„Dobré bydlení můžete postavit za stejné peníze jako to špatné,“ říká Astrid Smitham. Ve středu přednáší v Praze
Jak je možné, že většina novostaveb v Británii trpí přehříváním, a někdy dokonce vlhkostí a plísní? Proč navrhujeme bytové domy tak, jako by všichni nenáviděli své sousedy? Astrid Smitham z londýnského studia Apparata je navrhuje jinak. O svém přístupu k navrhování i o bydlení ve Velké Británii promluví v rámci November Talks již 12. listopadu na Fakultě architektury ČVUT.
Sára Kročková , 9. 11. 2025
V jednom rozhovoru jste řekla, že neexistuje omluva pro špatné bydlení. Co pro vás tedy konkrétně znamená „dobré bydlení“?
Dobré bydlení funguje jak technicky, tak sociálně. I přesto, že technická stránka budov je vlastně jednodušší na vyřešení, ve Velké Británii máme zásadní problémy se základním technickým fungováním. Většina novostaveb se přehřívá, a dokonce se v nich objevuje plíseň a vlhkost.
Pak je tu ještě otázka, jak se budovy chovají sociálně – a to jak v kolektivním smyslu, tak uvnitř domácnosti. Pro bytové domy ve Velké Británii je typická společná tmavá chodba, uměle osvětlená, uměle větraná, často je v ní horko nebo páchne. To je ten „kolektivní prostor“ – prostředí, v němž se potkáváme se sousedy. Samotná budova tím předurčuje určitý druh chování, totiž že lidé spolu vlastně moc mluvit nebudou.
Naopak dobře navržený dům může vytvářet příležitosti k neformálnímu setkávání, podporovat vznik komunity, pomoci zmírnit sociální izolaci. To samé pak platí i pro samotný byt – dobré bydlení by mělo být otevřené i neočekávaným způsobům využití. Během covidu se ukázalo, že mnoho bytů ve Velké Británii nebylo navrženo tak, aby se do nich vešel pracovní stůl. I taková drobnost byla v mnoha bytech téměř nemožná, protože byly navrženy jen na pohovku, televizi a malý jídelní stůl.
Domov musí umožňovat způsoby života, které nejsou předem definované – nakonec si ho zvolí budoucí obyvatelé a jejich životní kultura. A my jako architekti musíme zajistit, aby to vůbec bylo možné – jednoduše řečeno tím, jak dimenzujeme prostory, jaké materiály používáme a jaká mezi nimi vytváříme propojení.
Zní to, že i u vás probíhá bytová krize. Jaká je dostupnost bydlení v Británii?
Je docela možné, že bytová krize ve Velké Británii je ještě horší než ta česká. Nedávná studie, která čerpala data ze všech evropských zemí, zjistila, že Spojené království je nejméně dostupným místem – zemí s nejvyšším podílem jednotlivců, kteří utrácejí za bydlení více než 40 % svého příjmu.
Ve Spojeném království zažíváme dopady neoliberálního experimentu s bydlením, který zde probíhá od počátku 80. let. Nyní se nacházíme v naprostém kolapsu dostupnosti bydlení.
A k tomu bych dodala, že máme krizi i v samotném navrhování, o čemž se téměř nemluví. Když se v Británii stavějí nové domy, které by mohly poskytnout lepší řešení, jsou většinou špatně navržené a nekvalitně postavené.
Jak byste bytovou krizi řešila vy?
Tato otázka mě vlastně vrací k tomu, proč neexistuje omluva pro špatné bydlení. Dobré bydlení můžete vytvořit se stejným rozpočtem, s jakým se staví to špatné. A to je velká ironie. V Británii stavějí hlavně developeři nebo velké stavební firmy. A protože tu je bytová krize a extrémně vysoká poptávka, není snaha zvyšovat kvalitu.
Je potřeba masivní investice od státu do dobře navrženého bydlení. To by následně zlepšilo kvalitu i u developerských projektů, a tím pádem kvalitu bydlení pro všechny. Taková investice se časem sama vrátí.
Zároveň by se musely regulovat dlouhodobě prázdné byty – a těch je v Londýně hodně. Takže kombinací různých přístupů by se situace výrazně zlepšila. Ale zatím k tomu chybí politická vůle…
Nájemní bydlení je často považováno za méně prestižní. Jak pozvednout jeho kvalitu a vrátit mu zašlou slávu?
V britské společnosti panuje velmi silná touha vlastnit nemovitost. Ale to je jen ideologický postoj. Nájemní bydlení by mohlo být považováno za lepší než vlastnické. Nájem by se mohl stát normou a vlastnictví výjimkou, jako je to v některých jiných zemích. Problém je v tom, že ve Velké Británii získáte smysluplná práva k domu, pouze pokud jej vlastníte. A to je velmi smutné.
