„Mies van der Rohe by byl dnes hvězdou Instagramu,“ říká architektka Bernadette Krejs. Tuto středu vystoupí na November Talks
Již 19. listopadu vystoupí na FA ČVUT v rámci November Talks architektka a výzkumnice Bernadette Krejs z Technické univerzity ve Vídni. V přednášce bude mluvit o vídeňském sociálním bydlení i o obrazech bydlení na sociálních sítích. Kvůli algoritmům podle ní "všechno začíná vypadat stejně."
Sára Kročková , 17. 11. 2025
Vídeň je nám dávána za příklad funkčního sociálního bydlení. V čem spočívá jeho síla?
To je otázka, kterou mi lidé často pokládají, když přijedou do Vídně. A hodně lidí sem přijíždí právě proto, aby se podívali, jak funguje ten „vídeňský model bydlení“. A ptají se: Jak to funguje? Dá se to okopírovat?
Ve Vídni je více než 50 % bytů, které spadají do kategorie dotovaného, sociálního či obecního bydlení. A co je mimořádné v porovnání s jinými evropskými městy, je to, že město nikdy tento bytový fond neprodalo.
Vídeň má velmi dlouhou historii, kdy byla řízena převážně sociálními demokraty. V období tzv. Rudé Vídně se prosadila myšlenka města jako pečovatele – města, které funguje jako sociální stát a zajišťuje bydlení pro své obyvatele. Tehdy začaly vznikat ty známé „paláce pro dělníky“, jako Karl-Marx-Hof.
Obecně platí, že pokud ve Vídni chcete byt, nějaký si najdete. Možná to trvá delší dobu a potřebujete určité znalosti – třeba jazyk –, abyste se v tom komplikovaném systému zorientovali. Ale hlavní věc je, že jde o program pro střední třídu – bydlení v sociálním bytě není stigmatizované. Neznamená to, že „jste to v životě nezvládli“. Naopak, i s poměrně vysokým příjmem se můžete do systému sociálního bydlení dostat.
Takže ano, je to skvělý model, ale i Vídeň má samozřejmě své problémy. Město musí zůstat inovativní, reagovat na současné krize a hledat nové způsoby, jak tento model zlepšovat.
Jak se mění charakter sociálního bydlení ve Vídni dnes – čelí město podobným tlakům jako ostatní evropská města?
Ano, rozhodně. Žijeme v kapitalistické ekonomice a tlak na bytový trh je cítit téměř ve všech městech. Existuje volný trh, kde jsou byty vnímány jako zboží, jako investice – jde o komodifikaci bydlení. Bydlení už není chápáno jako lidské právo, ale jako něco, co má hodnotu a dá se obchodovat.
Kromě toho všichni čelíme, řekla bych, nejen klimatické krizi, ale skutečně klimatické katastrofě, která přichází – přináší sociální segregaci, horko, přehřívání a tak dále. Ve Vídni teploty v posledních letech opravdu výrazně stoupají.
Zároveň pozoruji, že místo posilování pečujícího státu se společnost spíš posouvá k individualizaci – každý se musí postarat sám o sebe.
A i v takovém městě, jako je Vídeň, existují skupiny, které zůstávají pozadu – pokud jde o přístup k sociálnímu bydlení nebo i na volný trh. Z feministické a intersekcionální perspektivy jsou to často ženy nebo ti, kdo pocházejí z jiných zemí, mají odlišné kulturní zázemí nebo jim chybějí potřebné dokumenty. Na tyto skupiny při navrhování, plánování nebo tvorbě politik sociálního bydlení často nemyslíme.
Tohle všechno je dnes globální realita. Některá města na ni reagují lépe, jiná hůře, ale pro všechna je to velmi náročné. Problémy máme všichni stejné – jde jen o to, jak na ně reagujeme, ne?
Pandemie podle vás změnila způsob, jak lidé přemýšlejí o svém bydlení a o čtvrti, ve které žijí. V čem konkrétně?
