Petr Urlich: Bez znalosti historie nemohu tvořit současnost

Úterý, 16. Září 2014 - 0:22
| Napsal:

V dnešním rozhovoru s pedagogy navštívíme Petra Urlicha, profesora z Fakulty stavební ČVUT v Praze, předního odborníka na historickou architekturu a jednoho ze zakladatelů Výzkumného centra průmyslového dědictví při ČVUT.

Prof. Ing. arch. Petr Urlich, CSc. - foto © Ondřej Falc
Fotoalbum: 
Prof. Ing. arch. Petr Urlich, CSc. - foto © Ondřej Falc
Petr Urlich v rozhovoru s dánským Princem Consort Hendrikem při předávání ceny Europa Nostra za příkladnou rehabilitaci Müllerovy vily - foto © Karel Ksandr
Petr Urlich na promoci studentů architektury v roce 2005 - foto © Antonín Pokorný
Obálka anglického vydání knihy Villa Müller, 2000 - foto © nakladatelství Argo
Obálka knihy Slavné vily Prahy 6, Osada Baba, 2013 - foto © nakladatelství Foibos

Jaká byla Vaše cesta k vyučování na vysoké škole obecně a jak jste se následně dostal k vyučování na Fakultě stavební ČVUT v Praze?

To je už dlouhá historie. Absolvoval jsem obor Architektura na Fakultě stavební v roce 1973 a ihned po absolvování jsem samozřejmě nezůstal na škole a odešel do praxe. Pracoval jsem tehdy u Václava Hilského, což byl významný architekt, který ovlivňoval architektonickou situaci v Československu už mezi dvěma světovými válkami. U něj jsem setrval více než rok a poté jsem dostal nabídku vrátit se na fakultu, konkrétně na Katedru teorie a vývoje architektury, jak se tenkrát jmenovala, kterou jsem neodmítl. Zpočátku jsem váhal, zdali mám zůstat nadále tvůrčím architektem, nebo se začít věnovat teorii. Rozhodování netrvalo dlouho, jelikož jsem usoudil, že jsem se během mého působení v praxi nedostal k, pro mě tehdy z mladické touhy, dostatečně zajímavé práci. Hilský byl vedoucím ateliéru Krajského projektového ústavu, Atelieru B, který v té době zpracovával konkrétně Kladno. Pracoval na tehdejších panelových sídlištích Sítná I, Sítná II a na některých významných stavbách Kladna. Svoji profesní dráhu ukončil Václav Hilský v poměrně pozdním věku a jedno z jeho posledních děl byl Okresní výbor komunistické strany, který shodou okolností dnes patří ČVUT. Projektoval, společně s dalšími – Otakarem Jurenkou a Jiřím Náhlíkem - kulturní dům, ve kterém mě jako svého asistenta s jistou hrdostí prováděl. Já jsem po celou praxi pracoval na směrném územním plánu, kde jsem se sešel s některými pedagogy z fakulty, tehdy ještě Fakulty stavební. Nakonec jsem nabídku opustit praxi přijal, i když dodnes stále nevím, zdali jsem učinil správně. Samozřejmě jsem se ale snažil, aby má práce v tomto oboru byla na úrovni a začal jsem více psát, než kreslit, vymýšlet a realizovat. Má role se tedy změnila, i když s určitými přestávkami, jelikož jsem dlouhá léta působil v zahraničí: ve Francii a v Alžírsku. Získával jsem tedy zkušenosti i tam, ale již jednoznačně v roli univerzitního pedagoga, který sleduje jinou životní dráhu.

Začínal jsem na Fakultě stavební, která se následně přetvořila na Fakultu architektury, a někdy kolem roku 2006 jsem se opět vrátil na Fakultu stavební, kde už delší dobu existoval obor Architektura a stavitelství, který se následně přeměnil ve studijní program.

Jak jste se dostal k práci ve Výzkumném centru průmyslového dědictví (VCPD) a jak Vás tato práce ovlivnila?

