„Švédové chtějí žít v rodinných domech, ale málokdo si to může dovolit,“ říká architekt Mikael Bergquist. Se studenty proto hledá nové formy bydlení
Na fakultě architektury ČVUT začínají November Talks - přednášky zahraničních architektů, které se budou konat čtyři listopadové středy. Letošní téma je bydlení - On Housing. Jako první bude přednášet 5. listopadu Mikael Bergquist, architekt a pedagog ze Stockholmu. Mluvit bude o tom, čím nahradit rodinné domy i o Ikee.
Sára Kročková , 4. 11. 2025
Dlouho jsem vedl ateliér zaměřený na práci s již existujícími budovami a jejich transformaci. Když jsme začínali, bylo to považováno za okrajové téma. Zatímco dnes se více než polovina diplomových prací na KTH vztahuje právě k existujícím budovám. To je podle mě dobře, protože se jedná o zásadní téma.
Ale na druhou stranu si myslím, že je pro nás jako architekty klíčové také umět vést návrhové procesy nově vznikajících projektů. A proto jsem založil nový ateliér, kde zkoumáme otázku bydlení – bytové domy menšího měřítka, na předměstí Stockholmu, nic masového. Většina Švédů totiž chce žít v rodinném domě, ale málokdo si to může dovolit. Studenti tak hledají nové formy nízkopodlažního bydlení pro různé skupiny – rodiny, jednotlivce či seniory. Není to jednoduché zkoumání s jasnými odpověďmi, ale každý rok přijdou s řadou úžasných návrhů.
Se studenty hledáte dobré příklady. Letos jedete do Milána. Budete tam sbírat reference tohoto typu bydlení pro další semestr?
Ne tak úplně. Řekl bych, že Milán nemá ideální příklady tohoto typu bydlení, který se studenty zkoumáme. Ale je výjimečný v něčem jiném – v určité směsici modernismu a inkluzivity. Sledujeme především projekty z 50. až začátku 70. let. Ty mají totiž jedinečnou kombinaci historie a modernismu. Jsou elegantní a ukazují způsob, jak architektura pomáhá utvářet každodenní život. Používáme ale i spoustu referencí ze Švédska.
Ve své praxi často pracujete s rodinnými domy nebo menšími stavbami. Co vás na tomto měřítku fascinuje?
Domnívám se, že to souvisí se švédskou tradicí. Ještě před jednou nebo dvěma generacemi byli téměř všichni Švédové farmáři. Mnoho rodin proto vlastní chalupu na venkově. Je to prostě součást života. Často jsou natřené tou tradiční červenou barvou, kterou určitě znáte.
Dalším důvodem je, že Švédsko není hustě obydlené. Příroda je tu všudypřítomná. I ve Stockholmu je patrná snaha, aby příroda pronikala až do hlavních městských parků. Uprostřed města tak můžete potkat docela velká zvířata, což je zvláštní, ale ukazuje to, jak moc je příroda součástí našeho života.
A řekl bych, že je to i důležitá součást mého vlastního ateliéru – vztahovat se k přírodě různými způsoby. Často a rád navrhuji dřevěné domy na venkově, ale také nové vily a jejich rekonstrukce.
V Česku je chataření zase dědictvím komunismu. Je i ve Švédsku tak silná tradice víkendových pobytů? Nebo slouží spíš jen k určitým příležitostem?
Moji klienti tam jezdí v létě, v zimě, na prázdniny a tráví tam i vánoční svátky. Myslím, že to souvisí s tím, jak je snadné tyto objekty vytopit. Jsou dobře izolované a uvnitř je sucho.
Přemýšlel jste někdy, že byste se svým ateliérem pracoval spíše na návrzích větších staveb pro bydlení? Přece jen je to v dnešní době bytové krize aktuální téma.
Ano, někdy nad tím přemýšlím. Ale s malým ateliérem, jaký mám já, jste do určité míry uvězněný v určitém měřítku.
