Radomíra Sedláková: Nedokážu-li sebegeniálnější nápad vyjádřit a prosadit, je má genialita předem odsouzena k zániku

Úterý, 30. Září 2014 - 7:51
| Napsal:

Radomíra Sedláková vyučuje teorii současné architektury na Fakultě stavební ČVUT v Praze a působí jako kurátorka v Národní galerii v Praze. Nyní máme čest přivítat ji i jako hosta v našem seriálu o učitelích.

Radomíra Sedláková - foto © Ondřej Falc
Fotoalbum: 
Radomíra Sedláková - foto © Ondřej Falc
Radomíra Sedláková, výstava Fenomén Baťa - foto © archiv Radomíry Sedlákové
Radomíra Sedláková, kniha Prague architectural guide - foto © archiv Radomíry Sedlákové
Radomíra Sedláková, kniha Karel Prager - foto © archiv Radomíry Sedlákové
Radomíra Sedláková, výstava Karel Prager - foto © archiv Radomíry Sedlákové
Radomíra Sedláková, výstava Karel Prager - foto © archiv Radomíry Sedlákové
Radomíra Sedláková, komentovaná prohlídka k výstavě Karel Prager - foto © archiv Radomíry Sedlákové
Radomíra Sedláková, výstava Příběh Veletržního paláce - foto © archiv Radomíry Sedlákové

Jak jste se dostala k výuce na Fakultě stavební ČVUT v Praze? Byla to Vaše první zkušenost s vyučováním, nebo jste někdy před tím již jako pedagog působila?

Moje cesta na Stavební fakultu byla docela kuriózní. Nejprve jsem začala v roce 1995 v Liberci, kde jsem učila dějiny architektury. Tam jsem byla až do roku 2004. Ke konci 90. let mi tehdejší vedoucí katedry architektury na stavební fakultě, pan Prof. Voděra, sdělil, že hledá někoho, kdo by mohl učit dějiny architektury zahraniční studenty, čili v angličtině. Nabídla jsem se sama a začala jsem externě přednášet dějiny architektury pro ty, kteří si je zapsali v rámci svých studijních záležitostí, a byli to zahraniční studenti, každý semestr jsem tudíž měla někoho jiného. Mezitím jsem dál učila v Liberci, poté jsem z Liberce odešla a 3 roky jsem učila na Fakultě architektury v Bratislavě. Mezitím jsem nastoupila na Stavební fakultu na čtvrtinový úvazek.

K přednáškám z dějin architektury v angličtině jsem na sklonku 90. let přidala ještě teorii architektury, kterou jsem učila. A protože poté došlo k určitým změnám, od roku 2004 vedu již jen semináře z teorie architektury a dál učím dějiny pro cizince.

Uvažovala jste již dříve, že byste mohla působit jako pedagog a vést studenty ke vzdělání?

10 let jsem pracovala ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury a tam jsem začala přednášet pro veřejnost. Když jsem nastoupila do Národní galerie, jevila se mi práce v ní natolik zajímavá a plná, že mě to vůbec nenapadlo. Ale když se vypisoval konkurz do Liberce, rozhodla jsem se přihlásit a vyšlo to. Od té doby mě to velmi baví a myslím si, že i pro mou práci v Národní galerii je to důležité. Studenti jsou v určitém smyslu bezohlední v tom pojetí, že pro ně vše začíná od začátku a nemají tolik zakořeněnou úctu k tradicím, ale vše si objevují znovu a vyjadřují okamžitě svůj bezprostřední názor a to si myslím, že je důležité. Někdy jsem z toho i rozčilená, ale pak si uvědomím, že je to hodně podnětné. Teď nemám na mysli názor, že není důležité chodit do školy a že se vše se lze naučit někde venku, ale spíše jejich přístup k architektuře, ve kterém mají úplně jiné hodnotové orientace. Líbí se jim něco jiného než mně a k aktuálním věcem mají jiný přístup než já. To je pro mě v tuto chvíli velmi důležitá mezigenerační výměna.

Změnily se v průběhu vyučování Vaše představy, které jste měla na začátku?