To je jednoduché. Jako jeden z „otců zakladatelů“ jsem v době mého působení na Fakultě architektury jako vědecký proděkan a následně jako prorektor na rektorátu, stál u zrodu i přípravy Výzkumného centra jako takového. Společně se mnou u počátků VCPD stál Prof. Tomáš Šenberger, Dr. Benjamin Fragner a tehdy ještě Doc. František Štědrý, který již zemřel. Připravili jsme program a vědecký potenciál nově koncipovaného výzkumného centra. Musím připomenout, že důležitou roli sehrál tehdejší rektor ČVUT Prof. Jiří Witzany, který nás podpořil, a díky němu takové pracoviště mohlo na půdě ČVUT vzniknout. Vzniklo nejdříve jako součást rektorátu ČVUT. Dnes je součástí Fakulty architektury, jednou ze složek Ústavu dějin a teorie architektury. Vzhledem k tomu, že jsme pozorovali velký nedostatek obecného povědomí o průmyslovém dědictví, které zde v podstatě neexistovalo, a především díky Benjaminu Fragnerovi, který se o tuto problematiku zajímal již dříve, jsme tuto oblast chtěli uplatnit v rámci ČVUT, což se podařilo a do dneška se jedná o jednu z nejvýznamnějších částí ČVUT, jež má celou řadu vynikajících, zejména publikačních výsledků. Jsme však o 20 let zpožděni například oproti Británii, Francii apod., kde se otázka průmyslového dědictví sledovala již dříve jako součást kulturního dědictví společnosti, o které se pečovalo. To byla má role v rámci VCPD, kde jsme se ještě v době mého působení s Prof. Tomášem Šenbergerem snažili takto obohatit naše kulturní a společenské povědomí. Tenkrát jsme také navázali a získali celou řadu profesionálních kontaktů, zejména s Velkou Británií, Francií, Německem - s těmito významnými pilíři průmyslového dědictví, které v celém světě existují a fungují i v současnosti.

Vaše přednášky dějin architektury dokážete vést poutavou formou. Myslíte si, že jsou s Vámi v tomto za jedno i studenti a Vaše zapálení pro věc dokáží opětovat?

Než odpovím na otázku, musím vytknout před závorku základní problém výuky dějin architektury na architektonických školách. Ta může být v principu vedena dvěma směry, dvěma typy vzdělávání. Uměnovědním, kunsthistorickým typem vzdělání, což pochopitelně prosazují absolventi univerzit, u nás např. Karlovy university. To je jeden způsob, jehož základní metodické principy musí přijmout i ten druhý, který ale vychází z trochu odlišného pojetí, ne pouze teoreticko – kunsthistorického, ale více technického, zaměřeného na konstrukční logiku historických staveb a jejich historický vývoj. V 19. století tak dějiny architektury sepsal Auguste Choisy, významný francouzský architekt a profesor školy krásných umění. A tento způsob výkladu dějin, na rozdíl od pouhých kunsthistorických pohledů, je zkoumáním architektury, jejích dějin a teorie právě z hlediska tvůrčího architekta. Tahle rozepře zde stále přetrvává. Je ale pravdou, že většinou na školách našeho typu převládá dosud ona architektovi bližší linie, kterou zaváděl již Prof. Oldřich Stefan na tehdejší Fakultě stavební ČVUT a před ním jednotlivě celá řada dalších (Antonín Engel, Rudolf Kříženecký).
Studenti jsou vnímaví, možná, že si i tento problém uvědomují.

Je však pravda, že na přednášky z dějin příliš studentů nechodí, jelikož nejsou povinné. Na druhou stranu ti, kteří je navštěvují, jsou patřičně soustředěni, a tématu se pilně věnují. A i kdyby jeden z nich měl být skutečně osloven, stále mi to za to stojí. Nakonec i moji bývalí asistenti, členové VCPD, ať již Doc. Petr Vorlík, nebo Ing. arch. Lenka Popelová, jsou vlastně moji bývalí žáci, kteří zareagovali na výuku dějin a teorie architektury velmi pozitivně a začali se tomu také věnovat.

Skutečnost je ale ta, že tento předmět, který je dozajista důležitý - bez znalosti historie nemohu dělat současnost - tedy jeho přednášky navštěvují jen ti, kteří o to zájem mají, a těch, to si přiznejme, není zase na stavební fakultě tolik. Považuji to za chybu.

