S tučňáky za zády. Americký architekt o stavění (nejen) na Antarktidě
Architekt Rick Sommerfeld vede na univerzitě v Denveru program Colorado Building Workshop, kde si studenti své návrhy sami staví. Pracovali už ve velehorách i na Antarktidě. Jak navrhovali laboratoře pro výzkum tučňáků? Na to se Ricka Sommerfelda, který na Fakultě architektury ČVUT působil jako Fulbright Specialist, ptal Pavel Fuchs.
Pavel Fuchs , 13. 8. 2025
V Antarktidě jste postavili výzkumnou stanici pro přírodovědce. Měl váš tým možnost místo navštívit před začátkem prací?
Neměl, což bylo velice náročné. Zapojili jsme proto tamní vědce. Dali jsme jim instrukce a oni nám místo proměřili a zdokumentovali. V Denveru jsme si jejich fotografie vylepili kolem dokola jedné místnosti. Vytvořili jsme si takové vlastní streetview. I tak nás ale místo po příjezdu překvapilo – třeba krásným výhledem na ledovec, o kterém jsme neměli tušení.
Zapojili se vědci do výstavby?
Jasně. Jejich vedoucí s námi pracoval každý den. Bylo úžasné, že se pro náš společný projekt tak nadchnul.
Vědci předtím užívali svoji původní dožívající stanici. Jaká vylepšení jim nabídla vaše novostavba?
Stavby jsme posadili na piloty a zvedli je tím nad terén. Lépe kolem stavby proudí vzduch, což udržuje okolí bez sněhu. Když výzkumníci na stanici dorazí, nemusí bojovat se závějemi.
Stanice je rozdělená do několika samostatných hmot. Z ložnice do kuchyně se musí projít přes ledovou terasu. Je takové rozdělení praktické? Neplýtvá se zbytečně cenným teplem?
Největším strašákem polárních stanic je oheň. Právě proto jsme ji rozdělili do několika hmot, aby nehrozilo, že všechno shoří najednou. Současně, vědci jsou na stanici dlouho, dostaví se ponorková nemoc, potřebují si od sebe odpočinout. Je nezbytné od sebe oddělovat části, kde se pracuje, a kde se odpočívá – aby se lidé vzájemně nerušili. Stanice je rozdělena do tiché zóny s ložnicemi a hlučnější části s kuchyní. Výzkumná část je úplně samostatná, což souvisí s všudypřítomným blátem a výkaly tučňáků. Když vědci dokončí práci v laboratoři, přejdou do obytných buněk, kde si už mohou nasadit čisté pantofle.
Jak jste si poradili s izolací?
Do Antarktidy jsme mohli vyslat jen tři lodní kontejnery, takže jsme bojovali s místem. Kdybychom udělali stěny a podlahy tlusté, nevešli bychom se. Běžně používaný polystyren má navíc vysokou uhlíkovou stopu a trvá roky, než se jeho přínos vyrovná, navíc jde o poměrně toxickou izolaci. Sázka na tenčí stěny umožnila na Antarktidu dovést fotovoltaické panely, které pohání rekuperaci, ta interiéry ohřívá a navíc z nich odvádí vlhkost.
Zmiňme také vaše další projekty. V minulosti jste spolupracoval s programem Design Build Bluff, který staví rodinné domy domorodým Američanům v rezervaci Navajo Nation.
Ano. Program tvoří pro tamní rodiny dostupné bydlení. Naše univerzita se do programu také zapojila.
Nejde svým způsobem o jistou formu kolonizace, když studenti z jiných částí země přijíždějí do rezervace navrhovat a stavět domy?
O tom jsme často diskutovali. Snažili jsme se co nejvíc využívat tradiční materiály a návrhy konzultovat přímo s budoucími obyvateli. Většinou nám říkali, že si nové domy opravdu oblíbili. Přesto jsme si uvědomili, že vytváříme určitou nerovnováhu – stavěli jsme pro jednotlivce, nikoli pro celou komunitu. I proto jsme se nakonec rozhodli tuto spolupráci ukončit a zaměřit se na projekty s komunitním dopadem.
A co chaty pro tábor organizace Colorado Outward Bound School, která pořádá dobrodružné pobyty v přírodě. Původně jste měli jen vylepšit domek z řetězce Home Depot.
