Proti totalitě duchovní i komerční. Výstava představí nejsvobodnější aktéry české architektury posledních 50 let

Pátek, 29. Listopad 2019 - 10:25
| Napsal: | Zdroj: Tisková zpráva

Výstava „Navzdory“ se ohlíží za českou architekturou v průběhu půl století – od roku 1969 (začátek normalizace) až po současnost. Představuje její aktéry vymezující se totalitě duchovní i komerční, hlavními tématy jsou svoboda architektonické tvorby, obrana veřejného prostoru, neoficiální struktury a výjimečné počiny (výstavy, happeningy, záchrana staveb i veřejného prostoru, obnova výjimečných budov apod.).

Happening smíchovské květináče © Magdaléna Havlová
Fotoalbum: 

Kromě připomenutí těchto osobností, skupin a událostí je kladen důraz i na dobovou situaci, souvislosti historické, politické nebo umělecké a vývoj událostí či jednotlivých institucí a uskupení. Předělovým obdobím je období od listopadu 1989 (rozpad svazu architektů) až po založení České komory architektů, které završilo snahu architektů zakotvit právně a možnost svobodně se věnovat své profesi.

Základní téma lze zjednodušit na morální integritu tvůrců, na jejich tvorbu a postoje bez ohledu na soudobý diktát ideologický či komerční tlaky, na mainstream, na snadnou cestu za jakýchkoliv ústupků. Můžeme na toto téma nahlížet z vícero pohledů: podle typu projektu (mnozí tvůrci zcela souběžně provozují moralizující aktivismus a „šíření dobra“, ale i sporné zakázky pro totalitní režim nebo kontroverzní osobnosti), v čase (mnoho tvůrců rovněž zahájilo svou profesní kariéru jako mladí, moralizující revolucionáři, kteří dělají „vše jinak“, s rostoucí slávou a odpovědností, velikostí zakázek i věkem se však nakonec zpravidla posouvají do standardizované nebo převážně komerční rutiny), podle charakteru konkrétní práce(nakolik jde o vzdor vůči establishmentu a nakolik jen o „prostou“ snahu dobře a eticky dělat svou práci) či podle předpokládané odezvy (nakolik jsou dané jevy sledovány a reflektovány médii nebo nakolik je dovede „zhodnotit“ či komerčně a politicky zneužít právě onen establishment, vůči němuž se vymezují).


Spišská Kapitula - první setkání československých architektů v roce 1984. Foto: Archiv Juraje Kobana

Kurátoři si nekladli za cíl rozdělit architektonickou scénu na „špatné a dobré“ tvůrce, ale naopak ukázat nakolik byl zajímavý a silný proud „ostrůvků pozitivní deviace“, jaké (dosud málo nebo vůbec popsané) události pomohly vývoji architektury, reagovaly na celoevropské trendy (postmoderna, technologie, zájem o památkovou péči, veřejný prostor, ekologii, teoretické práce) a jak se u architektů promítá uvědomění si vlastního vlivu na podobu veřejného prostoru a společenské i pedagogické odpovědnosti. 

Na výstavě je představeno osm desítek architektů a aktivit v šesti kategoriích: navzdory odcizení (úsilí o proměnu nefunkčního vztahu člověka a města), navzdory nehybnosti (podpora změn, setkávání, edukace), navzdory bourání (péče o existující prostředí a kulturní dědictví), navzdory vytěžování (aktivity v zájmu prosté šetrnosti a zhodnocení potenciálu zdrojů, sociální a environmetální zodpovědnost proti konzumu), navzdory stereotypům (reakce na mechanický a prvoplánový přístup, na mainstream a zplošťování) a navzdory exkluzivitě (tvorba vycházející z tradice a genia loci, (ne)cílený regionalismus, pokora). Samostatnou kapitolou je potom část pojmenovaná navzdory svazu, která blíže seznamuje s občanským fórem (architektů) a situací do vzniku profesní komory. Zároveň kurátoři chtějí návštěvníka vtáhnout do dialogu, díky možnosti doplnit „kdo mi zde chybí“.

