Koncentrace funkcí prospívá lékařům i pacientům
KULATÝ STŮL – O PROVOZU MUDR. PETR TILŠER, NÁMĚSTEK ŘEDITELE FN HRADEC KRÁLOVÉ, MUDR. MICHAL HUDÍK, PRIMÁŘ AMBULANTNÍCH PROVOZŮ, MUDR. JAROMÍR KOČÍ, VEDOUCÍ LÉKAŘ CHIRURGICKÉ KLINIKY, ING. ARCH. KAREL FOŘTL, CSC. / ČVUT PRAHA
EARCH.CZ , 19. 11. 2008
SERIÁL POHOTOVOST FAKULTNÍ NEMOCNICE HK připravili Julius Macháček a Michal Janata 1 Pohotovost - Emergency | Fakultní nemocnice Hradec Králové autorská zpráva 2 Užší soutěž na okresní nemocnici v Hradci Králové roku 1925 text Jakub Potůček 3 Stavební část je dnes minoritou rozhovor s architekty Janem Topinkou a Michalem Juhou 4 Konstrukce a stavební řešení soutěžní varianta 1 5 Kdo umí nemocnice, umí všechno kulatý stůl – o projektu | Danica Havlíková, Blanka Handrychová, Roman Repa / DOMY 6 Koncentrace funkcí prospívá lékařům i pacientům kulatý stůl – o provozu | Mudr. Petr Tilšer, náměstek ředitele FN Hradec Králové, Mudr. Michal Hudík, primář ambulantních provozů, Mudr. Jaromír Kočí, vedoucí lékař chirurgické kliniky, Ing. arch. Karel Fořtl, CSc. / ČVUT Praha 7 Pavilon pohotovosti a heliport hradecké fakultní nemocnice text Jakub Potůček 8 Spasení těl text Stanislav Komárek
Jak vlastně vznikl současný koncept nemocnice v Hradci Králové? Tilšer:
Už v roce 1997 jsme vypracovali něco, co jsme tehdy pracovně nazývali generel. Byl to názor na to, co se má stát s nemocnicí v horizontu jednoho profesionálního lidského života. Věděli jsme, které obory chceme obsadit, ale pro architektonickou formu jsme se obrátili samozřejmě na odborníky. Nejprve jsme vyhlásili architektonickou soutěž. Předsedou komise byl architekt Karel Fořtl. Nejprve jsme plánovali internu, která měla tvořit funkční jednotku s nejbližšími budovami. A protože se vědělo, že bude existovat Emergency, vytvořila se studie tohoto zařízení. Zároveň byla vypracována studie rekonstrukce sousední budovy chirurgie. Současní architekti Jan Topinka a Michal Juha měli předchůdkyni v paní architektce Anderegg, která do našeho uvažování vnesla prvek účelnosti. Naučila nás tomu, že jsme sledovali funkci a provedení. Potom vstoupila do hry ještě americká projekční firma, která staví nemocnice ve Spojených státech. Ta spolupracovala s firmou Bílek Associates Praha. Pomohli nám dotáhnout často zárodečně formulované názory do konce. Poté jsme začali spolupracovat s ateliérem DOMY, který vyhrál soutěž. Učili jsme se vzájemné komunikaci.
Co vám přinesla tato spolupráce? Tilšer:
Poučili jsme se hlavně o tom, co je a co není možné. U všech staveb jsme se řídili heslem, že primární je medicínská funkce, i na úkor sociálního zázemí zaměstnanců, což je trochu v kontradikci s hygienickou legislativou, která je podle našeho názoru u nás příliš rozbujelá. Když to nadsadím, tak by se dala postavit nemocnice jenom ze sociálního zázemí zaměstnanců. Naučili jsme se však docházet ke kompromisům s hygieniky. Protože jednotlivé nemocniční budovy vznikaly v různých obdobích, existoval i rozdílný podíl prostor s medicínskou funkcí a sociálním zázemím. V dlouhodobé perspektivě se tedy snižuje hygienický standard zaměstnanců co do prostoru, ale pacienti získávají.
Jak na to reagují zaměstnanci? Tilšer:
Řada zaměstnanců v dobrém slova smyslu vlastně v nemocnicích bydlí. Jsou zde dnem i nocí. A když už zde jsou, tak požadují určitou úroveň bydlení. A my je nutíme k tomu, aby pro ně – obrazně řečeno – nemocnice nebyla byt, ale noclehárna. Pomohl nám příklad odjinud, viděli jsme pojetí sociálního zázemí v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem, relativně spartánské cely pro zaměstnance se společným sociálním zázemím. Tehdy jsme pochopili, že jsme si u firmy DOMY dobře vybrali. Nerad bych ovšem problematiku dobrého projektu nemocnice zúžil na proporci mezi sekcí pacientskou a sociálním zázemím zaměstnanců.
Karel Fořtl: Je to trend otevírání se nemocnic pacientům. Takže je to vůči personálu možná trochu tvrdé.