Máte zkušenosti s výukou na zahraničních školách. Můžete prozradit, jaké jsou rozdíly ve výuce na českých a zahraničních školách?

Rozdíl není nijak dramatický. Já samozřejmě neznám špičkové americké školy, jakými jsou například Yale, Harvard nebo Princeton, kde jsou významné školy architektury. Znám evropské školy - německé, francouzské, a částečně i britské. Úroveň se hodnotí podle prestiže školy. Například vysoce významná AA School v Londýně neustále prochází kvalitní akreditací ze strany Royal Institute of British Architects (RIBA). Ale principiálně je architektura jen jedna. Je dáno, co má za úkol, jak navrhovat budovy, jak je stavět, apod. Výuka by se tedy neměla výrazně odlišovat.

Jsou však školy uměleckého typu, které jsou velmi malé co do počtu studentů v ročníku, kde se jich může nacházet pouze 15, a způsob výuky je zde odlišný - je postaven na komplexním ateliérovém způsobu. Vedoucí ateliéru vyučuje vše, pouze na konkrétní problematiku si zve externí odborníky, které vtahuje do samotného procesu výuky a tvorby ateliérového typu.

Z technických univerzit vyjde u nás v průměru 150 – 200 architektů ročně. Tam je ve výuce přibližně rovnoměrně zahrnuta výuka teoretických předmětů, technických předmětů a ateliérové výuky. A toto je i na evropských, ale i ostatních technických univerzitách v zahraničí velmi podobné. Instituce, která uděluje notifikaci pro celou EU v Bruselu, sleduje právě procentuální zastoupení těchto předmětů a skutečnost, zdali se v rámci, konkrétně Evropy, učí návrh v architektuře od prvního ročníku. To je základní hledisko, kterému se všechny školy přizpůsobí a architektonický návrh vyučují ihned od prvního, nebo druhého semestru. A poté jsou vlastně i v rámci notifikace Evropskou unií přijímány, hlavně z důvodů uznání studia i v zahraničí, v Evropské unii, aniž by dotyční museli znovu skládat zkoušky. V Americe to tak samozřejmě není, tam je potřeba opět projít zkouškami, aby bylo možné profesi vykonávat.

Velkou zkušenost mám také ze zemí třetího světa, z Alžírska. Tam ve výuce opisovali francouzské vzory a my jako Evropané, kteří jsme tam přicházeli, jsme samozřejmě evropské metody znali a nic jiného jsme také ani učit nemohli. To bylo ale před třiceti lety. O dnešní situaci již takový přehled nemám.

Co Vám přinesla rekonstrukce Müllerovy vily v roce 2000, na které jste se aktivně podílel? Dozajista na Vás práce na tak významné stavbě světové architektury musela mít vliv.

Nejsem si jistý, jestli je možné mluvit o nějakém vlivu, ale poznal jsem naprosto do detailu architektonický návrh natolik uznávaného architekta, jakým byl Adolf Loos. Bylo velmi zajímavé podílet se jednak na metodice rehabilitace takového díla a jednak na pečlivé inventarizaci a hloubkovém průzkumu. A na základě toho potom najít správné postupy, jak dosáhnout kýženého efektu vrácení historického odkazu do našich dnů a jeho ponechání pro budoucí generace v co nejméně narušeném stavu. To bylo dle mého názoru nejdůležitější.