Myslím, že pandemie postavila otázku bydlení do úplného centra pozornosti. Najednou záleželo na tom, kolik máme prostoru, jestli se dá z domova pracovat, učit děti a žít každodenní život. Ukázalo se, že všichni nemáme stejné podmínky – někdo má lepší zázemí, jiný žije s velkou rodinou v padesátimetrovém bytě a snaží se zvládnout práci i péči o byt zároveň. Pandemie zviditelnila nerovnosti a tlak, kterému čelí lidé v různých typech domácností, a ukázala, že kvalita domova je hluboce sociální téma.
Působíte na Výzkumném oddělení pro bydlení a design na Technické univerzitě ve Vídni. Dalo by se říct, že toto oddělení funguje jako laboratoř pro hledání nových forem bydlení?
Ano, jsme poměrně velké oddělení. Celkem nás zde působí patnáct. Ta klasická univerzitní struktura – rozdělení na katedry bydlení, urbanismu, typologie a tak dál – je vlastně velmi starý model, který se nikdy zásadně nezpochybnil. Přitom bydlení nelze vnímat jako uzavřenou „krabici“, oddělenou od zbytku. U našem oddělení nejsou hranice mezi jednotlivými tématy tak ostré – vnímáme bydlení v širokém smyslu, jako otázku společného života lidí, zvířat, přírody, starších i nebinárních osob. Zajímá nás prostorová spravedlnost, která souvisí s klimatickou i sociální spravedlností.
Máme různé přístupy – někteří kolegové se věnují design–build projektům, jiní zkoumají, jak adaptovat poválečný bytový fond. Já se soustředím na feministické a intersekcionální plánování – jak zapojit různé skupiny do procesu navrhování a bydlení. A protože bydlení je hluboce mezioborové téma, spolupracujeme s odborníky z práva, ekonomie či sociologie, stejně jako s městem Vídní nebo výzkumníky z jiných zemí. Kontakt s jinými kolegy, třeba z Brazílie, nám pomáhá vidět, že jinde fungují i jiné strategie – například silná občanská angažovanost v oblasti bydlení, která je pro Vídeň spíš nezvyklá. I to je pro nás inspirace, jak hledat nové cesty.
Jakým směrem vedete své studenty, když přemýšlejí o bydlení?
Ateliér, který vedu spolu s Maxem Utechem, se nazývá „Palác odnaučování“. Se studenty jsme zkoumali, čemu se musíme „odnaučit“, abychom mohli navrhovat, plánovat a stavět s menším dopadem a využitím zdrojů. Téma bydlení, domova a obývání jsme spojili s otázkou, jak se na univerzitě vlastně učíme – jaké máme vzory, koho citujeme a koho v architektonickém kánonu přehlížíme.
Studenty jsme od začátku zapojili do procesu rozhodování a učení. Spíš než jako učitelé jsme fungovali jako průvodci, kteří vytvářejí prostor pro sdílení znalostí. Všichni jsme přece „experti na bydlení“, protože nějak bydlíme. Zajímalo nás, co se můžeme naučit kolektivně – a často právě studenti přicházeli s novými pohledy, třeba když zkoumali materiální stopu našeho vlastního ateliéru. Jedna studentka například shromažďovala všechny materiály, které jsme použili – od tisku po modelování –, aby ukázala, co všechno vlastně spotřebujeme při učení a navrhování.
Příští semestr budeme pracovat na tématu queering the home – tedy jak přemýšlet o domově jinak, z hlediska financování i forem soužití, přátelství, rodiny.
Minulý rok jste se v rámci ateliérové výuky věnovali zkoumání domova prostřednictvím umělé inteligence. Jaké nové obrazy bydlení během tohoto experimentu vznikaly – překvapily vás něčím?
My architekti jsme tvůrci obrazů – je to náš jazyk, kterým o prostoru mluvíme – a tyto obrazy mají obrovskou moc formovat, jak o architektuře přemýšlíme a jak ji hodnotíme. V posledních letech se objevilo mnoho nástrojů umělé inteligence a bylo fascinující s nimi experimentovat. Myslím, že je důležité technologii chápat, ne ji jen používat – zkoumat, odkud pochází, kdo ji vytváří, jaké archivy a datové soubory využívá a jaké předsudky jsou do nich zapsány.