Jak se měnil prostorový rozvrh nemocničního areálu? Tilšer: Původní projekt nemocnice vymezil prostor areálu jako uzavřené oválné náměstí. S růstem potřeby dalších lůžek se nemocnice rozrostla o další solitérní budovy a těžiště poskytování péče se přesunulo směrem, kde dnes stojí Emergency, nová interna a chirurgie. Nové budovy, které jsou prostorově a funkčně blízké, se pokoušíme spojit koridory. Vytváříme funkční monoblok. Tím umožňujeme, aby hlavní složky komplementu, to znamená zásadní diagnostické přístroje fungovaly jako centrální jednotky, které jsou k dispozici více oborům.
Jak znělo zadání soutěže? Tilšer: Pokud se týká stavby interny, nejprve jsme zpracovali analýzu, která možná nebyla v té době obvyklá. Odvodili jsme z pojištěneckých dat výkonnost jednotlivých zdravotnických segmentů. Jednotlivá oddělení dodala údaje, jak jsou určité výkony dotovány personálně. Znali jsme tedy obsah, frekvenci a délku výkonů a personální zajištění. Od toho všeho se odvíjela prostorová představa. Složité to bylo v tom, že jsme byli limitováni finančně. Dostali jsme 300 milionů, ale rozpočet byl na dvojnásobnou částku. Současně jsme realizovali restrukturalizaci interních pracovišť. U stavby Emergency jsme postupovali stejně, rozdíl byl snad jen v tom, že jsme nebyli tolik omezeni financemi.
Fořtl: Nejzrádnější je právě to stárnutí zdravotnické techniky. Ve chvíli, kdy se zavádí nějaký přístroj do provozu v nemocnici, tak už se vyvíjejí přístroje druhé, nebo dokonce třetí generace, které jsou výkonnější nebo mají nižší záření. A vyčerpá-li se vnitřní flexibilita prostoru, nezbude nic jiného, než něco přistavět. Anebo zbývá tabula rasa.
Přesvědčili vás architekti o nějakých principech, o kterých jste třeba neuvažovali? Přinesli nějaký nový pohled nebo prosadili něco, co jste sami nehodlali zavádět? Tilšer: Ovlivňování bylo oboustranné. Rozhodně to považuji za šťastnou shodu okolností, že jsem mohl asistovat u všech tří projektů. Samozřejmě obě strany byly vůči sobě v určitém napětí. Nepochybuji, že jsme kolegy architekty v některých oblastech zklamali, ale pochopili jsme alespoň částečně technický způsob uvažování. Po určité době jsme dokázali si navzájem vyhovět. Hudík: Museli jsme se naučit podobnému jazyku. Emergency se rodila v daleko menších křečích než interna. Schopnost většiny lékařů porozumět výkresům architektů je velmi slabá. Poznáme sice, kde jsou okna, ale ne už, jaké vlastnosti mají například přepážky. Takže potom v 3D reálu mohou být uživatelé projektem překvapeni. Vzájemná komunikace byla dost často obtížná i na té lékařské straně. Dodnes ve mně zůstala debata např. o dekoru na podlahách Emergency. Když jsem se ohradil proti čarám na linoleu, byl jsem nazván architektonickým kanibalem. Dnes se mi tam pracuje dobře. Největší problém domluvy, byl už primárně ve skupině zadavatelů. Lidé byli do komise najmenováni a každý měl své poradce, takže to bylo nesnadné. A jednoho dne se musela diskuse ukončit. Nebylo možné donekonečna diskutovat, jak vylepšit ten či onen detail. Tilšer: Manažersky to bylo složité v tom, že projekt doprovázela vnitřní restrukturalizace nemocnice, takže jsme bojovali na dvou frontách. Jednak jsme za chodu realizovali novou strukturu a zároveň na budoucí strukturu šili skořápku… U první stavby ještě doznívalo společenské povědomí, že období mezi nápadem a stavbou je takové, že se člověk realizace většinou nedožije. A právě v tomto případě se projektování a stavba začaly pohybovat v úplně jiných časových dimenzích. Takže zadavatelé byli někdy překvapeni požadavky architektů na definitivní představu. Intenzita vzájemné spolupráce měla vzestupnou tendenci. Proto v době, kdy už všechno bylo skoro hotové, vznikala řada dodatečných nápadů. Některé funkční části nemocnice se staví relativně snadno, např. jednotky intenzivní péče představují hodně kodifikovanou formu lékařské péče, zatímco Emergency ve smyslu akutních příjmů právě naopak. U Emergency bylo výhodou, že mezi prvním a definitivním projektem uplynulo několik let. Za tu dobu dozráli jak zadavatelé, tak pravděpodobně i spolupracující architekti. Emergency a další budovy stojí. Co byste dnes udělali jinak? Hudík: Samozřejmě jsou tam drobné chyby. V případě interny byla stavba hodně ořezaná finančně. Takže dnes