Architektonický trh je dnes podle mě mnohem více rozdělený – na malé kanceláře, jako je ta moje, na středně velké a pak na opravdu velké firmy. Ve Švédsku máme několik ateliérů o stovkách lidí, některé mají dokonce pobočky po celé Evropě. A to samozřejmě omezuje možnosti architektů, jako jsem já. Není to něco, nad čím bych často přemýšlel, ale jak říkáte – s ohledem na to, že vedu bytové studio a děláme určité projekty, které by mohly souviset i s mou vlastní praxí – někdy mi práce na větších projektech chybí.
Studoval jste na KTH ve Stockholmu a na Královské dánské akademii v Kodani v 80. letech. Jak se od té doby změnila výuka architektury?
Výuka se od té doby změnila hodně. Když jsem studoval já, tak se všechno dělalo ručně. Architektura byla v podstatě analogový obor. Šlo nám to pomaleji. Dnes můžete nekonečně dlouho pracovat na počítači a zkoušet varianty.
První roky na KTH byly opravdu skvělé, měli jsme velmi oddané učitele. Ve vyšších ročnících nám ale chyběl přehled o tom, co se děje v zahraničí. Studium působilo velice lokálně.
Tehdy byla prostě jiná doba. Museli jsme mít tlustou tužku, roli skicovacího papíru a tvořit. Dělat architekturu bylo skoro jako dělat umění. Moc jsme se nevztahovali k okolním stavbám. Na existujících budovách jsme vůbec nepracovali. Nebylo to ani zmíněno. Všechno mělo být navrženo „od nuly“. Jako by nic jiného neexistovalo než váš vlastní objekt.
V té době vrcholil v Evropě postmodernismus. Já sám jsem ho nesnášel, ale i přesto to pro mě bylo důležité období, uvědomil jsem si význam historie. Jako architekt se pořád dívám na historické příklady a vztahuji se k nim.
Dokonce jsem jako diplomovou práci nedělal návrh, ale studii raumplanu Adolfa Loose. Díky tomu jsem se dostal do kontaktu s lidmi ve Vídni – Otto Kapfingerem nebo Hermannem Czechem. Tato zkušenost mě ovlivnila na celý život.
Skandinávské školy bývají méně stresující. V čem podle vás spočívá jejich síla, když i přesto vychovávají špičkové architekty?
Švédská kultura je do velké míry postavena na rovnocennosti. Nemáme velké autority – nebo samozřejmě máme, ale snažíme se je příliš nezdůrazňovat. Učitel je víc jako průvodce.
Ale na druhou stranu bych neřekl, že je to méně stresující – spíš je to jiný druh stresu. U nás na KTH studenty zaměstnáváme dost. Ale v jedné věci je studium oproti jiným zemím rozdílné. Studenti nemají povinné technické předměty typu matematika nebo statika. Samozřejmě spolupracují s inženýry, ale je jasně rozdělené, co je role inženýra a co role architekta.
Chceme po studentech, aby byli nezávislí. Mají hodně zodpovědnosti sami za sebe. Pro některé z nich to může být i dost náročné, ale jiným způsobem, než když vás tlačí systém známkování a termínů.
Mluvil jste o architektonických firmách, které zaměstnávají stovky lidí. Jak těžké je dnes pro absolventy najít práci architekta ve Stockholmu?
Ve Stockholmu to dlouhou dobu bylo velmi snadné, ale za poslední řekněme tři roky se situace výrazně zhoršila. Nyní se stav opět pomalu zlepšuje, ale pro některé z mých studentů to bylo opravdu těžké.
A to je možná jedna z odvrácených stran architektury… období přebytku a nedostatku se neustále střídají. Jednou jde trh nahoru, pak zase dolů a pak zase nahoru. A nedá se s tím moc dělat.