Když jsme se přijeli podívat, řekli nám, že už jeden dům postavili – byl to typizovaný přístřešek na nářadí, vybavený palandami. Požádali nás, ať jich postavíme víc a trochu je vylepšíme. Vysvětlili jsme jim, že kupovat domky z Home Depotu opravdu nebudeme a návrh i stavbu raději svěříme studentům. Zpočátku panovaly obavy o rozpočet. Stáli jsme ale za tím, že není možné ubytovávat lidi v kůlnách s okny tak malými, že v případě požáru nestačí k úniku.
Chatek jste nakonec postavili celou řadu a každá vypadá trochu jinak. Měli alespoň nějaký jednotící rámec?
Ano, všech jednadvacet chat mělo stejný půdorys, šest kotevních bodů a identické ocelové nosníky. Studenti si mohli upravit například sklon střechy, interiér už navrhovali zcela podle sebe. Snažili jsme se stanovit pravidla tak, aby o návrhu měli možnost rozhodovat, ale neměli úplnou volnost.
Za jak dlouho jste chatky postavili?
Prvních čtrnáct jsme zvládli za devatenáct týdnů. Byly jednoduché, bez izolace a bez elektřiny – museli jsme vše stihnout v rámci jednoho semestru. Další rok jsme přidali ještě sedm chat, které měly izolace a topení a daly se využít celoročně
A co projekt dětského tábora Cottonwood cabins?
Tam jsme museli řešit hrozbu hantaviru, který přenášejí myši. Klíčové bylo navrhnout interiér tak, aby byl co nejpřehlednější a dalo se snadno zjistit, jestli se uvnitř neskrývá hlodavec. Proto je veškeré vybavení – včetně postelí – zavěšené od stropu.
Některé projekty si nejprve zkoušíte postavit na univerzitě a pak je znovu skládáte na místě. Musíte při tom něco vyrábět znovu?
Je to náročné, ale neuvěřitelně poučné. Polární stanici jsme v Denveru postavili celou a teprve potom ji rozebrali – museli jsme mít jistotu, že se na nic nezapomene. V Antarktidě totiž není kde chybějící materiál dokoupit, žádné hobbymarkety tam neexistují. U jiných projektů si většinou připravujeme jen část konstrukce, abychom si usnadnili a urychlili práci přímo na staveništi.
Design-build projekty stavíte často ze dřeva, preferujete spíše lehčí konstrukce. Je pro práci se studujícími vhodný třeba beton?
Tu a tam se ho dotkneme, například když jsme stavěli opěrné zdi. Obecně se betonu snažíme vyhýbat kvůli jeho vysoké uhlíkové stopě. Přesto je skvělé, když si studenti mohou práci s betonem vyzkoušet. Někdy záleží i na přístupnosti místa. U projektu Cottonwood Cabins jsme museli beton vozit kolečky z půlkilometrové vzdálenosti a pracovat rychle, aby nezačal tuhnout. Je skvělé, když studenti pracují se dřevem, ocelí, kamenem, prostě přírodními materiály. Někdy pracujeme s prvky, jako jsou stavebně izolační panely (structural insulated panels, tedy OSB desky s jádrem z polystyrenu). Ale jelikož už je to ucelený stavební systém, nejsem si jistý, jestli je to pro studenty tak významná zkušenost.
Kameny jste použili jako výplň stěn toalet v Rocky Mountain National Park. Mohli jste v chráněném území používat přímo místní kameny?
Ano, ale s respektem k místu. Kameny jsme sbírali z různých lokalit, abychom nevyčerpali jedno místo. Slíbili jsme také, že nebudeme brát kameny pevně usazené v zemi, protože bychom způsobili erozi.
Více k tématu
Jaký další projekt byste si chtěl se studenty vyzkoušet?
Realizovali jsme projekty, o kterých se mi ani nesnilo. Nikdy bych si nepomyslel, že budeme pracovat na stanici v Antarktidě. Když jsme dělali chaty pro Colorado Outward Bound School, chlubili jsme se, jaká je tam zima a jak je to vysoko. Byli jsme skoro 2 700 metrů nad mořem, říkali jsme si: výš už pracovat nikdy nebudeme. O dva roky později jsme stavěli na Longs Peak, ve výšce 4 346 metrů nad mořem. A po čtyřech letech přišla Antarktida.
Někdy si říkám, že ty nejlepší projekty nejsou nutně ty nejnáročnější, ale spíš skromné a jednoduché – takové, které vedou studenty k otázkám. Před každým zadáním zvažuji, jestli ho přijímám kvůli sobě, nebo protože přináší smysluplnou výukovou zkušenost. S věkem se víc zaměřuji na projekty, které možná nejsou tak dobrodružné, ale studentům dávají víc. I tak je ale těžké říct ne, když se objeví něco opravdu zajímavého.
