Ekologičtější postup ve výrobě je možný, ale vyžaduje větší přesnost, disciplínu i kontrolu
Poptávka po stále větší udržitelnosti se odráží i do výroby a netýká se pouze materiálů, ale také způsobu, jak výrobce o životnosti produktu, odpadu nebo spotřebě energií přemýšlí. V rozhovoru s jednatelem společnosti Dorsis Janem Krejčím se ukazuje, že šetrnější přístup ve výrobě se může projevit v konkrétních změnách – od recyklace hliníku po přechod na vodou ředitelné laky.
EARCH.CZ , 23. 4. 2026 / Advertorial
Vaše výrobky jsou často vnímány skrze design a technickou kvalitu. Kdy se u vás téma udržitelnosti stalo skutečnou prioritou – a co ten posun konkrétně vyvolalo?
Udržitelnost u nás nevznikla jako samostatné téma, ale jako přirozená součást přemýšlení o kvalitě výroby. Pokud chcete dělat trvanlivé a technicky dobře zvládnuté produkty, nevyhnete se otázkám materiálů, životnosti ani dopadu výroby. Výrazněji jsme to začali řešit ve chvíli, kdy se tato témata stala důležitější i pro architekty a investory.
Jak se to odrazilo na vztahu mezi výrobcem a architektem?
Vztah je dnes otevřenější a partnerský. Architekt už nechce znát jen vzhled a technické parametry, ale také původ materiálů, způsob výroby a dlouhodobou životnost produktu. Výrobce tak musí být konkrétnější, transparentnější a schopný doložit, jak o výrobě skutečně přemýšlí.
Pro Dorsis je jako materiál klíčový i hliník. Jak přemýšlíte o jeho životním cyklu?
Hliník vnímáme jako materiál s dlouhou životností, vysokou přesností a velmi dobrým recyklačním potenciálem. V architektuře má smysl právě proto, že dobře funguje v čase a po skončení životnosti se může vracet zpět do materiálového oběhu. Důležitá je pro nás celková bilance materiálu, ne jen jeho vstup.
Jak konkrétně tento proces funguje ve vašem provozu? Daří se vám uzavírat materiálový cyklus?
V našem provozu důsledně pracujeme s tříděním a odděleným shromažďováním hliníkového odpadu vzniklého při výrobě. Tento materiál má jasnou hodnotu a není vnímán jako odpad v běžném slova smyslu, ale jako surovina, která se vrací zpět do dalšího zpracování.
Bylo by ale nepoctivé tvrdit, že výrobce na své úrovni dokáže celý cyklus zcela uzavřít sám. Materiálový oběh je závislý i na navazujících článcích — zpracovatelích, dodavatelském řetězci, logistice a obecně na nastavení trhu. To, co můžeme ovlivnit přímo, je precizní práce s materiálem v rámci výroby, minimalizace ztrát a odpovědné nakládání se zbytkem. Limity tedy existují, ale smysl má právě důslednost v tom, co může výrobce reálně kontrolovat.
Jako jedním z nejproblematičtějších kroků výroby z hlediska ekologie bývá povrchová úprava. Jak je řešená u vás?
Povrchová úprava je skutečně velmi citlivá část výroby, protože zásadně ovlivňuje jak výsledný vzhled a odolnost produktu, tak pracovní prostředí a environmentální stopu provozu. My jsme přešli na vodou ředitelné laky, k čemuž nás vedla snaha hledat řešení, které bude šetrnější z hlediska emisí a zároveň obstojí v nárocích, které na finální povrch klademe.
Nebyla to kosmetická změna, ale technologický krok, který se musel propsat do celého procesu — od přípravy přes aplikaci až po kontrolu výsledku. Vnímáme ale, že to byl krok správným směrem. Vodou ředitelné systémy přinášejí lepší pracovní podmínky, nižší zápach a nižší emisní zátěž, aniž by nutně znamenaly ústup z kvalitativních nároků.
Jak se daří skloubit požadavky na vysokou estetickou a mechanickou odolnost povrchů s ekologičtějšími postupy? Museli jste někde hledat kompromisy, nebo se technologie posunuly natolik, že už nejsou nutné?
Technologie se dnes posunuly natolik, že při správně nastaveném procesu není nutné dělat zásadní kompromisy. Ekologičtější postup ale vyžaduje větší přesnost, disciplínu a kontrolu ve výrobě. Když je proces dobře zvládnutý, kvalita a šetrnější přístup se nevylučují.
Produkty jako dveřní systémy jsou často v architektuře vnímány jako „detail“. Jak velkou environmentální stopu podle vás takový detail ve skutečnosti nese – a jak ji může výrobce reálně ovlivnit?
I detail může nést významnou stopu, zvlášť pokud rozhoduje o životnosti, servisu nebo nutnosti brzké výměny. Výrobce ji může ovlivnit volbou materiálů, kvalitou konstrukce, přesností výroby i technickou podporou. Udržitelnost je v tomto případě hodně spojená s tím, jak dlouho produkt skutečně vydrží.
Kde dnes vidíte největší rezervy v oblasti udržitelnosti ve vašem segmentu výroby? Jsou to technologie, legislativa, nebo spíše nastavení trhu a očekávání zákazníků?
Je to kombinace všech těchto faktorů, ale největší rezervu dnes vidím v tom, jak trh udržitelnost skutečně vyhodnocuje. Často se o ní mluví, ale při rozhodování stále bývá rozhodující především cena nebo krátkodobé hledisko. Přitom právě v našem segmentu by se mělo více zohledňovat, jak dlouho produkt vydrží, jak funguje v čase a jaké náklady nese v celém svém životním cyklu.
Technologie se posouvají a legislativa tlak postupně zvyšuje, ale bez změny v přemýšlení trhu budou některé kroky vždy pomalejší, než by mohly být. Důležité je, aby se udržitelnost nestala jen formálním požadavkem, ale skutečným kritériem kvality.
Snažíme se mluvit jen o tom, co skutečně děláme a co umíme doložit. Nepracujeme s velkými prohlášeními, ale spíše s konkrétními kroky ve výrobě, materiálech a provozu. Důvěryhodnost podle nás vzniká hlavně tím, že komunikace odpovídá realitě.
Více k tématu
Jaké konkrétní kroky plánujete do budoucna, aby byla výroba Dorsis ještě šetrnější – ať už jde o materiály, energetiku nebo samotné procesy?
Do budoucna chceme pokračovat především v tom, co má skutečný dopad: dále optimalizovat materiálové toky ve výrobě, snižovat ztráty, hledat další možnosti efektivnější práce s energiemi a průběžně vyhodnocovat používané procesy i materiály. Zároveň je pro nás důležité rozvíjet výrobu tak, aby šetrnější přístup nešel proti kvalitě, ale byl její přirozenou součástí.
Vedle technologií vidíme velký význam i v samotném návrhu produktu a v jeho dlouhodobé funkčnosti. Čím trvanlivější, přesnější a servisovatelnější výrobek vznikne, tím smysluplnější jeho stopa ve výsledku je. Udržitelnost pro nás tedy není jednorázový projekt, ale dlouhodobý způsob přemýšlení o výrobě, materiálu i architektuře.
