Denise Scott Brown - Las Vegas Foto: Frank Hanswijk
Architektura / veřejný prostor a urbanismus

10 matek moderní architektury

Učebnice dějin architektury se hemží převážně mužským jmény. Architektky jsou neprávem odsunuty do stínu svých slavnější kolegů nebo životních partnerů. V posledních letech se však opomíjeným architektkám konečně dostává zasloužené pozornosti. Vybíráme 10 nejvýraznějších architektek 20. století.

Adéla Vaculíková / Kristýna Korčáková , 16. 5. 2022

Eileen Gray (1878-1976)

Eileen Gray patří k všestranně nadaným osobnostem, které ve 20. století určily směřování několika uměleckých disciplín zároveň. Ačkoliv pocházela z Irska, většinu svého života strávila ve Francii, kde se obklopovala předními osobnostmi mezinárodní avantgardy. Od experimentů s tradiční technikou japonského laku, design nábytku a interiéru se dostala až k architektuře. V tomto oboru přitom neměla žádné formální vzdělání.

Svou vilou E-1027, kterou vybudovala na sluncem zalitém pobřeží Francouzské riviéry, by ale mohla konkurovat i samotnému Le Corbusierovi. Stavba, která v sobě kombinuje jeho 5 bodů architektury s barevnou paletou De Stijl, své interiéry otevírá směrem k hladině Středozemního moře. Vybavená je unikátním nábytkem, který Gray pro vilu navrhla přímo na míru. Jednotlivé kousky jsou navíc pojaty velmi multifunkčně – dá se s nimi různě pohybovat nebo je rozkládat. Svými barvami a rozmanitými tvary interiér vymezený pouze strohými stěnami a velkoformátovými okny rovněž příjemně zútulňují. Stejné hodnoty Gray zastávala i ve svých dalších realizacích rodinných domů, které jsou stejně jako Vila E-1027 komplexními příklady Gesamtkunstwerku. (Eileen Gray jsme věnovali profilový článek v rámci seriálu Legendární design).

Eleanor Raymond (1887-1989)

Eleanor Raymond patří k nejvýznamnějším průkopnicím modernistické architektury ve Spojených státech amerických. Rodačka z Cambridge, která zde vystudovala prestižní Cambridge School of Architecture, projektovala především v okolí Bostonu. Její velký potenciál rozpoznal již slavný historik architektury Henry Russell Hitchcock Jr., který její budovy přirovnal k nejlepším realizacím evropských mistrů modernismu.

Mezi nejvýznamnější práce Eleanor Raymond patří Sluneční dům v Doveru (1949), který sloužil jako solární laboratoř univerzity MIT. Realizace, v níž propojila svůj vztah k evropskému modernismus s americkým vernakulárem, plně definovala její přístup k architektuře. V podobném duchu dále projektovala převážně rodinné domy až do konce svého života – dožila se 102 let.

Foto: Sluneční dům v Doveru plně definoval architektonický styl Eleanor Raymond

Aino Aalto (1894-1949)

Finka Aino Maria Aalto je pionýrkou skandinávského designu a architektury a zakladatelkou designérského studia Artek. Aino Aalto vystudovala technickou univerzitu v Helsinkách. Po absolutoriu začala pracovat ve studiu svého bývalého spolužáka Alvara Aalta a již za šest měsíců se za něj provdala. Zájmem o architekturu byla prodchnuta i jejich svatební cesta. Zamířili do severní Itálie, kde se nechali inspirovat regionální architekturou.

Po výkresech a vedení finanční správy Aaltova studia založila Aino vlastní designérské studio Artek. Díky obsazení prvního místa v soutěži na Milánském trienále za kolekci nádobí Bölgeblick dosáhla proslulosti nezávisle na svém manželovi. Nádobí, které je inspirované vodní hladinou se vyznačuje nestárnoucí čistou elegancí.

Práce studia Artek se vyznačují citlivostí jak k estetickým stránkám, tak i k pohodlí, jednoduchosti a dostupnosti. V architektonické praxi se tyto aspekty projevují v případě rezidenčního komplexu Sunila Pulp Mill (1937) nebo ve vile Mairea v Noormarkku (1939) – tedy ve stavbách, které jsou společným dílem Alvara a Ainy Aaltových.

Foto: Pilíři studia Artek byly pohodlí, jednoduchost, dostupnost stejně jako estetická kvalita

Charlotte Perriand (1903–1999)

„Architektura a nábytek jsou jedno“, je jednou z myšlenek eseje „Umění žít“ od modernistické francouzské umělkyně Charlotte Perriand. Vychována krejčím a švadlenou vystudovala na École de L’Union Centrale des Arts Décoratifs nábytkářský design.

Radikální zlom její kariéry přišel během Podzimního salonu, kde tehdy čtyřiadvacetiletá Charlotte vystavila provokativní barovou soustavu − Bar sous le Toit. Jméno Perriand se pak doslova přes noc stalo synonymem pro interiérové architekty a architektky. Mladá Charlotte nastoupila přímo k Le Corbusierovi, kde se spolupodílela na návrzích slavných židlí LC2, B301 a B306.

Charlotte byla stejně jako Le Corbusier okouzlena socialistickými vizemi společnosti – postupně se do její tvorby vedle organických tvarů dostávaly také myšlenky všeobecné dostupnosti jejích produktů. Po válce úzce spolupracovala se slavným designérem specializujícím se na nábytek z kovu Jeanem Prouvé.

Absolutním vrcholem tvorby Charlotte Perriand je však dílo architektonické – jedná se o horský komplex Les Arcs ve francouzských Alpách. Zahrnuje v sobě čtyři typy ubytování představující možnosti prefabrikovaného bydlení. Budova složená ze stejných jednotek s pásovými okny a vlastními balkony svým kaskádovitým uspořádáním přirozeně zapadá do okolní horské krajiny.

Foto: Díky kaskádovitě odsazeným pokojům komplex přirozeně zapadá do krajiny

Lina Bo Bardi (1914-1992)

Temperament daný italsko-brazilskými kořeny Liny Bo Bardy se přirozeně projevuje v jejích výrazných a nekompromisních stavbách. Architekturu vystudovala proti vůli svých rodičů těsně před druhou světovou válkou v Římě – nebo jak sama říkala − ve ,,městě plném ruin“.

Její architektura je silně spjatá se Sao Paulem, kam přesídlila se svým manželem Pierem Bardim. V největším městě Brazílie se ihned etablovala realizací dvou „megastruktur“ na betonových pilotech − Muzeem umění (MASP) a volnočasovým centrum Pompéia. MASP se pod vedením manželské dvojice stalo lákavým a díky své červené nosné konstrukci i nepřehlédnutelným místem věnovaném umění.

Mezi první ikonické realizace architektky patří i vila Casa de Vidro (1951). Hmota vynesená na pilotech do úrovně korun stromů je i po více než 70 letech stále aktuální inspirací, a to díky prosklené fasádě, která otevírá dechberoucí výhledy do okolí.

Sama architektka se vyjádřila, že její nezaměnitelné stavby z betonu a skla s červenými akcenty vždy reagují na aktuální společenskou situaci – ať už se jedná o problémy poválečné doby nebo téma otroctví – to akcentovala v realizaci africko-brazilského kulturního centra Casa do Benin v Salvadoru (1988).

Foto: Prosklená fasáda objektu na pilotech je i dnes aktuální inspirací

Minette de Silva (1918-1998)

Minette de Silva má díky srílanskému původu rebelství v krvi. I přes pokrokovost svých rodičů, kteří usilovali o osamostatnění Srí Lanky na Velké Británii, se rozhodla absolvovat studia architektury na Architectural Aassociation School of Architecture v Londýně, a to za podpory svého strýce.

Spolu s přáteli založila časopis MARG − vůbec první indické periodikum věnované architektuře a designu, čímž započala svůj dlouhodobý přínos na poli architektury. I přes nesporně nezkrotnou povahu a zapojení se do stávek v souvislosti s Gandhiho zatčením AA vystudovala a vrátila se na již emancipovanou Srí Lanku, kde realizovala množství soukromých i veřejných projektů, například bytový komplex Senanayake (1957). Stavba, kterou doslova prorůstá zeleň, zaujme například vřetenovými schodišti uvnitř atria.

Na sklonku své kariéry se Silva vrátila do Londýna a obrátila se k literární činnosti v podobě tvorby spisů o asijské architektuře. Svými stavbami dodnes inspiruje nejen srílanské architekty – významně nasměřovala i tvorbu Geoffreye Bawy, jednoho z předních architektů tzv. tropického modernismu.

Foto: Bytový komplex Senanayke je jednou z klíčových realizací moderní architektury na Srí Lance

Anne G. Tyng (1920-2011)

Anne Tyng se do historie architektury zapsala především jako spolupracovnice a milenka Louise Kahna. Byla však mnohem více – její architektonický talent ale často zůstává v Kahnově stínu. Anne Tyng vystudovala architekturu na Harvardu – nastoupila přitom do vůbec prvního ročníku, v němž ženy mohly studovat. Obklopená svými učiteli ostřílenými evropským modernismem Marcelem Breuerem nebo Walterem Gropiem si postupně formovala svůj vlastní styl, kterým významně ovlivnila směřování architektury 50. a 60. let.

Dnes již víme, že role Anne Tyng v raných pracích Louise Kahna rozhodně nebyla zanedbatelná. Pracovala s ním již na převlékárnách v Trentonu (1956) nebo Univerzitní galerii v Yale (1956). Sama také experimentovala s ocelovými příhradovými konstrukcemi na způsob Buckminstera Fullera – tuto technologii zamýšlela aplikovat na slavný návrh věže pro Filadelfii, která měla být součástí Kahnova urbanistického plánu na přestavbu centra města (1953). O tom, že věž navrhla právě Anne Tyng, se často nemluví – sám Kahn jí totiž autorství v době vzniku projektu odmítl připsat.