Do jisté míry jsem poznal, že i tehdejší práce nebyla úplně dokonalá. Například i tak bohatý stavebník, jakým byl František Müller, často používal materiály, které zdaleka nebyly na tak špičkové úrovni. Dům je postaven z druhotných cihel, „bouraček“, takže má tlusté omítky, aby se nerovnosti srovnaly, to vyvolává a vždy bude vyvolávat určitě problémy. Řezané mramory jsou hodně tenké, protože na nich bylo potřeba ušetřit, praskaly tedy už při adjustaci koncem 20. a začátkem 30. let. Člověk se tedy poučí na těchto věcech, jak se dříve dělaly a jak se tyto poznatky přenáší i do současnosti. Zůstává ten nejdůležitější imperativ, zachovat dědictví pro budoucí generace v co nejvíce intaktním, tedy autentickém stavu. Samozřejmě, není nic snazšího, než do díla hrubě zasáhnout a celé ho přestavět v duchu moderních technologií, ale tím objekt ztratí na hodnotě. Je to ale také určitá možnost, nelze ji vyloučit, já ji však příliš nedoporučuji. Památkáři z praxe mi na přednáškách na téma hloubkových průzkumů, inventarizace a metody obnovy říkali, že bychom tímto přístupem památkovou péči položili, jelikož není možné získat na tuto práci dostatečné prostředky. Když jsme s Burkhardtem Rukschciem, což je nejvýznamnější odborník na Adolfa Loose v Rakousku, spolupracovali, vždy se podivoval, kdo nám zaplatil analýzy, průzkumy a inventarizaci. Odpovědí bylo, že jsme tuto specifickou a bezpochyby vysoce odbornou činnost odváděli za velmi malé finance. Takovou profesi je potřeba dělat s obrovskou dávkou entusiasmu, což ale u takovýchto věcí musí být vždy. Vždyť ve většině západoevropských zemí a v Americe není vůbec nutné historické průzkumy před rehabilitací stavby požadovat, natož dokládat. Investor je většinou zaplatit vůbec nechce.

Vliv ano, vliv to na mě vlastně finálně mělo, a to ten, že jsem si ještě více uvědomil, jak moc je důležité, aby historické dědictví zůstalo co nejvíce a především co nejdéle zachováno.

Jakou měrou se podle Vás promítá architektonická teorie do současné české/světové architektury?

Zde vždy záleží na tom, co vlastně za teorii architektury považujeme. Teorie architektury je velmi široký pojem a zahrnuje vše podstatné, co je psaným textem, nebo mluvenou řečí o architektuře. Myšleno je samozřejmě odborné, profesionální hledisko. Je to na jedné straně typologie, stanovení technologií a na druhé i reflexe, přemítání o architektuře, které je dnes v tomto směru asi nejvíce používané. Nebo se především za teorii považuje.

Proto teorie jakéhokoliv oboru je základem. Pokud neznáme teorii, ať už ji tedy máme rozškatulkovanou na typologii, technologie, nebo na historii, kompoziční kategorie atp., nemůžeme architekturu zvládat. Když neznáme procesy poskládání půdorysu v rámci specifické typologie, jako je například nemocnice nebo cokoliv jiného a stejně složitého, těžko můžeme takovou architekturu vůbec vytvářet. Teorie architektury je tedy velmi důležitá, ve světě, ani u nás se bez ní architekti neobejdou.

Samozřejmě se architekturu mohu naučit jako řemeslo, ale i základem tohoto řemesla je do jisté míry určitý teoretický koncept.

Jaká je podle Vás současná úroveň české architektury?

Úroveň současné české architektury, pokud vychází od vystudovaných architektů, absolventů architektonických učilišť, není vůbec špatná. Samozřejmě se odvíjí od jednotlivých tvůrců, kteří zde žijí. V těchto dnech připravuji s Magistrátem městské části Prahy 6 pro Architecture Week výstavu dějinného vývoje vily na Praze 6, kde začínáme vilou 19. století - typická italská vila suburbanna - a končíme současností. Na jednoduchém a teritoriálně omezeném průmětu ukazujeme architekturu šesti vil. Všechny objekty, z nichž dva příklady jsou z konce dvacátého a začátku jedenadvacátého století, jsou dílem českých architektů (jedna od Jana Bočana a druhá od Atelieru Šafer Hájek architekti), podle mého názoru architektonicky na vysoké úrovni. A to se jedná o tak malé území.

Samozřejmě jistá provinčnost architektury zde byla vždy a vždy také bude, a řekněme si, že u nás možná nevznikají takové hvězdy jako např. Richard Meier, nebo Peter Eisenmann, Frank Gehry, Zaha Hadid atp. Takoví architekti se zde možná nezrodí, ale nejsem si jist, zdali je to vůbec potřeba. My musíme mít architekty, kteří jsou schopni reagovat v našem prostředí, ve kterém existujeme, a v něm realizovat dobrou architekturu. Seveřané vždy říkali, že architektura není záležitostí špičkových autorů, ale záležitostí vysoce kvalitního průměru. Vlastně všechno, co architekti dokáží v rámci našeho prostředí, ve kterém fungují vyprodukovat, by měly být vysoce průměrné hodnoty. Průměr je tedy vysoký a kvalita veliká, a takových architektů zde máme dost, dnes již napříč několika generacemi.