Snažili jsme se umělou inteligenci „hacknout“ – použít ji jinak, než k čemu byla původně určena. Zajímalo nás, jestli je vůbec možné vytvořit obraz, který nereprodukuje estetiku realitních inzerátů a účtů na sociálních sítích. Bylo obtížné dosáhnout originálních a překvapivých výstupů, ale studenti s ní pracovali velmi kriticky a kombinovali ji s fyzickými a ručními technikami. Důležité pro nás bylo pochopit, že AI není jen „nová tužka“, ale nástroj spojený s ekonomikou, trhem i ekologickou stopou.
Překvapivé obrazy bydlení přesto vznikly. Studenti upozorňovali, že obrazy, které nás obklopují, často zcela opomíjejí realitu péče, práce a nerovností. Cílem bylo hledat nové obrazy budoucnosti, které ukážou, že domov není jen investiční produkt, ale místo každodenní práce, vztahů a sdílení.
Jste spoluzakladatelkou kolektivu Claiming*Spaces, který se věnuje queer-feministickým otázkám v prostředí architektury. Co vás vedlo k založení takového uskupení?
Kolektiv jsme založili v roce 2019. Je to rozmanitá skupina studentů, výzkumníků a pedagogů při Technické univerzitě ve Vídni. Cítili jsme, že na škole něco chybí: ve výuce chyběla témata jako klimatická změna, genderová rozmanitost, inkluze či přístupnost. Začali jsme proto sami vytvářet chybějící kurzy, pořádat konference a spolupracovat se studenty i feministickými kolektivy z celého světa.
Dnes jsme součástí mezinárodní sítě Parity Front, která propojuje skupiny z architektonických institucí v Evropě i USA a usiluje o větší rozmanitost a rovnost ve vzdělávání. Společně hledáme, jak měnit osnovy, jaký obsah doplnit a jak podpořit ženy i další znevýhodněné skupiny v akademickém prostředí. Neustále se přitom učíme od ostatních i od sebe navzájem – cílem je, aby univerzita byla otevřenější, inkluzivnější a reagovala na témata, která doposud chyběla.
To je možná také jeden z důvodů, proč jste v roce 2023 získala ocenění Best Teaching Award za genderově senzitivní výuku na vaší univerzitě. Jak konkrétně se tento přístup projevuje ve vaší výuce?
Toto ocenění se uděluje jednou ročně. Pravidelně ji ale získávali muži. Objevovala se proto kritika, a tak nakonec vznikla zvláštní kategorie „genderově senzitivní výuka“, což mi přišlo trochu smutné. Přála bych si, aby se otázky genderu promítaly do všech forem výuky, nejen do jedné kategorie.
Ocenění jsme získali s Maxem právě díky ateliéru, o kterém jsem mluvila – „Palác odnaučování“, v němž jsme se snažili být velmi otevření a citliví k tomu, kdo je vidět, kdo je součástí semináře a jak vytvořit atmosféru, kde se každý cítí bezpečně. Reakce studentů byly velmi pozitivní – proces „odnaučování“ si užili a my také. Byli jsme opravdu vděční, že univerzita ocenila potenciál výuky, která je inkluzivní a otevřená.
Myslíte, že architektonické vzdělávání má obecně problém s genderovou nerovností?
To je těžká otázka. Práva, která dnes LGBTQIA+ lidé mají, nejsou samozřejmá a mohou velmi rychle zmizet. Právě proto jsme založili náš kolektiv Claiming*Spaces a propojujeme se s dalšími skupinami. Nemělo by se to chápat jako feministický boj – přináší to prospěch všem, bez ohledu na identitu. Svět může být mnohem širší a bohatší, když dáme prostor více hlasům.
Když jsem sama studovala, nikdy jsme neslyšeli nic například o africké architektuře – a dnes mi to přijde skoro jako zrada. Právě otevření se novým perspektivám, ať už jde o gender, kulturu, rasu, nebo třídu, je podle mě šance, ze které můžeme těžit všichni.
Mluvila jste o vašem projektu Palace of Un/Learning, který vybízí k „odnaučení“ zaběhnutých profesních praktik v architektuře. Co bychom se měli jako architekti a společnost odnaučit?
