Od lepenky k 3D tisku. Fyzické modely a skicování nic nenahradí, tvrdí architekt Hnilička

Pondělí, 30. Březen 2020 - 0:52
| Napsal:

Technologie 3D tisku se stále více prosazuje také v architektuře. Malé a levné tiskárny mají architekti v oblibě především pro tvorbu modelů, na kterých pak klientům demonstrují základní myšlenky návrhu. Na fyzické modely nedá dopustit ani architekt Pavel Hnilička. S možnostmi 3D tisku se seznámil už při studiích ve Švýcarsku, na tiskárně ve svém pražském ateliéru dnes tiskne především modely menších projektů.

Jeden z raných projektů Pavla Hniličky, model studentských kolejí ETH v Curychu z roku 2008 © Erik Švamberk
Fotoalbum: 

Pro architekta Pavla Hniličku představuje práce s tužkou a papírem naprostý základ navrhování architektury. Bez tužky a papíru prý nedokáže navrhnout rodinný dům, ani složitější urbanistický plán. „Pro mě je tužka naprostý základ myšlení a práce s prostorem, protože umožňuje svobodnou tvorbu,“ zdůvodňuje architekt, který v poslední době posbíral několik úspěchů ve velkých mezinárodních architektonických i urbanistických soutěžích. Ke konci roku 2018 vyhrál se svým studiem Pavel Hnilička Architekti soutěž na rekonstrukci Vítězného náměstí v pražských Dejvicích, ve spolupráci s rakouskými architekty Baumschlager Eberle pak také velkou mezinárodní soutěž na nové sídlo České spořitelny . To má navíc vzniknout v rámci výstavby nové čtvrti Smíchov City, na jejímž plánování se Hnilička rovněž podílí.

Při práci na návrzích hrají pro Hniličku nezastupitelnou roli také fyzické modely, které architekt používá pro ověření prostorových vztahů a vazeb. Dříve své modely vyráběl ručně z papíru, před 12 lety však poprvé ve své praxi využil pro výrobu modelu 3D tiskárnu. Jednalo se o soutěžní návrh studentských kolejí ve švýcarském Curychu a pro jeho výrobu tehdy oslovil firmu, která zajišťovala 3D tisk pro mladoboleslavskou automobilku Škoda Auto. 


Modely projektů Pavla Hniličky z 3D tiskárny © Erik Švamberk

S technologií 3D tisku se Hnilička seznámil v roce 2002 při studiích na švýcarské škole architektury ETH v Curychu. „Měli tam celé oddělení pro využívání počítačů při navrhování, využívali je k tvorbě prostorových prvků, 3D tisku, laserovému řezání, experimentovali také s nafukovanou ocelí,“ vzpomíná Hnilička na jednu z nejprestižnějších vysokých škol architektury v Evropě.

Vzhledem k časové náročnosti výroby lepenkových modelů se později Hnilička rozhodl pořídit si do svého architektonického studia vlastní 3D tiskárnu. Vedl ho k tomu ovšem ještě jeden praktický důvod – veškeré projekty dnes vznikají jako virtuální 3D model a tato data lze snadno využít i pro tisk fyzických modelů.

„Na tiskárně se mi líbilo, že byla dost levná, proto jsem do ní šel. Když jsem si ale koupil první tiskárnu, nedaly se naše modely z ARCHICADu pro tisk moc použít, musely se hodně předělávat. Dnes už je to mnohem snazší. Bylo by ale skvělé, kdyby do budoucna existoval software, který soubor z ARCHICADu sám přetransformuje a člověk si pak jen překontroluje výsledek. Na druhou stranu výroba klasického modelu trvala mnohem déle,“ popisuje Hnilička své zkušenosti s tiskem modelů.


Studentské koleje v pražských Holešovicích jsou již v realizaci © Erik Švamberk

„Jako obrovskou výhodu vnímám také to, že když už máte data pro tisk modelu připravená, tak se dá „lusknutím prstu“ udělat několik dalších kopií modelu. Když jdu pak na jednání, můžu dát jeden památkářům, druhý na stavební úřad, třetí klientovi a čtvrtý si necháme v ateliéru. Model z tiskárny je navíc dost pevný, nerozbije se.“

Modely mají podle Hniličky svoje využití jak při samotném navrhování, kdy si na něm architekti ověřují své nápady, tak při prezentaci a vysvětlování projektu klientům. Moderní fotorealistické vizualizace, u kterých již na první pohled nepoznáte, zda se jedná o počítačovou vizualizaci či fotografii, prý modely nenahradí. „S modely jsem měl u klientů vždycky úspěch, protože lépe pochopí, o co jde. Klient ze 2D výkresů obtížně chápe prostor. Číst z výkresů se musíte naučit, je to podobné jako se čtením not. Když laikovi ukážete noty, tak hudbu taky neslyší – to dokáže jen zkušený hudebník.“


Lepenkový model terasového domu v Praze-Košířích, který byl dokončen roku 2007 © Erik Švamberk

Kancelář Pavla Hniličky se kromě navrhování domů věnuje z velké části také urbanismu. Pro výrobu modelů městské struktury ale 3D tiskárnu často nepoužívá kvůli nedostatečné velikosti modelů. Osobně má totiž radši velké modely, na kterých jdou prostorové vztahy lépe vidět. Pro takové účely by prý Hnilička potřeboval větší tiskárnu. Prozatím skládá větší celky z dílů 20 x 20 cm.

„Udělalo by mi radost, kdyby 3D tiskárna dokázala vyrobit model o velikosti půl metru krát půl metru nebo třeba až metr na metr. Daly by se pak také lépe vyrobit malé detaily v návrhu stavby.“


Architekt Pavel Hnilička začal používat 3D tisk také pro urbanistické modely, které skládá ze čtverců 20x20 centimetrů. Zdroj: Pavel Hnilička Architekti

Technologie 3D tisku proniká do oboru architektury stále významněji. Architekti tiskárny zdaleka nepoužívají jen pro výrobu modelů. Už několik let probíhají experimenty s tiskem celých budov. Velkou událost v tomto ohledu představuje například dokončení první ocelové lávky, kterou před dvěma lety vyrobily předem naprogramovaní roboti pomocí drátů o celkové délce přes 1000 kilometrů. Jednoduchou stavbu z betonu dnes už vyrobí robot za jediný den. S využitím 3D tisku tak počítá také NASA při výrobě vesmírných habitatů.

Velkou budoucnost 3D tisku v architektuře vidí také Hnilička. „Pokud vývoj půjde i nadále dnešní rychlostí, bude se tato technologie rozhodně využívat více a více. Budou se běžně tisknout jednotlivé produkty i části domů, protože lze tisknout také z kovu a betonu. Máme před sebou ještě ovšem dlouhou cestu vývoje,“ uzavírá Pavel Hnilička.