Život architekta Davida Kopeckého očima vlastní manželky

Středa, 10. Červenec 2013 - 0:00
| Napsal:

Letos jsem se tradičně alespoň na pár dní zúčastnil filmového festivalu v Karlových Varech. Těšil jsem se hlavně na své oblíbené videoartové filmy, které se letos ukrývaly pod kategorií „Imagina“, a ze kterých pravidelně půlka lidí odejde po první čtvrthodině.

 

plakát k filmu DK

Tentokrát mě ale ještě víc zaujal, potěšil a obohatil jeden film z jiné kategorie, kterou mám rád hned na druhém místě. Byl to dokumentární snímek s názvem DK o architektovi Davidu Kopeckém, který předčasně zemřel roku 2009. Trochu jsem se bál, že když v popisu filmu stojí: „...koláž jako metoda, fragmenty vzpomínek, hledání identity,..“ že to možná bude jen nesourodá směs obrazů a pocitů. Ta obava naštěstí po pár minutách zmizela. Byl to totiž dokument nejen o jeho tvorbě, ideálech, stylu práce a úspěších, ale hlavně o jeho nedostatcích, soukromém životě, zálibách a touhách, prohrách. O tom, co většinou zůstává skryto a přitom to tolik souvisí s příběhem vzniku staveb, které obdivujeme. Konečně jsem měl pocit, že se dozvídám, jaký doopravdy byl, jak je těžké být podivínem, který nechce a ani nedokáže dělat věci tak, jak se má.

Co mi z filmu nejvíc utkvělo? Snad že to byl nespoutaný rebel, který každý svůj nový byt vyboural, aby v něm nezbylo nic zbytečného. Nebo to, že nedokázal plnit termíny, protože dokud nebyl projekt perfektní, nedokázal jej odevzdat a nějaký termín byl v tu chvíli méně důležitý, než vidina, že by projekt mohl být dokonalý.

Hodně z filmu dýchá nepochopitelnost a podivínství. Jak může být někdo tak nezodpovědný a dělat si všechno po svém? Žít si svůj svět a neohlížet se na lidi kolem. Žít beze strachu z toho co bude, protože člověk vydrží hodně.

Hlavní poslání je ale v tom, že nám ukazuje, že tu existoval člověk, který se nebál jít za svým ideálem. Měl svůj sen, svůj cíl. Tím byl nakonec nový systém architektury, který by umožňoval ještě víc než Le Corbusierův volný půdorys. Měl to být modulární předem promyšlený systém, který by umožnil každému majiteli přizpůsobit si svůj životní prostor nejen na počátku při vymýšlení domu, ale i kdykoli v průběhu jeho používání. Nabídnout komukoli možnost jednoduše a snadno si upravit vztahy mezi místnostmi pomocí proměnlivých částí budovy. Hudba budoucnosti, na kterou ještě nejsme připraveni.

Souvisí to s jeho stylem života bez věcí? Bez barev? Bez zbytečností, které jen zabírají prostor? Potvrzuje to, že když se objeví někdo, kdo je radikálně proti konvencím, společnost jej převálcuje? Jeho ideály u nás nenašly odezvu. Neměl tu investory své krevní skupiny. Když už se mu podařilo zrealizovat ve Stupavě dům bez stěn, obložený copilitem, kde světlo bylo všude kolem, majitel po čase vyměnil copilit za cihly, protože v tom nemohl žít, kvůli nepříjemné nejistotě když přišla bouřka a vítr.

Film Báry Kopecké je svou upřímností a snahou o pravdivost jasnou výpovědí o nespoutané lidské individualitě, která je silným zdrojem inspirace ale i zdrojem svárů a zklamání. Je v něm radost i smutek, zlost i obdiv a především dokáže znovu otevřít oči a vyprávět o tom, na co rádi zapomínáme – že smyslem stavění není tvorba stěn, nýbrž prostorů. Že život je příležitostí k žití, hledání a objevování, a že je příliš krátký na to, abychom jej strávili opakováním, shromažďováním a oprašováním věcí, které jsou jen zbytečným zdrojem starostí.

Informace o filmu včetně videorozhovoru s jeho autorkou najdete na stránkách České televize.

Klíčová slova: