Od porodnic po věznice. Adam Rujbr o udržitelnosti napříč obory
Architekt Adam Rujbr se ve svých projektech dlouhodobě zaměřuje na udržitelnost, a to i v oblastech, které představují technologickou či provozní výzvu. Principy udržitelnosti dokáže integrovat napříč různými typy staveb, aniž by slevil z funkčních či estetických nároků.
Navigo Solutions s.r.o. , 12. 5. 2025 / Advertorial
Jaké základní principy považujete za klíčové při navrhování ekologicky šetrných budov?
Adam Rujbr: Ta otázka je poměrně komplikovaná a nemá jednoduchou odpověď. Myslím, že velmi důležité je, aby budova obstála v testu časem. Tedy i když se změní nároky uživatelů, jak prostorové, tak funkční. Udržitelná budova by měla mít i nízkou uhlíkovou stopu – ať už díky materiálům, které vážou uhlík, nebo tím, že využívá recyklované prvky. A musí to samé poskytnout do budoucna. To znamená, že materiály nebo stavební komponenty, které jsou v budově zabudované, by v ní měly být uskladněné jako v materiálové bance, ze které si je někdo v budoucnu vezme a bude je, pokud možno s minimem energie, schopen použít dál.
Navrhnout stavbu, která v různých aspektech obstojí v dlouhém čase - to je silná a někdy přehlížená myšlenka, dá se to ale vůbec?
Jsem přesvědčený, že dá. Jeden příklad za všechny – teď děláme studii na rekonstrukci porodnice U Apolináře v Praze. Budova je stará sto padesát let a navrhl ji Josef Hlávka. Ten v té době objel kus světa, inspiroval se ve Francii i jinde a navrhl porodnici tak, že její provozní logika i dnes dává smysl. Samozřejmě se změnily prostorové nároky, hygienické předpisy, ale ten základní koncept funguje neuvěřitelně dobře. A věřím, že po rekonstrukci může klidně dalších sto padesát let fungovat dál. Když si třeba uvědomíte, že obvodové cihly té budovy nikdo sto padesát let neopravoval – a stále drží – tak je to obdivuhodné. Dnes máme radost, když fasáda vydrží čtyřicet let bez zásahu. Tahle vydržela skoro čtyřikrát tolik. Tohle je pro mě opravdová udržitelnost.
Ve své práci se soustředíte i na edukaci a osvětu v udržitelnosti, v čem je nejdůležitější? Kde nejvíc chybí pochopení nebo znalosti?
Povědomí o udržitelnosti u investorů stále postupuje a zlepšuje se. Je ale velmi důležité, aby na druhé straně našli architekta, který je schopen navrhovat budovy udržitelným způsobem, a podpořili klienta. Nikoliv naopak. Někdy to totiž není ani tak nedostatek vědomostí, jako spíš nechuť to dělat jinak, než byli doposud zvyklí. Jistým způsobem můžou principy udržitelnosti vnímat jako omezení svobody, takže se k tomu staví negativně. A priority návrhu spatřují v něčem jiném.
Máte zkušenost jak se soukromým, tak se státním sektorem. Dá se říct, že je zde rozdíl v zájmu o udržitelnou architekturu?
Nemyslím si, že by byl až tak zásadní. Zájem o takzvané „ozelenění“ projektů je společný všem těmto klientům. Ale udržitelnost není obvykle prioritou – tou je často spíš ekonomická stránka. Pokud se podaří prokázat, že udržitelnost zároveň přináší ekonomické výhody – jako nižší provozní náklady nebo kratší návratnost investic – tak je to vítané. Ale pokud udržitelné řešení zdražuje projekt, je složitější ho prosadit. Nejde o rozdíl veřejné versus soukromé, ale spíš o to, jestli konkrétní budovu bude někdo dál provozovat, nebo ji jen postaví a prodá. Ten, kdo s ní má dlouhodobé plány, se logicky zajímá i o životní cyklus a provozní náklady. V druhém případě investora provozní náklady příliš nezajímají.
Stává se vám, že máte klienty s přehnanými představami o udržitelnosti, které je třeba usměrnit?
Většinou je to spíš tak, že klienti mají o udržitelnost zájem, ale nejsou si jisti, jak na to. My je pak vedeme k řešení, které je udržitelnější, ekonomičtější nebo provozně výhodnější. Pokud jim to dokážeme dobře vysvětlit, často s tím souzní.
Značnou část vašeho portfolia tvoří zdravotnická zařízení, jak se vám v této velmi komplikované oblasti podařilo prosadit?