bychom si tam dokázali představit větší ambulance, větší zázemí pro personál, samozřejmě se i technologie za ty roky posunula. Určitě by mohlo být lepší hlídání vnitřního prostředí a klimatizace. Tilšer: Myslím si, že klíčové nejsou velikosti místností. Posunuli jsme se v rozumné míře v unifikaci, ale asi jsme ji nedokázali úplně dotáhnout do konce. Nadále platí, že klíčové není sociální, ale medicínské zázemí. Jaromír Kočí: Můj názor je asi podmíněn mým chorobným optimismem. Stavební chybu na Emergency jsme nenašli. Taky proto, že samotná realizace vzešla z dialogu. Když jsem si zařizoval vlastní byt a sešel jsem se asi osmkrát s bytovým architektem, aby poznal moji rodinu a její potřeby, vznikl výsledek ke spokojenosti všech. Tady to ve větším měřítku vzniklo obdobně. Na začátku jsme nasbírali hodně informací v Maastrichtu, ale naopak holandský profesor Brinx z Maastrichtu se přijel podívat do Hradce a pravil, že bude tamní nemocnici přestavovat podle našeho vzoru. Přitom jsme my čerpali hodně z jejich podnětů a zkušeností. My jsme se poučili z jejich chyb a oni na naší straně vnímají pozitiva našeho hodně otevřeného systému. V čem spočívá? Kočí: Systém je založen na podobné strategii, jakou má jednotka intenzivní péče. Zdravotnický personál je uprostřed a různé typy nemocných a poraněných jsou na perimetru jednotky. Pro nás je důležité, aby byl prostor pro pacienta a bylo možno přesouvat síly personálu k nejvíce potřebným klientům. Ovlivňovali jste kromě organizačně provozní stránky i estetiku budov? Hudík: Snažili jsme se, ale nakonec jsme přijali vůdčí roli architektů. Když nám pan architekt Topinka ukázal kus zeleného lina, tak jsme málem omdleli, ale dneska tomu místu říkáme Na zeleném paloučku a barevné pojednání hlavní haly interny přijímáme pozitivně. Některé prvky jsme si nedokázali představit, ale dnes vím, že je lepší, když to dopadlo podle architektů a ne podle mě. Hodně jsme se domlouvali na informačním systému. Dodnes si pamatuji, jak jsme vyměňovali cedule a různě jsme experimentovali, do jaké velikosti písem je to ještě čitelné pro hůře vidící pacienty. Hodně jsme se potýkali s problémem, že prostor předběhl naše pacienty, protože ti jsou zejména na internách starší a ti si např. hned nezvykli na vyvolávací systém, který je podobný jako v bankách. Přece jen pacienti sedmého či osmého decennia do bank příliš nechodí. Postupně se ale situace lepší. Dnes už je v centrální čekárně wi-fi , takže každý si může připojit počítač. Jak jste se stavěli k barevnosti? Kočí: Sladění těch barev je i nad mojí hranicí chápání. Když jsem ukázal Emergency svým kamarádům, naprosto nezaujatým zdravotnictvím, tak tuto barevnou harmonii oceňovali. Když si vzpomenu na jeden z prvních kontrolních dnů na dokončené stavbě, tak hlavním problémem bylo lino a jeho proužky. Všichni říkali, že lidé budou omdlívat, ale nestalo se to ani jednou. V okamžiku, kdy se ambulance osadily nábytkem a přístroji, už si nikdo proužků nevšímal. Fořtl: Je to také otázka humanizace a nástup psychosomatické medicíny, což je křehká záležitost. Pacient přichází do nemocnice stresovaný, takže je důležitý už informační systém. Jakmile je pacient ztracen v prostoru, tak mu stres zhoršuje somatickou situaci. A vždycky se při projektování zdravotnických budov ocitáme v ne zcela definovatelné oblasti. A pak je třeba mít kuráž říct: bude to takto. Je to na mojí zodpovědnost. Tilšer: Za klad našeho společního řešení pokládám, že v nových budovách kromě technických vymožeností máme řadu informačních bodů s osobním kontaktem. Tuto personálně náročnou koncepci jsme museli obhajovat proti ekonomům, kteří podobné řešení pokládali za příliš marnotratné. V současnosti budujeme hodně otevřené nemocnice, kam má přístup skoro každý. Stinnou stránkou je, že se do takových provozů stahují např. bezdomovci. Stoupá agresivita některých pacientů vůči personálu. Je otázka, jak agresivního člověka oddělit od ostatních. To se promítlo i do prostorového řešení. Takže i takové faktory ovlivňují celkové řešení. Hudík: Na bezpečnost je nyní kladen velký důraz. Na jednu stranu chceme otevřené nemocnice, ale na druhou stranu akcentujeme diskrétnost, soukromí a bezpečnost. To se dá zařídit stavebně nebo personálně.
Psáno pro časopis Architekt 10|2008