Nechci říkat, že vše co u nás vzniká má charakter špičkové a vynikající architektury, to už je věc názoru, ale kvalitní architektura tu bezpochyby je. I co se týká konceptu, citlivého použití materiálu a estetiky. Samozřejmě v České republice je určitý módní trend, převažuje modernistická, spíše až „minimalistická“ forma, odkazující na meziválečnou éru spojovanou s funkcionalismem, což je na jedné straně poměrně zajímavé, ale zvládnou to skutečně jen ti nejlepší, jelikož minimalismus je velmi náročný. Na první pohled vypadá jednoduše, ale ve skutečnosti tomu tak není. Naopak to vyžaduje vysokou kvalitu samotného architekta.

Na druhou stranu, komerční architektura, ať už obchodní centra atd., se mnohdy stává velmi pokleslou záležitostí, ale také ne vždy. I toto dílo se silným komerčním podtextem může být zdařilé. Architekt totiž není ten, který si může vytvářet cokoliv podle svých individuálních představ, je to člověk, který dostává peníze od investora a musí mu vycházet vstříc. Neříkám, že by architekt měl za každou cenu být jen jakýmsi „servismanem“ dotyčného stavebníka, ale v mnoha ohledech mu samozřejmě vyhovět musí. Pokud je stavebník - investor osvícený, je ochoten přijmout radu školeného odborníka, jenž dokáže přesvědčit. Pokud není osvícený, tak tomu poté výsledky odpovídají. Vztah stavebník - stavitel je pořád ještě rozhodujícím determinantem, od něj se odvíjí, jak architektura ve výsledku vypadá. Dříve, zejména v druhé polovině dvacátého století, byl u nás stavitel - architekt velmi ovlivňován nejen stavebníkem, ale také dosti nekvalitní technologickou základnou. Ta situace je díky bohu za námi. Dnes je technologie na úplně jiné úrovni. Nicméně, i po roce 1989 se mnoho věcí pokazilo právě tím, že přemíra výběru různých prvků - od oken, přes žaluzie, dveře atd., mnohdy výrazně ovládla samotnou architekturu. Když dnes zavítáte do obchodu se stavebními materiály a prvky, listujete katalogy, surfujete po internetu, máte k dispozici velký výběr, který byl ještě před rokem 1989 nemyslitelný. Architektura byla tehdy výrazně determinována, ale ne že by tomu dnes bylo zcela naopak. Je na samotném architektovi, aby správně vyhodnotil situaci, dohodl se se stavebníkem, ale také třeba s památkáři, vyřešil důležitý problém kontextu, prostředí a finálně rozhodl s citem a kvalitou sobě vlastní. Prostě navrhl dobrou architekturu.

Děkuji za rozhovor.

Prof. Ing. arch. Petr Urlich, CSc. (*1949), narozen v Praze. Vystudoval Fakultu stavební, obor Architektura. Po škole pracoval v ateliéru Václava Hilského, záhy přešel vyučovat na Fakultu stavební (dnešní Fakulta architektury) a poté na dnešní Fakultu stavební, kde vyučuje dodnes. Absolvoval stáž ve Francii v Paříži a 3 roky působil v Alžírsku v Oranu. Je jedním ze zakladatelů VCPD na ČVUT. Zabývá se hlavně historií a teorií architektury. Z jeho publikační činnosti lze jmenovat: Villa Müller (společně s K. Ksandrem a V. Girsou), Slavné vily Prahy 6, Slavné vily Královehradeckého kraje, Slavné stavby Prahy 6 a Slavné pošty Čech, Moravy a Slezska. V roce 2000 se podílel na rekonstrukci Müllerovy vily společně s projekční kanceláří Girsa ateliér (vedoucí projektu obnovy byl profesor Václav Girsa).

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů a designérů.