V současnosti může pronajímatel kdykoli smlouvu zrušit a každoročně neúměrně zvyšovat nájem, aniž by musel uvádět důvod. Všechna pravidla hrají ve prospěch pronajímatelů.
Vaším největším a zároveň velmi oceňovaným projektem je Dům pro umělce. Dům je adaptabilní a jednotky se dají různě propojovat. Co konkrétně mohou obyvatelé v domě přetvářet? A myslíte, že to opravdu využívají?
Dům je navržen s vysokou mírou flexibility, která se dá vnímat v různých časových rovinách.
Základní princip spočívá ve zrušení vnitřní chodby – prostor, který by běžně zabírala, byl přidán obývacím pokojům. Ty jsou tak o 10 m² větší než obvykle a umožňují flexibilitu a variabilní využití. Lze do něj umístit piano, psací nebo jídelní stůl. Jeden z obyvatel využívá obývací pokoj prakticky celý jako malířský ateliér. Toto je úroveň adaptability, kterou obyvatelé využívají denně.
Další flexibilní částí bytu je kuchyně. Základní jádro kuchyně je dané – to, co se musí napojit na vodu, zůstává neměnné. Zbytek si určují obyvatelé sami. Každá kuchyně v domě tak dnes vypadá jinak.
Nájemníci mohou přidávat nebo odstraňovat příčky, což je u nájemních bytů obvykle nemožné. Nájem se přitom nezvyšuje, protože půdorysná plocha zůstává stejná. Pravidla jsou jednoduchá – pokud něco přidáte, nemusíte to při stěhování odstraňovat, pokud něco odstraníte, musíte to vrátit zpět. Osvědčilo se nám to již během výstavby: jedna obyvatelka čekala dítě a požádala o přidání příčky pro vytvoření další ložnice. Naopak jiná rodina už plánuje, že až se jejich nejstarší dítě odstěhuje, příčku odstraní. Tohle je adaptabilita, která se využívá v horizontu několika let.
A pak je tu dlouhodobé měřítko – třeba 50 let a více. Byty jsou navrženy tak, aby mohly fungovat i jako kanceláře, ordinace nebo učebny. To znamená, že budova může v průběhu času sloužit úplně jiné funkci.
Uplatnili jste participativní přístup v samotném procesu navrhování? Mluvili jste s umělci o jejich potřebách?
V době, kdy jsme dům navrhovali, ještě nebyli budoucí obyvatelé známi. Jde o obecní bydlení, nikoli o družstevní, kde obyvatele znáte už od začátku. Mluvili jsme s mnoha lidmi, s umělci i s obyvateli, jakmile to bylo možné. Ale nejdůležitější pro nás bylo, aby budova fungovala i pro lidi, kteří se do ní nastěhují za deset či dvacet let. Proto je klíčem adaptabilita. Chápeme ji jako celoživotní spolupráci mezi budovou a jejími obyvateli.
Ačkoli je budova určena umělcům, naším cílem bylo prozkoumat nový, flexibilnější a společenský model bydlení pro celou Británii. Navrhovat dům pro umělce nám však umožnilo pracovat experimentálněji. Kdyby budova nebyla určena pro umělce, některé věci bychom jako architekti dělat nesměli. Dnes je ale mnoho našich prvků v návrhu vnímáno s větší relevancí. Například umělci často pracují z domova – a to jsme do návrhu začlenili. Po covidu může z domova pracovat kdokoli. Je třeba si uvědomit, že každý potřebuje přizpůsobitelné bydlení.
Říkáte, že v Londýně se dnes hodně budov přehřívá. Jak jste pracovali s tímto aspektem?
Budova má sdílené lodžie orientované na jih, které slouží jako přístup do bytů i společenský prostor. Obyvatelé říkají, že jsou pro ně klíčové v tom, jak se setkávají a poznávají. Sdílený prostor jim dává pocit bezpečí – vědí, kdo přichází a odchází.
Zároveň však lodžie fungují jako stínění – v zimě propouštějí slunce dovnitř, v létě naopak brání slunci v přehřívání bytů, takže byty zůstávají příjemně chladné i bez klimatizace.
Budova je postavena z betonu. Jak jste přemýšleli o jeho dopadu na životní prostředí a dlouhodobou udržitelnost?
Budova měla být původně postavena z lepeného lamelového dřeva. Ale v první fázi projektu došlo k požáru Grenfell Tower. Ten úplně změnil přístup k požárním předpisům. Přestože dřevo nebylo příčinou tragédie, jeho použití ve vícepodlažních obytných domech už nebylo nadále povoleno.