Když jsem začínal v polovině 90. let, nebyla to také úplně ideální doba, práce nebylo mnoho. Několik málo projektů jsem měl, ale zároveň jsem psal, dělal výstavy, vydal pár knih a podobně. A to samé doporučuji i svým studentům – aby vnímali architektonickou profesi hodně široce a rozmanitě.
Více k tématu
Co vás přivedlo k architektuře? Věděl jste už v dětství, že chcete být architektem?
Bratr mého otce byl architekt. Vzpomínám si, že když jsem jezdil k babičce, měla na půdě několik jeho kartonových modelů a tehdy jsem poprvé pocítil zvláštní fascinaci. Nebylo to tak, že bych hned chápal, co vlastně architekt dělá, ale na těch modelech bylo něco pro mě velmi přitažlivého.
Od útlého věku jsem také rád kreslil, měl jsem blízko k umění. A můj otec byl inženýr. Doma měl rýsovací prkno, tužky, pravítka, všechno vybavení na ruční kreslení. Kresba mě opravdu bavila. Na architektuře mě tenkrát nepřitahovala ani tak práce s prostorem nebo sociální témata, ale spíš samotné řemeslo.
Dlouho jsem si myslel, že se budu věnovat spíš filmové branži. Ale nakonec jsem si uvědomil, že architektura je pro mě lepší, protože mám rád, když můžu dlouze a v klidu přemýšlet a tvořit.
Na vašem instagramu jsem viděla, že hodně skicujete – lidi, nábytek, rostliny. Je to pro vás odpočinek?
Ano. V létě jsem si stanovil takovou výzvu: každý den udělat jednu kresbu bez velkého přemýšlení. Baví mě lidé jako David Hockney, kteří kreslí obyčejné situace – spíš dokumentace každodennosti než „umění“. Často jsem kreslil podle fotografií, aniž bych se snažil udělat dokonalý obrázek. Někdy to nedopadlo dobře, třeba když jsem kreslil ruce (smích), ale i tak mě to těšilo. Dávalo mi to určitou svobodu.
V Praze budete přednášet o švédském bydlení „od počátku 20. století dodnes“. Podle čeho jste vybíral projekty?
Především musím říct, že mám velkou radost, že jsem byl pozván. Je to pro mě dobrá příležitost trochu více šířit povědomí o švédské architektuře. Švédsko na tom totiž nikdy nebylo moc dobře, pokud jde o propagaci a publikace. Ani ti nejlepší švédští architekti se nikdy moc nezajímali o to, jak své projekty propagovat. Zajímalo je hlavně, jak je realizovat.
Mým cílem je vybrat několik projektů, jež ukážou určitý způsob myšlení, který v severských zemích převažuje. A také experimentální stránku bydlení, která se pohybuje někde mezi každodenní praktičností a snahou přinášet nové typy a měřítka.
Napsal jste čtyři knihy o rakousko-švédském architektovi a designérovi Josefu Frankovi. Co vás přivedlo k jeho dílu?
K Josefu Frankovi jsem se dostal vlastně náhodou. Krátce po škole mě a mého spolužáka z KTH, s nímž jsem mimo jiné pracoval i na diplomové práci, oslovili s nápadem uspořádat ve Stockholmu první výstavu o Frankově architektuře.
Musím přiznat, že zpočátku mi jeho práce připadala trochu zvláštní a ne úplně srozumitelná. Ale čím více jsem se do ní nořil, tím více jsem objevoval její fascinující dvojí povahu. Frank byl modernista, ale zároveň trval na tom, že interiér má být pohodlný, osobní, někdy až tradiční. Říkal, že uvnitř si můžete dovolit mít „cokoliv“, klidně i věci, které jiní považují za nevkusné. V tom spočívalo jeho kouzlo – racionální a stabilní architektura zvenku, svoboda a osobitost uvnitř. Pro mě to bylo doslova zjevení, nový způsob, jak se dívat na architekturu.