Proces „odnaučování“ nespočívá v opomínání nebo rušení stávajících znalostí, ale v tom, že si zvolíme jiný model – transformujeme, doplňujeme a rozvíjíme jiné formy poznání. Stavebnictví produkuje přes 40 % emisí CO₂ a architektura je v tom do jisté míry „spolupachatelem“. Pokud chceme zdravou planetu, musíme se odnaučit některé zažité postupy. Zdroje nejsou nekonečné a my musíme změnit způsob, jakým plánujeme, stavíme i učíme architekturu.
To ale neznamená přestat stavět, spíš přehodnotit, jak to děláme – od vzdělávání přes pracovní podmínky až po otázku, kdo má přístup k bydlení. „Odnaučení“ je šance znovu promyslet, co považujeme za samozřejmé – třeba zda musíme stále navrhovat pro model jaderné rodiny, nebo zda mohou fungovat i jiné formy soužití.
V rámci tohoto projektu jste se mimo jiné rozhodli zpochybnit Barcelonský pavilon – co vás vedlo právě k této ikoně modernismu?
Když jsem studovala, Barcelonský pavilon a vůbec biografie Miese van der Rohe byly něco zcela nedotknutelného. Jeho domy se objevovaly v každé přednášce. Nechci vůbec zpochybňovat kvalitu Barcelonského pavilonu – z architektonického hlediska je to skutečně nádherné dílo. Ale příběh, který se o něm vypráví, má jen jednu linii. Mnoho lidí, kteří se na návrhu podíleli, bylo z vyprávění o pavilonu na dlouhou dobu zcela vymazáno. Na projektu se například podílela německá designérka Lili Reich, ale její podíl na návrhu byl znovuobjeven teprve nedávno.
Zajímavé také je, že pavilon tehdy na vlastní oči mnoho lidí nevidělo – stál pouze pár týdnů na světové výstavě a pak byl zbořen. Jeho slávu zajistily až fotografie. Právě díky nim se stal ikonou. Mies van der Rohe byl génius mediální prezentace – dnes by byl zřejmě hvězdou Instagramu (smích). V 50. letech se o pavilonu hojně publikovalo, například díky výstavě v MoMA – i to je jeden z důvodů, proč se budova stala tak slavnou. Naší intervencí v pavilonu jsme chtěli tento velmi lineární příběh úspěchu narušit: zjistit, zda neexistují jiné, opomíjené příběhy, jiné postavy, jiné způsoby, jak být v tom prostoru přítomen.
Doprostřed pavilonu jste umístili velkou růžovou kožešinu. Co symbolizovala?
Všimli jsme si, že z pavilonu byla zcela vymazána jakákoliv stopa domáckosti. Je to čistě reprezentativní stavba. Na plánech například nejsou schody do sklepa, protože nejde o reprezentativní prvek.
My jsme do ní proto vnesli symboly „domáckosti“ – závěsy, barevné měkké látky nebo umělou růžovou kožešinu, na kterou jste se ptala. Zkrátka materiály, které modernismus vyloučil jako příliš měkké, ženské či exotické. Chtěli jsme zjistit, jak stavba na tyto materiály reaguje. Spolupracovali jsme i s performery z queer a ballroom kultury. Během instalace a performancí lidé v pavilonu skutečně zůstávali, lehali si, odpočívali – prostor se otevřel jiným způsobům bytí. Byly to nádherné dva dny, kdy jsme mohli pavilon zažít úplně jinak – a i nadace Miese van der Rohe nás v tom skvěle podpořila.
Vaše disertační práce s názvem Instagram Wohnen řeší dopad mediální prezentace estetizovaných světů bydlení na platformách, jako je Instagram, na chápaní architektury, prostoru a bydlení. Proč jste se rozhodla věnovat právě tomuto výzkumu?
Výzkum vychází z mého dlouhodobého zájmu o jiné formy reprezentace. Začala jsem zkoumat, jaké normativní a standardizované obrazy domova nás obklopují. Sociální média dnes zásadně ovlivňují naše vnímání světa – trávíme u nich hodně času a vytvářejí svým způsobem svůdnou, vtahující realitu.