Poté jsme se tedy museli zaměřit na standardní britské stavební materiály. Zvolili jsme beton, protože současně plní funkci konstrukce, fasády i požárního oddělení. Část cementu jsme nahradili granulovanou vysokopecní struskou a všechny ostatní materiály jsme zvolili úsporně – místo přidávání dalších vrstev uhlíkově náročných materiálů, jako je cihla. Díky tomu má budova lepší bilanci zabudovaného uhlíku, než jsou cíle UK pro rok 2030. Předpisy týkající se používání dřeva by se měly změnit, ale toto řešení bylo v daném kontextu nejlepší možné.
Více k tématu
V domě je „pouze“ 12 garsonek. Myslíte, že je projekt škálovatelný do většího měřítka?
Ano, dům je navržen tak, aby se dal rozšiřovat. Klíčové je, aby na patře byly maximálně tři až čtyři byty – tak se lidé znají a cítí bezpečně. Takové skupiny lze přitom uspořádat po obou stranách schodiště.
Často se nás také lidé ptají na otázku soukromí. Obyvatelé říkají, že to nikdy nebyl problém – asi polovina z nich dokonce ani nemá závěsy. Čelíme vážné krizi osamělosti a mnoho lidí by rádo pozdravilo své sousedy a cítilo propojení s komunitou. Myslím, že pokud existuje jasně vymezený soukromý prostor, může zároveň existovat i jasně vymezený prostor společný.
Existují různé způsoby, jak modulovat vztah ke sdílenému prostoru – lze použít závěsy, zeleň nebo například orientovat kuchyň směrem do společného prostoru. Nemyslím si, že bychom měli navrhovat domy s předpokladem, že každý nenávidí své sousedy – a přesto přesně to v Británii děláme. A pak se divíme, proč máme tak velký problém s osamělostí.
Knihovnu v Manor Parku v Londýně jste proměnili na veřejný prostor pro umělce a tvůrce. Do památkově chráněné budovy jste vložili několik pohyblivých lehkých stěn vyrobených ze dřeva a skla. Jaký je jejich význam?
Tyto skleněné příčky rozdělují prostor na jednotlivé ateliéry, zároveň však umožňují, aby bylo možné historické knihovní sály vnímat jako celek. Měly ale i sociální funkci: otevřené, transparentní prostředí usnadňovalo vidět, kdo je přítomen, a jednoduše pozdravit ostatní. Sami jsme tam měli ateliér po dobu pěti let a viděli jsme, kolik lidí si tam našlo přátele.
Pokud někdo chtěl více soukromí, mohl si na příčku jednoduše pověsit plakát nebo závěs. Vycházeli jsme z toho, že otevřený prostor lze snadno uzavřít, ale uzavřený prostor je těžké znovu otevřít. V budově byly také studia s konvenčnějším pojetím soukromí, takže lidé měli na výběr.
Jak jste nahlíželi na památkovou ochranu budovy?
Když jsme budovu převzali, byla zanedbaná. Několik let zela prázdnotou – bylo v ní vlhko, některé konstrukce byly shnilé a pod levným vinylem jsme objevili krásné parkety a terazzo.
Odstranili jsme současné nánosy, ale do budovy jsme se snažili zasahovat co nejméně. Přesto jsme si dovolili i hravost – třeba detail se stěnou procházející nad radiátorem, který ukazuje setkání starého s novým. A vlastně to je i praktické, radiátor vytápí oba prostory. Myslím si, že ke starým budovám někdy přistupujeme příliš vážně, i když samy o sobě mají hravý charakter. Hravost je přece součástí historického kontextu.
Je to další projekt, kde se věnujete umělcům. Proč se ve své práci soustavně zaměřujete právě na umělce?
Nicholas (Nicholas Lobo Brennan, spoluzakladatel studia Apparata – pozn. red.) i já jsme před architekturou studovali umění, které je od začátku součástí naší praxe. Z architektonického hlediska nám navrhování pro umělce umožňuje zkoumat experimentální přístupy.
Studovala jste architekturu na technické univerzitě v Berlíně a na ETH v Curychu. Nyní žijete a pracujete v Londýně. Normy a kontext navrhování se v jednotlivých zemích liší. Neomezuje vás to v navrhování?
Po dokončení studia jsem začala pracovat jako architektka ve Švýcarsku. Moje zkušenost byla taková, že tamní předpisy a prostorové standardy jsou jasné a podporují architekty v navrhování na vysoké úrovni. V Británii je to jiné – předpisy jsou složité, někdy dokonce přímo protichůdné, a chybí jim celostní pohled na to, jakou architekturu vlastně vytvářejí. Například z nich vyplývá skrytá tendence k vnitřním chodbám, což ale ovlivňuje přehřívání, větrání i kvalitu společných prostor.