Změnily se především vzhledem k úrovni těch, kteří přicházejí studovat na vysokou školu. Překvapuje mě, že studenti často přicházejí naprosto nedotčení oborem a mají velmi malé znalosti. Něco je vede ke studiu architektury, ale příliš se v ní neorientují, což je pro mě překvapením. Také mě udivuje jedna věc, která je pochopitelně dána dnešními možnostmi. Dnes, když si někdo otevře počítač, získává pocit, že na internetu může najít všechny stavby a nemusí již nikam jezdit ani chodit. Překvapí mě, když studenty pošlu na výstavu nebo prohlédnout si nějakou stavbu, oni na ni pošlou dva, kteří o tématu těm ostatním poté poreferují a oni si zbytek dohledají na počítači. Já stále říkám, že architektura není obrázek, který vidím na počítači. Architektura je dům, který stojí v nějakém prostředí, vytváří prostor, kolem kterého chodím a do kterého chodím. Trošku mi vadí, že se mi velmi obtížně daří tento náhled studentům vštěpovat, ale oni na to časem přijdou. Pro mě bylo příjemné, když jsme s libereckými studenty, bylo nás 30, vyjeli na týden do Řecka a všechny historické stavby prochodili a myslím si, že jim to zůstalo v myšlení daleko více, než když jsem jim téma ukazovala na diapozitivech. Ta bezprostřední zkušenost je veliká a nezaměnitelná. Já vždy říkám: 'Přednáším vám dějiny architektury a vy k tomu stejně dospějete časem. Poté budete vzpomínat, co jste tady slyšeli a proč jste tomu nevěnovali tolik pozornosti a budete to hledat.' Ale my jsme asi nebyli jiní, jen to člověk zapomněl.

V současné době v Národní galerii probíhá výstava Příběh veletržního paláce. Vnímáte na této výstavě výraznější účast z řad studentů?

Já mám ten názor, že studentům nebudu říkat o výstavách, které jsem připravila, aby to nevypadalo jako povinnost, aby studenti neměli pocit, že musejí, že je k tomu někdo nutí a například nedostanou zápočet, když účast na výstavě neprokáží. To nedělám a někdy se docela divím, protože před tím jsem dělala výstavu Karla Pragera, a to vůbec nejde o to, že jsem ji dělala já, ale že poprvé v Praze bylo souhrnně představeno poměrně velké a poměrně významné dílo, a bylo jich tu hodně málo, alespoň ze studentů, se kterými jsem přišla do styku. Dříve jsem dělávala, že jsem 1 seminář místo přednášky přivedla do výstavy, ale přestala jsem s tím, mimo jiné proto, že rozvrh tomu není vždy nakloněn. Myslím si, že studenti si k tomu cestu mají najít sami a když si ji nenajdou, já s tím těžko mohu něco udělat. Možná to vzdávám zbytečně brzy. Je ovšem pravda, že když je v Národní galerii výstava Grand Prix architektů, tak na tu studenti chodí, protože o tom vědí, probíhají o tom diskuze a studenti se o to zajímají. Ale obecně mi připadá, že do Veletržního paláce nechodí příliš mnoho studentů.

Vnímáte nějaké rozdíly mezi výukou architektury na českých školách a výukou na zahraničních univerzitách?

Nejsem si jistá, zda ve výuce dějin mohou být větší rozdíly. Možná ty rozdíly jsou v tom, co jsem sledovala tady v Praze, a to častější exkurze přímo za historickými objekty. Zahraniční školy jsou možná lépe finančně vybaveny a studenti jsou připraveni účastnit se exkurzí i na své vlastní náklady. My jsme ve výuce dějin více odkázáni na přednášení především v lavicích, na obrázcích, nebo prostřednictvím filmu a studenty můžeme pobízet, aby se například při cestě za Peterem Zumthorem podívali i na něco jiného. Ale to už je na nich, není to vedená výuka. V tomto směru exkurze do Řecka a do Říma s libereckými studenty byly fajn. Z hlediska toho, co si pamatovali a jak to prožívali. Že nejde jen o studium historie jako takové, nejde o to si odškrtnout dějiny, ale uvědomit si, jak se ta města vyvíjela, jaká byla role stavby ve městě a jaká je dnes, jak se stavby proměňují. Toto by se mi hodně líbilo a myslím si, že ve světě se taková výuka realizuje častěji, než zde u nás.