Zajímalo mě, jak tyto populární „home accounts“ ovlivňují naše představy o domově – jak má vypadat, jak se v něm máme chovat, ale i jak je my jako architekti navrhujeme. Jakou roli v tom hraje technologie a ekonomika platforem, jako je Instagram nebo Airbnb? Ukazují péči, práci, konflikty, které se v domácím prostoru skutečně odehrávají? A je možné, aby takové obrazy vůbec získaly viditelnost v prostředí platforem? Tato média se tváří jako veřejná, ale ve skutečnosti patří monopolním firmám – jsme v nich „obyvateli“ bez možnosti volby, řídíme se pravidly, která ani pořádně neznáme. Kniha proto zkoumá, jak tyto platformy fungují, jaké obrazy preferuje algoritmus a jaké mizí, kdo za nimi stojí a jaké mocenské a genderové struktury reprodukují.
Myslím, že je důležité, aby se architekti více zabývali médii, nejen jako jejich uživatelé, ale jako někdo, kdo chápe jejich vliv a dokáže je proměňovat – stát se aktivním účastníkem, nejen konzumentem.
Máte nějaké konkrétní příklady toho, jak sociální sítě formují naše domovy?
Ano, v knize zmiňuji několik přímých vlivů mezi populárními „home accounts“ a tím, jak dnes bydlíme. Jeden z nejvýraznějších je ten, že všechno začíná vypadat stejně – vzniká standardizovaný obraz domova, který algoritmy znovu a znovu zvýhodňují. Ty šedavé, minimalistické interiéry se staly univerzálním ideálem.
Nejoblíbenější byty na Airbnb mají všude stejný vzhled. Takzvané „airspaces“: ať jste ve Vídni, Praze, nebo Bombaji, všude vás čeká bílý interiér, cihlová zeď ve stylu „mid-century“, avokádový toast a vysokorychlostní internet.
Další silný aspekt je propojení domova se spotřebou. Obrazy, které vidíme, jsou esteticky postavené na konzumu – čím víc dekorací, polštářů a doplňků máte, tím „lepší“ život údajně vedete. Každý si může vybrat svou verzi: IKEA, nebo Prada. Ale ve výsledku jde pořád o totéž – o nákup.
Tyto obrazy nikdy neukazují realitu – nevidíme v nich domácí práce, chaos, prádlo ani zoom hovory. Všechno, co tvoří skutečný život, z nich úplně mizí…
Více k tématu
Téma bydlení je ústředním bodem vaší práce i letošních November Talks. Co z vaší praxe, zkušeností či výzkumu byste ráda v rámci své přednášky předala posluchačům?
Ráda bych představila vídeňský model bydlení – jeho historický vývoj i současné fungování. Vídeň byla v minulosti v mnoha ohledech průkopnická. Chci ale mluvit i o těch, kteří z tohoto systému vypadávají – o problémech s přístupem k bydlení a o migraci. Co znamená hledat domov, pokud jste queer uprchlík nebo člověk jiné barvy pleti?
Ukážu také projekty, které přinášejí feministickou a intersekcionální perspektivu do oblasti bydlení – jak historické příklady, tak i současné iniciativy, které inovativně přemýšlejí o komunitním bydlení a sousedství.
Do Prahy nejedete poprvé – v minulosti jste přednášela například v Galerii VI PER nebo na UMPRUM. Vracíte se sem ráda?
Ano, moc! S Galerií VI PER jsme měli v roce 2023 skvělou spolupráci. Myslím, že dělají naprosto výjimečné výstavy a programy. Těším se, až uvidím jejich aktuální výstavu.
Na UMPRUM jsme spolupracovali s ateliérem Evy Franch a jejím týmem. Se studenty jsme několik dní kempovali a společně pracovali na Kafkárně, v nádherném parku patřícím škole. Bylo to naprosto magické místo – pracovat mezi stromy, vařit, žít i tvořit pohromadě. Něco takového ve Vídni nemáme.
Prahu nevnímám jako turistka – spíš jako místo výměny a spolupráce. Těším se, až poznám i FA ČVUT. Působím na technicky zaměřené škole, která je možná v mnohém vaší škole docela podobná. A právě proto mě velmi zajímá výměna zkušeností, sdílení podobných podmínek, problémů i způsobů práce. Moc se těším, až uvidím, na čem právě pracujete.
November Talks je série přednášek na Fakultě archiektury ČVUT. Probíhají každou listopadovou středu od 18.30, jsou přístupné veřejnosti a jsou zdarma. Kurátorem cyklu je architekt Miroslav Pazdera.
