vím, že fascinaci starými vlaky podlehli a podléhají fandové všech generací. Mnozí jsou ochotni ve volném čase opravovat staré lokomotivy a vagóny nebo provozovat různé zapadlé trati, a jízdy historických vlaků jsou velmi oblíbené. Před časem jsem ostatně jednu takovou absolvoval, pozval mne na ni excentrický básník Eugen Brikcius. Začala na Wilsonově nádraží přípitkem v Presidentském (dříve Císařském) salonku, pak jsme nastoupili dle pokynů Karla Schwarzenberga, pardon, konduktéra v parádní rakousko-uherské uniformě, do historických vagónů tažených parní lokomotivou a popojeli pár set metrů na dnes už neexistující, ale na tu chvíli symbolicky obnovenou zastávku Praha-Královské Vinohrady (dál jsme už pokračovali po svých). Z této nostalgické vlny těží i oblíbený komiks a film o Aloisi Nebelovi.

Jenže z toho všeho výše popsaného už mnoho nezbylo. Tedy binec podél kolejí nebo zchátralá nádraží a různá skladiště najdeme bez problémů i dnes, ale zmizely parní lokomotivy a vše, co bylo s jejich provozem spojeno. Jízda se zrychlila, vagóny jsou díky konkurenci konečně na úrovni, ale tyto změny, spojené s budováním různých koridorů, často znamenají i konec charakteristických rakousko-uherských nádražních budov (a nejen jich – viz kauza havířovského nádraží v bruselském stylu, o níž jsem tu taky před časem psal). Místo do běžící krajiny se z oken moderních vlakových souprav, která již nelze otevřít, často díváte do protihlukových stěn pokrytých klikyháky graffiti. Jasně, je jiná doba, ale myslím, že ne vše je třeba za každou cenu ničit.

Zejména to platí pro různé regionální trati, které by si snad jedinečnou atmosféru mohly podržet. Stanice Martinice v Krkonoších dodnes to vše jako zázrakem stále má. Několikrát se tu připravovala modernizace, ale vždy byla z nějakého důvodu oddálena, a tak to tu dodnes vypadá tak, jako na konci devatenáctého století: nádražní budova je původní (jen s menší, ale stylovou přístavbou), stejně jako vodárenský domek se studnou, jsou tu ještě staré výhybky, vodní jeřáb, semafory, stavědla a návěsti… A kousek dál dokonce přejezd s dřevěnými závorami na kliku, který jako by vypadl z Hudečkova obrazu. To vše v dohledné době ovšem zmizí a bude nahrazeno aseptickým typizovaným systémem, který dnes zaplavuje celou republiku: nástupiště s betonovou, tzv. zámkovou dlažbou (se zámkem jakožto budovou nemá ovšem název nic společného, ač si to řada lidí myslí, název jen naznačuje, že se tvárnice do sebe zaklesnou, jako mechanismus zámku na klíč), unifikované značení, nový přístřešek s čekárnou atd. Stará budova bude vyklizena, možná nějakou dobu zůstane stát, ale bude rychle chátrat a nakonec zmizí taky. Jistě, dnes jsou jiné požadavky, normy, některé profese nahradily automaty, ani ten výpravčí s červenou čepicí už není potřeba.

Nyní se rozhoduje, zda celý soubor staveb a zařízení bude zapsán jako technická památka a tím i zachráněn pro nás i příští generace. Za evidenci se přimlouvá i respektovaný odborník prof. Petr Moos, který mj. zdůrazňuje, že tento unikát by měl sloužit i k výukovým účelům. A že „tento skvost bude také přispívat k dobrému jménu provozovatele dráhy“. Tak držme palce, ať se zápis podaří.

Foto: Spolek pro záchranu nádraží Martinice v Krkonoších – Jaroslav Vydra