Rozhovor s Frankem Barkowem (USA, D)

Čtvrtek, 4. Září 2008 - 18:43
| Napsal:
Frank Barkow patří mezi progresivní architekty, kteří využívají nejmodernějších postupů a technologií, přitom však nezapomíná na ekologickou hospodárnost. Stavby atelieru Barkow-Leibinger Architects vzbudily značný ohlas. V listopadu minulého roku se konala přednáška Franka Barkowa v Praze. Při té příležitosti jsme se také s Frankem domluvili na interview, které teď čtenářům přinášíme.

Kdyby se Vás zeptal třeba student, jaká vlastnost či kombinace vlastností jsou pro architekta nejdůležitější, co byste mu odpověděl?

Je to kreativní propojení sil – technického řešení, materiálů, funkce, formy a prostorového uspořádání – takovým způsobem, aby výsledek byl neočekávanou, ale vyčerpávající odpovědí.

Narodil jste se v Kansasu ve Spojených státech, ateliér vedete společně s Reginou Leibinger v až symbolicky rozpolceném Berlíně a některé z Vašich posledních realizací se nacházejí ve Východní Asii. Musí být velmi inspirativní střetávat se s rozdíly v kultuře, mentalitě, v přístupu lidí k řešení problémů…

Berlín pro nás v první řadě znamená jakousi intelektuální křižovatku. Je pro nás spíše základnou, než že bychom využívali místního stavebního boomu. V tomto směru jsme ovlivněni kulturní a uměleckou atmosférou i tím, jak je tato atmosféra přenášena do architektury a pomocí architektury vyjadřována. Čerpáme z tohoto prostředí inspiraci pro rozdílná kulturní prostředí, v nichž vytváříme naše stavby. Tato pestrost, nebo snad až rozporuplnost je v neustálém vývoji a vychází především z toho, že prostředí zde v Berlíně nabízí nejrůznější příležitosti. Nepatříme k ateliérům, které by vytvářely stavby v nějakém rozpoznatelném duchu, náš přístup je charakteristický pestrostí, která vychází z rozličných podmínek jednotlivých zakázek.

Nedávno jste dosáhl životního jubilea, oslavil jste 50. narozeniny. Byla to pro Vás příležitost bilancovat dosavadní architektonickou tvorbu? Mohl byste stručně srovnat tvorbu na začátku vaší kariéry s realizacemi z poslední doby? Co považujete za zásadní změnu ve Vašem přístupu?

Jubileum je příležitostí k reflexi, k zamyšlení se nad tím, čeho člověk dosáhl a co jej ještě čeká. Řekl bych, že na začátku jsem se více zabýval problematikou periferie a krajiny, a přes témata struktury a udržitelnosti jsem se dostal až k budovám navrhovaným pomocí počítačových technologií. Takhle to může působit jako přímá a jednoznačná cesta, ale skutečnost je odlišná. Spíše bych řekl, že všechny předchozí etapy jsou určitým zdrojem zkušeností, které uplatňujeme i na našich současných stavbách. Architekt je dnes do značné míry svázán bouřlivě se rozvíjejícími technologiemi, kulturou i disciplínami vně architektury, to vše ovlivňuje výsledný projekt.

Franku, máte vedle architektury nějaké koníčky? Kde hledáte inspiraci pro základní koncept?

Neustále sledujeme dění mimo oblast architektury, zejména technologické a materiálové novinky. Vedle toho jsme si ale vědomi toho, že mnoho principů čerpáme z přírody. Geologické útvary, organické či biomorfní tvary, krajina, rostliny, zvířata, to vše v sobě skrývá inspiraci pro určitou formu a i když nějaká forma není použita přímo, je studium přírody bohatou zkušeností. Inspirace přírodou jistě není naším vynálezem, nicméně současnost nabízí lepší technologické zázemí a sofistikovanější metody k tomu, abychom výchozí inspiraci lépe transformovali do samotné architektury.