Ve zdravotnictví jsme začali relativně nedávno, v roce 2015, ale od té doby podíl těchto zakázek výrazně roste. Dneska tvoří zdravotnické stavby možná sedmdesát procent naší práce. A myslím, že je to i tím, že se nám daří kombinovat několik důležitých věcí: důraz na udržitelnost, ale taky na vnitřní prostředí, pohodlí pacientů, myslíme na výhledy do zeleně, na orientační systémy, na dostatek denního světla, na možnosti trávení volného času... Díváme se na tyto budovy z pohledu pacienta i personálu, řešíme pracovní podmínky, ergonomii… A v neposlední řadě se zabýváme právě i tím, aby budova obstála v dlouhém čase.
Jak se u tak specifických budov dá pracovat s udržitelností?
Zdravotnický provoz je opravdu energeticky velmi náročný. Jede bez přestání, vytápí se na vyšší teploty, musí se filtrovat či vlhčit vzduch… jednoduše se tam realizují energeticky velmi náročné procesy. O to větší výzvou potom je dostat takovou budovu do parametrů pasivní stavby. Cesty k tomu ale vedou a my jsme si to odzkoušeli a potvrdili – mnoho našich staveb má nejvyšší energetické štítky a byly financovány z dotačních titulů, které kladou přísné nároky na primární spotřebu energie. Některé z nich mají i mezinárodně uznávané certifikace. Takže ano – i ve zdravotnictví se dá takto pracovat, ale je to výrazně náročnější.
Kromě zdravotnických zařízení tvoří ale vaše portfolio řada jiných projektů, kulturní stavby nebo třeba i vězeňské zařízení. To jsou dost odlišné světy. Jak se to stalo?
Všechno se to seskládalo na průběhu let. Dlouhodobě se orientujeme spíš na veřejné stavby než na klasický rezidenční sektor. Dělali jsme například výrobní podniky, ubytovnu pro uprchlíky, několik depozitářů kulturního dědictví... Pokaždé se u takové práce ponoříte do nového oboru lidské činnosti. Osobně to vnímám jako velké obohacení. Člověk pořád přechází z jednoho světa do druhého, učí se novým věcem. Sám pro sebe to vnímám jako prostředek proti vyhoření.
Jak jsme na tom, co se týče udržitelnosti ve srovnání se světem? A kam by se udržitelná architektura měla dál posouvat?
Pojem udržitelná architektura je velmi široký a budu teď mluvit pouze o segmentu budov. Posunuli jsme se obrovsky, hlavně co se týká energetické náročnosti budov. Stavíme provozně efektivnější budovy než před dvaceti lety. Zatím jsme se ale málo posunuli v oblasti zabudované energie – tedy té, která je potřebná k výrobě a výstavbě. Dříve tvořila malou část celkové energetické náročnosti, ale jak se snižují provozní energie, dostává se na stejnou úroveň. Pokud chceme dál snižovat dopad stavebnictví, musíme se soustředit i na materiály s nízkou uhlíkovou stopou, jako je sláma, konopí nebo jiné biomateriály, které vážou uhlík. To je směr, kterým se stavebnictví ubírá celosvětově. Třeba v Dánsku je zákonem stanovena maximální uhlíková stopa budov. I u nás ale vzniká metodika pro nový průkaz energetické náročnosti, který bude hodnotit nejen provozní, ale i zabudovanou energii – a v tom si myslím, že jsme na dobré cestě.
Více k tématu
Co je největší překážkou udržitelné architektury v současnosti?
Myslím, že udržitelnost v první řadě začíná u skromnosti. To je věc, o které se málokdy mluví. Panuje tady přesvědčení, že si budeme žít stále lépe, stále s většími nároky a technika za nás všechno vyřeší. Když se podíváme třeba na nároky na prostor – za posledních dvacet, třicet, padesát let se výrazně zvětšily napříč všemi sektory. Panuje tady přesvědčení, že technika všechno vyřeší, že vědci vymyslí nějaký způsob, jak se uhlíku zbavit. Stavebnictví má zásadní vliv na produkci skleníkových plynů – tvoří jich asi čtyřicet procent, což je obrovský podíl. Má ale velký potenciál být úsporný. Pokud ale my, lidé, nebudeme skromnější a budeme budovy bourat co třicet let a stavět nové jen proto, že se nám nelíbí a chceme stále více prostoru pro své potřeby, tak, i když budeme mít úspornější technologie, k relevantnímu snížení spotřeby zdrojů spojených se stavebnictvím, nedojde.
