Současná architektura se klíčově podílí na produkci skleníkových plynů, globálních změnách klimatu i na nerozumném využívání vzácných chemických surovin k energetickému plýtvání. Při provozu a obsluze budov se totiž spotřebovává 38 až 46 procent světové spotřeby energií, a to jen proto, že spotřeba energie byla předmětem zájmu doposud jen výjimečně.
Foto: eArch Provoz budov byl doposud pokrýván z deformovaných nízkých cen neobnovitelných zdrojů a nebyl proto chápán jako velký problém. Ze zdrojů blízkých Ministerstvu životního prostředí zaznělo na jedné konferenci, že pokud by se odbouraly všechny zjevné i skryté formy financování a dotace, které se nepromítají přímo do tvorby cen, blížila by se cena elektrické energie z jádra a uhlí výkupním cenám dotované elektrické energie vyrobené z obnovitelných zdrojů (fotovoltaiky a biomasy). To by znamenalo, že tato energie by byla na nedeformovaném trhu konkurenceschopná a nebylo by ji třeba dotovat, tedy vyrovnávat deformace trhu.
Jak bychom se asi chovali v prostředí, kde by kilowatta stála 13 Kč (0,5 eur) a nikoliv současné 3 až 4 Kč? Asi bychom s ní nakládali mnohem uvážlivěji, a pokud by naznačená změna nastala náhle, hodně by to bolelo. Chyběl by čas na adaptaci a určitě by to byl sociálně velmi bolestivý proces, který by neustála žádná vláda.
Jak na krizové scénáře
Vývoj cen ropy (který na sebe váže vývoj cen všech ostatních energetických komodit) v letech 2006-9 naznačuje, co způsobí tak zvaný ropný zlom. Tímto termínem se označuje doba, kdy bude vytěžena přibližně polovina světových zásob ropy a z geologických důvodů dosáhne svého maxima (peak oil); poté musí z čistě technických důvodů klesat. Některé zdroje předpokládaly dosažení tohoto bodu kolem roku 2008, administrativa Bílého domu jej posouvá do období následujících sedmi let. Protože ceny všech ostatních energií kopírují cenu ropy, jisté je jediné: nekontrolovatelný a těžko předvídatelný pohyb cen energií, velmi pravděpodobně s nelineárním, ale skokovým kolísavým průběhem nebo uzavření toků energií za účelem státního vydírání jako průvodní jevy toho, co s sebou přináší éra po ropném zlomu. Bolestivost celého procesu je odvislá od případného řetězení nepříznivých faktorů v čase.
Lze rozvíjet různé varianty krizových scénářů, ale smyslem úvahy týkající se pasivních domů je uvědomit si rizika budoucího vývoje a promyslet možné jiné varianty přispívající k tomu, aby se podobné krizové scénáře nenaplnily. To ale závisí na schopnosti podívat se na problém z jiného horizontu, uvědomit si, jaké nevyužívané potenciály máme k dispozici, aby se nenaplnily krizové scénáře, a jakou roli mohou sehrát kromě jiného i pasivní domy. Jaké jsou možnosti dělat věci jinak? Jaký je reálný potenciál úspor a jaký je potenciál obnovitelných zdrojů energií?
Desetkrát levněji, ale desetkrát efektivněji
Ve všech odvětvích své činnosti může člověk s desetinou prostředků dosahovat desetkrát větších či lepších výsledků. Tato skutečnost vešla do povědomí jako Faktor 10. Abychom to ale dokázali, je třeba redefinovat zadání (pojem z knihy Přírodní kapitalismus Paula Hawkena a Amory a Huntera Lovinsových, MF 2003). Technické možnosti k tomu máme již dnes, jen je nevyužíváme. Proč?
Nový úhel pohledu tkví v přiznání si, že i když využijeme veškeré možnosti obnovitelných zdrojů, nemůžeme jimi nikdy pokrýt současné plýtvání zdroji neobnovitelnými. Plýtvání neekologické nelze nahradit plýtváním ekologickým. Jde o to, jak přestat plýtvat! Ve zmíněné knize jsou příklady z mnoha oborů, jak lze většinou s desetinou prostředků dosáhnout desetkrát větší efektivity použitím pouze již dnes známých poznatků a technologií (a lze se obejít i bez zvládnutí termonukleární fúze). Proč se tak neděje? Neboť plýtvání je (v prostředí tržně deformovaných cen levných energií) ekonomicky výhodné. A to je ten doposud nevyužívaný prostor, kterému se říká potenciál úspor.
V architektuře představuje tento potenciál úspor stavění podle principů pasivního domu. Na tomto základě je možné zajistit kvalitativně vyšší, příjemnější a zdravější pobytový komfort s desetinovou spotřebou energií i provozních nákladů a hlavně bez nutnosti navýšení investičních nákladů na stavbu – pokud se dodrží zásady optimalizovaného návrhu.
Pokud dokážeme využít potenciálu úspor v provozu budov a snížit spotřebu energií na deset procent, není pak velký problém využít omezeného potenciálu obnovitelných zdrojů na krytí této spotřeby, která při započítání spotřeby energií celého cyklu budovy (od stavby až po její likvidaci) představuje prakticky polovinu z naší celkové spotřeby energií!
Informace o blížícím se ropném zlomu pak nemusí být poplašnou zprávou, ale výzvou, jak známé informace začít realizovat v praxi a začít se zbavovat navyklých stereotypů éry levných energií. Toto přechodové období se v mnohém může podobat léčbě závislosti na psychotropních látkách. Detoxikace bývá těžká, ale její oddalování problém neřeší, tak jako různé formy šrotovného neřeší krizi z nezřízeného konzumu placeného nekrytými kreditkami. Je to jen další dávka drogy oddalující řešení a odčerpávající prostředky pro rozumná řešení.