Máte stanovené postupy, kterých se snažíte při výuce držet?

Když jsem začala učit teorii architektury, dala jsem pro seminář vždy nějaké téma, například bydlení, nebo novostavba v historickém jádru. Studenti se měli připravit a příště jsme o tom diskutovali. Někdy jsem jim zadávala literaturu, která nebyla tak teoretická, spíše bylo potřeba hledat v beletrii odkazy na stavby, popisy a charakteristiky staveb. Ale to je možné provádět obecně s malým množstvím studentů. Teď je přece jen nutné držet nějaká zažitější pravidla hry, takže je to tak, že studenti mají za úkol přečíst nějakou knihu a poté o ní připravit krátký referát a k němu se má rozvinout diskuze. Snažím se, aby diskuze nebyla jen o dané knize, ale aby pojednávala o všem, čeho se kniha může dotýkat. Aby to nebyla diskuze například jen o myšlenkách Petera Zumthora, ale převedená i do zkušenosti z oné architektury. Já se snažím vést studenty v seminářích ke správnému vyjadřování názoru a mluvení. Učím je vyjadřovat a obhajovat jejich názor, protože si myslím, že to k profesi architekta patří. Mohu mít sebegeniálnější nápady, ale když je neumím vyjádřit a poté prosadit, tak je má genialita předem odsouzena k zániku.

Máte nějakou vlastní vizi, jakým směrem byste se ve výuce architektury chtěla ubírat do budoucna?

Vizi samozřejmě mám. Ale u studentů, kteří přicházejí každý rok (a je jedno, jestli to jsou studenti, kteří nově nastupují na školu, nebo jsou to vyšší ročníky) není moc možností usilovat o nějakou změněnou vizi. Spíše můžete a máte každý rok korigovat na základně předchozích zkušeností postup v další práci se studenty. Má jediná vize je naučit je chápat architekturu a vnímat architekturu. Uvědomit si, že jako architekti vstupují do báječné společnosti skvělých předchůdců a že by té profesi neměli dělat ostudu. Měli by ji vykonávat na stejné úrovni, nebo se této úrovni blížit, byť v úplně jiných podmínkách, protože samozřejmě dnes je architektura někde úplně jinde, než byla v době gotické, nebo barokní, a o Řecku ani nemluvím. Ale Vitruvius měl pro nás tu smůlu, když řekl: 'Pevnost, účelnost, krása je to, co dělá kvalitní architekturu kvalitní architekturou'. To samozřejmě nelze změnit. Byť dnes si studenti začínají uvědomovat, že architektura nevzniká navždy. Petr Parléř nijak nepochyboval o tom, že Svatého Víta staví na věky, zatímco dnešní architekt musí počítat s možností recyklace stavby v době, kdy se investorovi přestane vyplácet. Navíc se používají jiné materiály a v podstatě se i jinak projektuje, takže ty změny tady jsou a já učím studenty, že historie, i když je úplně jiná, je ve výsledku to, co tvoří naše prostředí, kam oni budou chtít vstupovat také. Čili je dobré si uvědomovat souvislosti, metody práce, jaké dříve používali. Myslím si, že v architektuře jako v málokterém oboru jsou dějiny nejen učení se toho, co bylo, ale je to vlastně velmi důležitý základ pro aktuální a budoucí tvorbu.

Děkuji za rozhovor.

Doc. Ing. arch. Radomíra Sedláková, CSc. (*1950), absolvovala Stavební fakultu ČVUT v Praze a postgraduální studium Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. V letech 1974 – 1984 působila ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury. Od přednášení ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury pro veřejnost se dostala k vedení dějin architektury a teorie současné architektury na vysoké škole. Od roku 1986 působí jako kurátorka v Národní galerii a připravila již desítky výstav.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů a designérů.

Klíčová slova: