ARCHITEKT 12 | 2007 - Politika, knihovna a Design centrum ČR
Právě jsem se vrátila z Číny. Když jsem tam odjížděla, vrcholila u nás ve všech médiích, na ulicích i v odborných kruzích "celonárodní" diskuse o knihovně architekta Jana Kaplického. Ať člověk chtěl nebo ne, musel negativně vnímat, do jaké míry se do kampaně proti této prestižní budově zapojili politici všelikých profesí, zájmů, estetického vidění světa i příslušností k různým hnutím či lobbistickým skupinám. Nešlo si neuvědomit paralelu s politickým ovlivňováním našeho stavebnictví a architektury v minulém režimu, kde si tehdejší vládnoucí KSČ přivlastnila právo rozhodovat o tom, co je v architektuře správné, a co nikoliv.
Lenka Žižková , 4. 12. 2007
Jistě si mnozí čtenáři vzpomenou na to, že diskuse se stranickými špičkami, jejich tajemníky, podtajemníky i členy různých výborů a buněk měla stejnou dikci jako diskuse se současnou vládnoucí špičkou, která chce rovněž určovat, co je v architektuře košer, a co nikoliv. Ve stejné době vrcholila také diskuse o zrušení Design centra ČR, k čemuž se rozhodl ministr průmyslu a obchodu Martin Říman (na což má jako ministr a zakládající orgán této instituce jistě právo). Svůj politicky podepřený a pragmatický názor s jeho typickou dikcí si nechal alibisticky potvrdit jakousi ministerstvem jmenovanou komisí, v níž, až na jednu výjimku, věru neseděli ti, kdo o designu, jeho cestách k podnikatelům, jeho systémovém fungování a postavení doma i v cizině mnoho vědí. Pan ministr odmítl vnímat názory odpůrců tohoto rozhodnutí, ať šlo o významné podnikatele, rektory škol, profesory, studenty, novináře nebo řadové občany. Byli nevyslyšeni s tím, že jde o kampaň. Opět se vnucuje vzpomínka na minulý režim (kdo měl jiný názor, byl pod vlivem lživé zahraniční kampaně, a tudíž třídní nepřítel). Přitom pan ministr ani jeho úředníci důvěryhodně nepředstavili žádnou novou a lepší cestu k úspěchu, jen tzv. design pro export, což je nový termín, kterým se začali mediálně ohánět (tento novotvar by si jistě zasloužil jazykový rozbor). Nepřesvědčili nikoho z odpůrců svých rozhodnutí - jisti si sami sebou a svou jedinou a jen a jen svou "pravdou". Design centrum ČR zlikvidovali. Ne, že by si Design centrum ČR nezasloužilo novou statutární podobu a generační obměnu lidí a náplň, která by odpovídala době. K tomu již ale nedostalo šanci. Navíc vláda v čele s premiérem nám i zahraničí vědomě lhala, když na zděšené ohlasy mezinárodních institucí písemně odpovídala, že nehodlá Design centrum ČR likvidovat, nýbrž pouze transformovat. Ostatně, k několika formám takové transformace se na svých webových stránkách hlásilo samotné MPO ČR. Jediné, co z původních činností DC ČR vzalo, je fi nancování podpory malých a středních podniků ze státní kasy a z evropských fondů, což by napříště měl obhospodařovat Czech Trade. Ostatní činnosti Design centra ČR se ruší, tedy takové "drobnosti", jako jsou projekty vzdělávací, prezentační, soutěžní, publikační, vydavatelské, produkční, propagační, expertizní, hodnotitelské, podpora odborného školství aj. Nově nastoupený trend, kdy se naši politici pasují na všeználky ve všech oborech lidské činnosti, vhání odborníkům různých profesí ledový pot na čelo. Vidí-li zasvěcený občan, jakým způsobem opracovávají z jeho daní politici odbornou půdu architektury a designu, nemůže pak věřit tomu, že se budou chovat jinak v dalších oblastech a na jiných polích (např. ve zdravotnictví, školství, vědě, kultuře). Nedávno jsem navštívila britský Birmingham. Z průmyslově ponurého prostředí města se vylupovala v exponovaném centru jediná stavba, kterou nešlo nevnímat nebo minout. Šlo o část velkého nákupního