Bohužel naše politická scéna se vyčerpává pravolevým nálepkováním, které se podobá hádce, zda na horní palubě potápějícího se Titaniku budeme tančit valčík anebo dechovku.
V tomto kontextu se jeví téměř jako zázrak, že se podařilo prosadit program využití prostředků z emisních povolenek konečně i na podporu pasivních domů. Podle reakce veřejnosti je to poprvé, kdy nějaké dotace splnily svůj hlavní úkol: vyslat jasný signál veřejnosti. Teče nám do lodičky, máme díru napravo i nalevo, ale máme i možnosti, jak vodu čerpat a díru zmenšovat, když začneme okamžitě.
Celý program Zelená úsporám určitě není bez chyb. Logicky, když si představíme, jakým polem lobbistických zájmů jej bylo nutné protlačit, ale podle toho, jak je nedostupná informační linka k tomuto programu a jak mizí náklad informačních letáků o pasivních domech, které nestačí rozdávat Centrum pasivního domu v Brně, je jasné, že veřejnost pochopila. Dotace nikdy nevyřeší celý problém a ty minulé byly svou nesystémovostí napříč ministerstvy spíše dotací korupce podle toho, jak se ve složitých a měnících podmínkách orientovala jen úzká skupina specialistů na dotace. Nyní se poprvé objevuje naděje, že splní svůj úkol. Je vystřelen signál jasným směrem.
Doma jen v tlustém svetru
Kocovina z plýtvání a z nevyhnutelně nutného zvýšení cen energií bude méně bolet, čím dříve se začne. Ztratili jsme minimálně deset let, ale mohlo to být ještě horší. Možná, že zásluhy i excesy odcházející vlády zmizí v zapomnění kromě jednoho, že udělala jako první krok rozumným směrem – ani levým, ani pravým.
Pasivní domy nevyřeší vše, řeší však prakticky polovinu problému. Stojí za úvahu a je na rozhodnutí každého odpovědného občana ve svobodné společnosti, zda je v období s hrozícím znehodnocováním úspor odpovědné investovat do nového auta se stále ještě vysokou spotřebou pohonných hmot, nebo do důchodového pojištění, nebo do opatření na principech pasivního domu?
Vlastnosti pasivních domů vydrží i desetinásobné zvýšení cen energií. Desetinovou spotřebu pak není problém pokrývat z domácích obnovitelných zdrojů, které máme pod kontrolou my a nikoli nespolehlivé cizí mocnosti. Omezení bezpečnostního rizika a domácí zaměstnanost je jen dalším bonusem navíc. Naopak pro provoz budov stavěných v současnosti může mít tento vývoj fatální následky: mohou se stát ekonomicky neprovozovatelné a obyvatelné pouze v tlustém oblečení.
V budoucnu už jen pasivně?
Z tohoto úhlu pohledu je rozvoj stavění pasivních domů alternativou rychlejší a méně bolestivé detoxikace i rekonvalescence. Z logiky věcí vyplývá, že hledisko volby materiálu s ohledem na množství zabudované energie do stavby bude v nastávajícím období také hrát mnohem významnější roli. Z tohoto úhlu pohledu je výhoda na straně lehkých konstrukcí z místních materiálů. Dřevostavby mají ještě další výhodu – větší tloušťka izolace se snáze integruje do skladeb obvodového pláště, vzhledově, technologicky i podle míry odpovědného chování však mohou být různé. Neexistuje jediné správné řešení nebo materiál a netýká se to jenom domů rodinných. Naopak rodinné domy se v pasivním standardu projektují nejobtížněji, výhodou však je, že o nich rozhodují přímo jejich investoři. Občanské a bytové stavby jsou sice pro pasivní domy mnohem vhodnější – jsou kompaktní a mají větší objem, hodně vnitřních zisků z lidí, počítačů a spotřebičů – problém je ale v neadresném zacházení se společnými nebo svěřenými finančními zdroji. Pro začátek by stačilo, aby stavby financované z veřejných prostředků šly příkladem a byly ukázkově v pasivním standardu. Tak je tomu již v některých okolních zemích a evropský parlament se bude zabývat návrhem, aby se od roku 2011 v celé unii takto stavěly všechny stavby. V tom je u nás velký problém, protože by se to architekti, projektanti i stavební výroba museli začít rychle učit.
Již před vyhlášením programu Zelená úsporám jsme se potýkali s velkým deficitem mezi poptávkou po bydlení v pasivních domech a touhou a schopností projektantů i stavebních firem tuto poptávku uspokojovat. Existovala však i velká poptávka po domech stavěných na úrovni 19. století a tudíž nebyl důvod se něco nového učit. Nyní v krizi je cítit, že se situace mění. Špatné bydlení se prodává špatně, tisíce drahých bytů ve špatné kvalitě je neprodejných. Sousední Rakousko prožívá také krizi, ale bydlení v pasivním standardu je prodáno většinou, ještě než je postaveno. Není náhodou, že stále více pasivních domů (nejen rodinných, ale i veřejných) se staví jako dřevostavby. Pro nás ale může být důležitější jiná informace: protože pasivní dům je připraven na desateronásobné zvýšení cen energií, představuje tak větší jistotu a jistější investici než naše důchodové pojištění.