Foto: Autorství městské věže pro Filadelfii bylo i v druhé polovině 20. století nevyřešeným problémem

Natalie Griffin De Blois (1921-2013)

Natalie Griffin De Blois se údajně toužila stát architektkou už od svých deseti let. I přes nejrůznější překážky a obtížnosti, které ji během jejího života potkaly, je dodnes její přínos pro architekturu zcela zásadní. Navzdory tomu, že pocházela z nemajetné rodiny, dokázala za podpory svého otce inženýra vystudovat Kolumbijskou univerzitu a vzápětí nastoupit do newyorského studia Ketchum, Gina & Sharpe.

V mládí zde ale byla diskriminována za to, že je žena. Své místo si proto našla až ve velmi úspěšném studiu Skidmore, Owings and Merrill. De Blois se podílela na prominentních realizacích, jako je elegantní Lever House (1952) nesený ocelovým skeletem nebo Union Carbide Building na 270 Park Avenue, která byla před třemi lety bohužel zdemolována – na jejím místě má do roku 2025 vyrůst nový a dvakrát tak vysoký mrakodrap.

Po rozvodu a třiceti letech v SOM se De Blois usídlila v Houstonu. Mrakodrapy, které byly hlavním předmětem její architektonické praxe po několik desetiletí, se staly i předmětem jejích přednášek na Texaské univerzitě v Austinu. Zde je po De Blois dodnes pojmenované stipendium − aby finance již nebyly překážkou v plnění snů.

Foto: Na místě Carbude Building má do tří let vyrůst nový dvakrát vyšší mrakodrap

Alison Smithson (1928-1993)

Alison Smithson byla britskou průkopnicí brutalismu, členku slavné britsko-holandské skupiny Team X a následně i pedagožkou. Návrhy budov a teoretické texty zabývající se směřováním architektury a urbanismu po druhé světové válce vždy vypracovávala společně se svým manželem Peterem Smithsonem. Podíl manželů na jednotlivých realizacích nemá smysl rozlišovat – pracovali jako tvůrčí duo pod hlavičkou ateliéru Alison and Peter Smithson Architects. Jejich průlomovou realizací se stala Hunstantonská škola v Norfolku z roku 1950, která bývá často pokládána za jeden z prvních příkladů brutalismu v architektuře.

Manželé Smithsonovi se ve své tvorbě rovněž snažili uplatnit nové poznatky z oboru sociologie. Brali si za cíl řešit sociální nerovnosti, které podle nich modernističtí architekti ignorovali. Promýšleli proto ideální podobu nového města, v němž se oddělí automobilová doprava od té pěší. Velký urbanistický projekt manželům nikdy svěřen nebyl, své vize si alespoň částečně vyzkoušeli na (dnes již zbouraném) komplexu Robin Hood Gardens v Londýně (1972), kde aplikovali variantu svých „streets in the sky“ – tedy jakýchsi ramp zavěšených ve vzduchu.

Foto: V ideálních městech měla být podle manželů Smithsonových oddělena doprava pro automobily a pěší

Denise Scott Brown (1931)

Denise Scott Brown je považována za jednu z nejvýznamnějších a nejvlivnějších architektek a urbanistek 20. století. Ačkoliv pocházela ze Zambie, se svým manželem Robertem Venturim žila ve Spojených státech. Zde také napsala jednu z nejdůležitějších architektonických teorií druhé poloviny 20. století „Poučení z Las Vegas“. Kniha vydaná počátkem 70. let je dodnes považována za jeden z nejostřejších milníků rozchodu s meziválečným i poválečným modernismem ve prospěch postmoderní architektury.

Denise Scott Brown byla plnohodnotným partnerem Venturiho architektonického studia, které neslo jméno Ventiru, Scott Brown and Associates. Když však byly roku 1991 jejich stavby oceněny Pritzkerovou cenou, laureátem byl jmenován pouze Robert Venturi. Ihned po vyhlášení výsledků se proti rozhodnutí poroty zvedl mezinárodní odpor – studenti harvardské univerzity, kde Scott Brown učila, iniciovali petici, kterou podepsalo na 20 000 lidí. Ačkoliv Denise jako držitelka Pritzkerovy ceny společně s Venturim nikdy uznána nebyla, je dnes její autorský podíl na všech „Venturiho“ stavbách vytvořených od 60. let všeobecně uznáván. Venturi a Scott Brown společně navrhli například přístavbu k Allenovu muzeu v Oberlinu (1977) nebo Sainsburyho křídlo Národní galerie v Londýně (1991).

Mohlo by vás zajímat

Generální partner
Hlavní partneři