Váš přístup je formován neustálou interakcí mezi vlastní praxí, výzkumem a pedagogickou činností. Zní to rozumně, nicméně je to poměrně obecná formulace. Mohl byste uvést nějaký příklad problému, který jste řešil touto metodou vzájemného prolínání uvedených oblastí?

Domnívám se že výzkum, ať už akademický a nebo v rámci praxe, je sám o sobě oblastí, která by měla být od samotné praxe nějakým způsobem izolována. Toto oddělení umožňuje, aby výzkum nebyl podmíněn jen praxí, ale aby byl otevřený, zasáhl třeba i spekulativnější oblasti. Hodnota takových výsledků se může projevit až časem. Dá se tedy říct, že výzkum, který není přímo podmíněn okamžitými praktickými problémy, je svým způsobem kreativním procesem. A konkrétní příklad? Zabývali jsme se digitální výrobou pomocí metody laser cutting. Vznikl katalog možných fyzických architektonických komponentů, z nichž je později možné vybrat kandidáty pro konkrétní architektonické použití a s úpravami je převést do praxe, neboť splňují jak hledisko výtvarné, tak tektonické.

V současnosti neexistuje nějaký univerzální styl, jak je známe z historie, architektura je charakteristická pluralitou přístupů. Jak důležité je pro Vaši práci ekologické hledisko? Zabýváte se nízkoenergetickými koncepty, je těžké vysvětlovat klientům, že úspory energie jsou dobrou investicí do budoucnosti?

Udržitelnost ve smyslu hospodárnosti je pro nás prioritou, jejíž význam stále narůstá. V současnosti je to pro nás fundamentální způsob uvažování o architektuře. Zatímco atmosféra ve společnosti je taková, že hospodárnost je jedním z pohledů na architekturu, naše studio vyžaduje, aby byly ekologické principy samotným východiskem návrhu, ať už se jedná o technické řešení, použití materiálů či využití charakteru místa. To znamená, že hospodárnost musí být koncepčně zapracována do architektonické vize už v samotném začátku a ne až dodatečně.

Klientům musíme občas vysvětlovat, že tento přístup je hodnotnou investicí, zejména vyčíslením budoucích úspor. Ve výpočtu jsou vedle energií zahrnuty i materiály a jejich životnost, stejně jako hospodárný způsob výstavby. Jé úžasné kolik developerů (zejména ve Spojených státech) se angažuje v „zelené“ architektuře a považují ji nejen za zodpovědný přístup, ale také za životaschopný business. V Německu, kde má nízkoenergetická architektura delší tradici a významnější postavení, je organičtější a přirozenější součástí celého stavebního průmyslu.

Studio, které vedete společně s Reginou Leibinger, je známé používáním nejmodernějších technologií. Ty Vám umožňují realizovat projekty, které by před deseti patnácti lety nebylo možné dotáhnout. Nové technologie jsou mezi tzv. progresivními architekty velmi módní záležitostí, nicméně někdy mohou vést k neúčelným řešením. Kde je podle Vás hranice mezi pokrokem a vyprázdněností?

Vzhledem k tomu, že se naše studio – co se zavádění nových digitálních technologií týče – pohybuje v první linii, je možné že počáteční pokusy mohou někoho zaskočit, mohou působit jako formální nebo módní. I pro nás jsou tato počáteční řešení často účelová – ověřujeme si na nich, co programy „umí“. Ale – vzhledem k tomu, že naše projekty jsou převážně stavbami pro každodenní použití, jako kancelářské budovy nebo výrobní haly, a ne například butiky, využíváme myšlenek optimalizace. Tento přístup nabízí komplexitu (pokud si to zákazník přeje) větší efektivitu (co se ekonomické a materiálové stránky týče), efekt (vizuální a ornamentální), či účinek (čeho lze vlastně dosáhnout). Zatímco počáteční kroky mohou působit povrchně, domnívám se, že nové technologie v sobě skrývají značný potenciál – zejména co se týče nekompromisnosti, a přitom celistvosti. Podle mého názoru v sobě digitální technologie skrývají ohromný potenciál a umožní architektuře expandovat za hranice jejího tradičního pojetí.