Frank mi ukázal, že architektura může být mnohovrstevnatá, že může obsahovat protiklady, a přesto dávat smysl. Inspiroval mě k tomu, abych hledal vlastní cestu a formuloval vlastní přístup. Když jsem měl později možnost navštívit jeho domy, došlo mi, že měl zcela mimořádný cit pro prostor. Jeho domy působily přirozeně, skoro dokonale. Člověk se v nich prostě cítil dobře.
Frankovy domy popisujete jako „živé prostory“. Proč?
Když jste uvnitř Frankových domů, připadá vám to naprosto přirozené. Mají jistou muzikálnost, pokud jde o měřítko místností, jejich propojení, velikosti oken a způsob, jakým dovnitř během dne vstupuje denní světlo. Přes den vás to táhne ke světlu. Večer se zase přesunete do tmavšího koutu, protože právě tam se cítíte dobře. Architektura vám dává různé možnosti… být spolu nebo o samotě, sedět nebo stát. Jeho architektura se velmi úzce vztahuje k lidskému tělu a má bohatost, jež si neříká o potlesk.
Všechno toto se snažím přenášet i do své vlastní práce – aby architektura nekřičela po uznání, ale byla spíš přirozeným pozadím každodenního života. Jako teď, když si spolu povídáme nebo když jste s někým blízkým či sama se sebou – architektura má být kulisou, která to umožňuje.
Vraťme se ještě k vaší diplomové práci. Zmínil jste Adolfa Loose. Navštívil jste někdy jeho realizace na území České republiky?
Musím se přiznat, že se za to až skoro stydím, ale z nějakého důvodu jsem nikdy v České republice nebyl. Takže se do Prahy opravdu moc těším.
Chci vidět Plečnika, Loosovy stavby a samozřejmě celé město. Slyšel jsem, že Praha hodně připomíná Vídeň, kde jsem byl asi třicetkrát. Těším se, až to uvidím na vlastní oči.
Mnoho lidí si Švédsko spojuje s výrobky IKEA. Používáte je i vy ve svých návrzích?
Ano, samozřejmě. Když jsem byl mladší, výrobky z IKEA byly brány spíše jako ostuda. Měl jste je doma, ale nikomu jste to neříkal. Kvalita nebyla dobrá a při montáži vám skoro vždy chyběly nějaké šroubky (smích). Ale stejně jste si je koupil, protože byly levné. Dnes se situace obrátila. Na trhu se secondhandovým nábytkem se IKEA bere dokonce jako určitý znak kvality.
Ve svých projektech ale většinou volný nábytek nenavrhuji. Moji klienti si samozřejmě pořizují věci z IKEA. Já proti tomu nic nemám. Naopak si myslím, že je to vlastně v pořádku. A možná to souvisí i s tím frankovským pojetím inkluzivního interiéru – IKEA umožňuje kombinovat různé věci dohromady, a přesto to funguje. Nemusí být všechno barevně sladěné, ze stejného dřeva nebo ve stejném stylu. A to je něco, co mám opravdu rád.
Přednášky se konají čtyři listopadové středy (změna oproti minulosti, kdy probíhaly v pondělí) – 5., 12., 19. a 26. listopadu od 18.30 v posluchárně Gočár (155) na FA ČVUT, Thákurova 9, Praha 6. Vstup je volný. Před každou přednáškou uveřejníme na EARCH.CZ rozhovor.
O švédské tradici bytových projektů promluví 5. listopadu Mikael Bergquist. O přístupech reagujících na bytovou krizi ve Spojeném království architektka Astrid Smitham ze studia APPARATA 12. listopadu. Zkušenosti z Vídně představí 19. listopadu Bernadette Krejs, která se na TU Wien zabývá výzkumem nových forem sociálního bydlení a komunitního soužití. Kolektiv Lacol z Barcelony přiblíží 26. listopadu družstevní modely, které se staly inspirací pro nové formy participativního bydlení.