„Dalo se to... Daly se přehlížet direktivně stanovené technické a ekonomické limity navrhování budov. Daly se prosazovat architektonické detaily, které stavební výroba z pohodlnosti nechtěla vyrábět. Dalo se také protestovat proti demolicím zanedbaných a poničených, ale důstojně zestárlých domů nebo plošným asanacím historických částí měst. Daly se ignorovat oficiální struktury Svazu architektů s jeho politickými zakázkami a kreslit si vlastní utopické kontraprojekty. Dalo se setkávat s podobně smýšlejícími lidmi a přemýšlet o svobodnější budoucnosti. Dalo se chodit na nepovolené demonstrace nebo podepisovat petice. Dala se podepsat Charta 77. Dalo se projektovat svobodně a v souladu s vlastním svědomím. To všechno a ještě mnohem více se před listopadem 1989 dělat dalo. Nebylo to bez rizika, ale bylo to možné – za cenu výtek nadřízených a pohovorů na kádrovém oddělení nebo policejní služebně, nepříjemných diskusí se stavební výrobou nebo nezaplacených přesčasů. Záleželo na každém, kolik kdo najde odvahy a kam až si troufne zajít.


Corso Karlín Group, Ricardo Bofill © BoysPlayNice

Odpor vůči normalizaci ze strany řady architektů starší generace, jež zažila doyeny prvorepublikové architektury, vedl až k protiprávnímu policejnímu zrušení Svazu českých architektů v roce 1971 a jeho nahrazení normalizačním, shora ustaveným Svazem architektů ČSR. Na pozdější aktivity střední architektonické generace Středotlakých, kteří neopomněli sledovat architektonické dění v zahraničí, navázali předlistopadovým vzdorem nejmladší architekti, kteří založili řadu úředně nepovolených, neoficiálních sdružení. Vedle odporu a protestů proti erodujícímu normalizačnímu bezčasí tak od poloviny osmdesátých let začalo promýšlení nové podoby architektonické profese po případné změně systému, jež přišla poněkud neočekávaně v listopadu 1989. Po téměř okamžitém vzniku Obce architektů a rozpuštění normalizačního Svazu se po dvou letech podařil nejdůležitější krok: založení České komory architektů. Architekti si konečně vydobyli to, oč se tak dlouho snažili.

Je tedy potřebné a nutné, aby se dnes architekti vůči něčemu vymezovali a protestovali, aby dělali něco navzdory? Poslední tři desetiletí ukazují nejen, že je to potřeba, ale jde mnohdy o stejné či podobné motivace. Žijeme  v mnohem svobodnějších poměrech ekonomicky globalizovaného světa. Na místo politického diktátu a policejních represí ovšem nastoupila opojná vůně peněz, nekritické sebevědomí a pramalé respektování sociálních nebo environmentálních limitů. Otevřené hranice a architektonické portály umožňují přímou či rychle zprostředkovanou zkušenost s nejnovějšími architektonickými trendy a ikonami. Průmyslové stavební systémy a digitalizované projektování dovolují v neskutečně krátkém čase postavit téměř cokoliv. Nezřídka ale kvalita, etické a estetické ideály ustupují do pozadí a vyhrávají snadná, rychlá nebo lukrativní řešení.

Nemohli bychom a ani jsme nechtěli pojmenovat a představit všechna minulá a dnešní NAVZDORY. Pokusili jsme se o zmapování malé, avšak podle našeho názoru důležité součásti české architektonické scény posledních padesáti let. Chtěli jsme jen trochu osvětlit jeviště zaplněné někdy již pozapomenutými myšlenkami, tendencemi, osobami, projekty či stavbami, které kladou tolik důležité pochybovačné otázky o naší minulosti, přítomnosti a budoucím směřování mainstreamu české architektonické tvorby.“


Vizuál k výstavě NAVZDORY / architekti 1969–1989–2019, která proběhne v Galerii Jaroslava Fragnera. Zdroj: GJF

pořadatelé / Galerie Jaroslava Fragnera, Fakulta architektury ČVUT v Praze, Muzeum hlavního města Prahy – Studijní a dokumentační centrum Norbertov 

spolupořadatel / GRADA

kurátoři / Petr Krajči, Dan Merta, Klára Pučerová, Pavel Směták, Petr Vorlík

spolupráce / Jakub Hepp, Lenka Chýlová, Lenka Kužvartová, Tereza Poláčková

grafický design / Robert V. Novák

architektonické řešení / Jakub Fišer