komplexu, kterou navrhl architekt Jan Kaplický. Jako by přistála z jiné planety, zcela se vymyká konceptu a kontextu centra. Přesto je krásná, silná, maják, podle kterého se dá snadno orientovat. Občané jsou na ni hrdi a jistě ani nevědí, že její architekt je původem z Čech. U nás mnozí politici s tímto tvůrcem a o něm hovoří s povýšenou ironií, bez uznání, jako by to byl malý vzpurný chlapec, který si stojí za svým názorem a svou vizí světa. Před několika dny jsem se vrátila z Pekingu, jehož urbanistický rozvoj a výstavba se s našimi srovnávat nedají. Stovky mrakodrapů se derou ke smogem zanesené obloze (v tomto městě se nesmějí stavět budovy nižší než 30podlažní!), ojedinělé a výrazné nové budovy rychle rostou ve všech lokalitách. Čtenáři jistě nejsou na pochybách, že by čínské vládě a komunistickým lídrům chyběly prostředky, jak politicky rozhodovat, která ze světových architektonických špiček a jakým způsobem má upravit tu či onu stavbu, aby se jim líbila. A jistě se jim nelíbí, protože nové dravé mrakodrapy vůbec nesouvisejí s tamní kulturou a historií, ani je nerespektují. Dalo by se tedy alespoň očekávat, že se na nich budou objevovat jasně čitelné sémantické znaky vládnoucí ideologie a moci… Kupodivu se tak neděje, zato v centru Evropy je politické ovlivňování v podobě nedůstojného divadla hitem sezóny. Podobně jako s architekturou je to i s designem. V Pekingu (Beijingu) jsme představili současný český design v galerii v Beijing Art Museum of Imperial City, v těsném sousedství Zakázaného města. Číňané jsou lačni po západním životním stylu a po předmětech, které ho prezentují. Naše výstava měla duši a také úspěch, jen na vernisáž dorazilo osm tamních a zahraničních televizních štábů, vysílalo se o ní, psalo v prestižních denících i odborných periodikách. Byla by odkoupena včetně instalace ještě v den vernisáže. To jsem ovšem ještě jako autorka výstavy (a zaměstnankyně zavrženíhodného Design centra ČR) nebyla poučena o významu a obsahu "designu pro export", sestavovala jsem expozici "pouze" jako výběr kvalitního českého designu bez ohledu na to, co by mělo být určeno pro domácí a co pro zahraniční trh. K završení celé frašky kolem rušení Design centra ČR - Číňané si vybrali pro spolupráci na olympijských hrách ze všech design center na světě dvě - to české a jedno z partnerských německých center. My už ovšem v tu dobu dávno nebudeme existovat. Není prostě nad "strategická" politická rozhodnutí s vidinou budoucnosti nepřesahující volební období a hory a kopečky, které tvoří hranici našeho kocourkovského státu. Z obsahu čísla 12 | 2007:SLOVOLENKA ŽIŽKOVÁ REKONSTRUKCE>MASARYKOVO NÁMĚSTÍ OSTRAVA / TOMÁŠ RUSÍN, IVAN WAHLA, PETR MUTINA / RECENZE MARTIN STRAKOŠ>NOVÝ MAGISTRÁT V LIBERCI / JIŘÍ JANĎOUREK, LADISLAV DAVID, JANA MEDLÍKOVÁ REALIZACE>DOMEK V BOŘEŇOVICÍCH / MARKÉTA CAJTHAMLOVÁ, ŠÁRKA HOLIŠOVÁ-ŠOCHOVÁ, ELIŠKA ŠÍDOVÁ>DŘEVĚNÝ DŮM V ARBORETU / SPORADICAL>RODINNÝ DŮM „ŠNEK“, PRAHA / MARKÉTA SMRČKOVÁ, TOMÁŠ STARÝ, JINDŘICH STARÝ / LENNOX ARCHITEKTI>REKREAČNÍ A SPORTOVNÍ KOMPLEX PARK HOLIDAY, PRAHA-BENICE / PETR SUSKE / SEA STUDIE>CENTRUM DRAMATICKÝCH UMĚNÍ, ABÚ DHABI / ZAHA HADID, PATRIK SCHUMACHER VÝSTAVA>RENZO PIANO / TEXT PETR KRATOCHVÍL SOUTĚŽ>DIPLOMOVÉ PRÁCE 2007 HISTORIE>OLOMOUC, NA VOZOVCE 33 / TEXT VLADIMÍR ŠLAPETA NÁZOR>MALÉ OHLÉDNUTÍ ZA SALONEM / TEXT PETR FUCHS DOKUMENT>KAUZA NÁRODNÍ KNIHOVNY... HISTORIE BUDOV>NOVÝ MAGISTRÁT V LIBERCI / TEXT JANA MEDLÍKOVÁROZHOVOR>S ERICKEM VAN EGERAATEM / TEXT DOMINIK HERZÁN VÝSTAVA>SOUČASNÁ ARCHITEKTURA VE SLOVINSKU: VÝBĚR 1997–2007 / GALERIE ARCHITEKTURY BRNOJUBILEUM>LADISLAV VRÁTNÍK, ARCHITEKT, PEDAGOG A DESIGNÉR OSMDESÁTILETÝ / TEXT DANIELA KARASOVÁ