Proto vždy začínáme návrhový proces studiem předpisů. U Domu pro umělce jsme se jako první setkali s požárním specialistou. Díky práci s předpisy už od samého začátku jsme mohli navrhnout venkovní pavlač, kterou lze vybavit nábytkem, a zároveň dopřát bytům více využitelného prostoru a flexibility. Nakonec jde o to, dobře znát předpisy a umět je kreativně využít.
Spolu s Nicholasem jste minulý rok působili jako hostující profesoři na Technické univerzitě ve Vídni. Nyní učíte na AA v Londýně. Čemu se se studenty věnujete?
Snažíme se pracovat jak antropologicky, tak konstrukčně. Usilujeme o to, aby naše práce reagovala na zásadní témata dnešní doby – klima, sociální izolaci, úbytek biosféry. Je snadné cítit se tváří v tvář současným krizím bezmocně, proto se snažíme studenty vést k tomu, aby dokázali přemýšlet pozitivně o tom, jaká by mohla být architektura budoucnosti.
Například v rámci tématu bydlení jsme studenty vedli k antropologickému výzkumu, při němž kreslili domovy svých předků. Bylo nesmírně odhalující a osvobozující projít tímto procesem – pečlivě dokumentovat, jak odlišně lidé žili ještě v rámci živé paměti, a to jak po sociální stránce, tak z hlediska nízkouhlíkových technologií.
Naše současné představy o bydlení jsou poměrně nové. Například rozdělení na ložnici a obývací pokoj s pevně danými funkcemi je poměrně nedávný jev. Stejně tak i pojetí nukleární rodiny žijící bez dalších členů domácnosti. V běžné praxi architekt dostane zadání navrhnout určitý počet bytů s jednou, dvěma či třemi ložnicemi, o určité velikosti a s určitým počtem koupelen a kuchyní – samotné zadání už obsahuje obrovské množství předpokladů o tom, jak lidé žijí. Díky svému výzkumu si studenti uvědomují, že tyto převažující představy mohou být omezující nebo nevhodné a že mohou navrhovat svobodněji a smysluplněji.
Apparata vystavovala na mnoha místech, mimo jiné na Benátském bienále. Pro bahrajnský pavilon jste navrhli průsvitnou konstrukci, uvnitř níž se mohou lidé zastavit a zaposlouchat se do zvukové instalace založené na muslimských kázání. Jak jste přistupovali k práci s tématem, které je politicky i kulturně citlivé?
Úzce jsme spolupracovali s kurátory a vycházeli z jejich interpretace. Zároveň jsme ale reagovali i na samotné dílo a místo: na Benátském bienále člověk vidí jednu instalaci za druhou, tolik podnětů, že je těžké se na každý nový exponát soustředit. Chtěli jsme proto vytvořit prostor, kde se návštěvník může – nebo dokonce musí – zastavit, zaposlouchat se do zvukové instalace a vychutnat si klid.
Struktura pracovala se světlem, podporovala sdílený prožitek a díky své lehkosti a hravosti nabízela různé možnosti využití.
Letošní November Talks se zaměří na bydlení. Jaký pohled na něj do Prahy přivezete vy?
Svoji přednášku jsem nazvala Co dluží bydlení lidem. Ráda bych mluvila o návrzích, které nedefinují užívání příliš striktně, o celoživotním vztahu a spolupráci mezi budovou a jejími obyvateli. Budu hovořit o britském bydlení jako varování pro ostatní země, kam může vést neoliberální přístup k zajišťování bydlení. Ale také – v pozitivním smyslu – o tom, jaké nové způsoby života mohou domovy umožňovat.
Pokud byste měla doporučit jednu knihu o bydlení, již by si měl přečíst každý architekt, která by to byla?
Pro mě je velmi důležitá kniha Family and Kinship in East London – je to sociologický výzkum z roku 1957, který pojednává o zásadní roli širokých a neformálních sítí mezi jednotlivci a rozšířenými rodinami, jež vytvářejí komunitu přesahující hranice domova nukleární rodiny. Zabývá se zkušeností žen, péčí o děti, společností a sociální izolací při poválečné rekonstrukci Londýna a dodnes nepřestala být aktuální pro způsob, jakým bychom měli o bydlení přemýšlet.
Přednáška architektky a pedagožky Astrid Smitham proběhne 12. listopadu od 18,30 v učebně Gočár na Fakultě architektury ČVUT. Přednáška je přístupná veřejnosti, vstup je zdarma. November Talks probíhají každou středu v listopadu, jejich kurátorem je architekt Miroslav Pazdera.