Přirozené světlo, stejně jako umělé, patří k základním atributům architektury. Úspěšné a originální řešení přirozeného osvětlení je použito například u restaurace v areálu Trumpf Machine-Tool Company ve Stuttgartu. Je to velmi materiálové řešení v tom smyslu, že když jej člověk uvidí, okamžitě rozumí struktuře, konstrukci. Na druhou stranu, v jednom z Vašich soutěžních projektů – na Domplatz v Hamburku – jste navrhli fasádu, která rozehrává až éterické světelné divadlo. Mohl byste, Franku, několika větami přiblížit koncept tohoto umělého osvětlení?

Projekt ve Stuttgartu je příkladem řešení, které filtruje přirozené světlo přes vlastní hloubku konstrukce světlíků uspořádaných do buněčné struktury. V tomto případě zvyšuje přirozené světlo prostorovou hloubku konstrukce. Ta je čitelná a je možno ji pociťovat přímo. Člověk vnímá světlo jako něco velmi fyzického, hmatatelného ve vztahu ke struktuře a materiálu.

Projekt do Hamburku je řešen zcela jinak: zde bylo záměrem dematerializovat fasádu pomocí umělého osvětlení, takže se z ní stává závoj, něco prchavého, neuchopitelného. Domnívám se, že v tom, co je zdůrazňováno, je obsažena určitá dialektika – buď je světlo použitím materiálu zdůrazněno až k fyzickému vnímání, nebo má opačný úkol – zahalovat, rozmlžovat. Fasáda projektu v Jižní Koreji (TRUTEC Building, Soul) vychází z podobné filosofie – prostřednictvím reflexivity fasáda mizí coby fyzický povrch. V tomto případě se pozorovatel velmi přímo podílí na této stavbě vizuálně i fyzicky.

Vrátnice pro Trumpf Machine-Tool Company ve Stuttgartu je příkladem velmi působivé architektury, dvacetimetrová konzola střechy, jejíž celková délka je 32 m, působí, jako by se příčila zákonům gravitace. Mohl byste pár slovy vysvětlit, jak bylo této neuvěřitelné věci dosaženo?

Na této stavbě jsme velmi úzce spolupracovali se stavebním inženýrem Wernerem Sobekem. Je to velmi působivá konstrukce, která demonstruje technologické možnosti klienta (metodu laser cutting). Sobek přišel s nápadem, že není problém udělat takto šílenou konzolu, pokud bude střecha dostatečně tuhá s tím, že jako protizávaží bychom použili masivní základy. Chtěli jsme využít technologie, kterou továrna Trumpf nabízí, totiž zákaznicky individuální masovou produkci (mass customization). Ve výsledku to znamená, že konstrukční logika konzole je čitelná skrze laserem vyřezávané otvory kazet, které vlastně konstrukčně střechu tvoří. Když si člověk všimne, že se zvětšujícím se vykonzolováním se velikost kazet zvětšuje a struktura řídne, je mu vše jasnější. Má to dva důsledky, které se doplňují – krásu ornamentu a konstrukční logiku.

Franku, náš rozhovor jsme začali bilancováním dosavadní práce, co kdybychom tedy interview zakončili sněním: Představte si, že existuje projekt, který je pro Vás krásnou a bytostnou výzvou. Jaký by to byl projekt?

Stále sním o Praze! Cožpak mohu mít jiný sen, než mít příležitost stavět v tomto autentickém a tajemném městě v srdci Evropy?

Díky za rozhovor a hodně sil a radosti do dalšího půlstoletí :)


titulní foto: Gitty Darugar

Klíčová slova: