Architekti CZ: Ekologie a udržitelnost - 6. díl - Vávra

Pondělí, 3. Srpen 2015 - 0:00
| Napsal:

Pokud jste si o Davidu Vávrovi mysleli, že je to jen herec a komik, určitě vás jeho rozhovor překvapí.

Architekti CZ: Ekologie a udržitelnost - David Vávra

Trvalá udržitelnost a ekologie. Vidíte v tom přínos, nebo naopak prázdné pojmy?

Trvalá udržitelnost je zcela správná, ale ať je ve všem. Ve vztahu k bohatosti světa, jeho barev a podnětů, které nám nabízí, včetně historie. Ať je to trvalá udržitelnost poezie jdoucí ruku v ruce s trvalou udržitelností staveb.

Udělalo se z toho něco jako zákon a teď všichni trvale udržují – dělají se třikrát zateplené domy, které musejí být uměle větrané. To je další spotřeba energie navíc jen proto, aby se tam zase vrátila ona přirozenost, což mi přijde nepřirozené.

Myslím, že trvalá udržitelnost je v tom, že každý obýval prostor, který naplnil svojí potřebou. To znamená obývák, který nemá 140 metrů čtverečních a předsíň 50, ale obývák o ploše 30 čtverečních metrů a ložnice 12. Anebo když si postaví dům na vesnici, který supluje dům, jaký má i ve městě. Zase tam vytápí spoustu prostoru zbytečně. Ve Švédsku nebo Norsku si i bohatí lidé stavějí takové domy, které dokážou sami naplnit se svou rodinou. A protože jsou zvyklí, že jsou na víkendu, nepotřebují tak velké prostory. Dokonce stavějí na místech, kde už nějaký dům stál. Tam jim nepovolí stavět nový dům na zelené louce. A tím pádem je půdorys dán a oni vědí, že na horách k sobě mají lidé blíž, a mohou být na dvaceti metrech a jsou šťastní u jedněch kamen. To je podle mě ekologický přístup. Nepřevážet zboží a materiály. Vážit si jednoduchých věcí a jednoduchého způsobu žití.

...

Bohužel na vkus investora stále útočí tisíce časopisů, které se jmenují Moje kuchyň, Naše dveře, Naše zápraží, Kachličky… Spousty zdrojů, které produkují spotřební architekturu, jakoby design, jakoby domky z pultu obchoďáku. To vše jsou vlastně výsledky prefabrikace. Ale lidský život není prefabrikovaný, každý je jedinečný. Každý by si měl najít svého architekta, který dá jeho individuálnímu životu jeho jedinečný prostor.

Malá vzdělanost investorů ale není jejich chyba. Je to spíš otázka způsobu života, že jsme zahlceni věcmi, které vypadávají z přeplněného spotřebního košíku, naplněného nesmyslnými vylisovanými výrobky, které se převážejí přes kontinenty z druhé půlky zeměkoule. Samozřejmě po těch vyprahlých letech komunismu u nás je to pochopitelné, na Západě už je to pochopitelné méně, tam to měli dost dlouho, aby se z toho mohli poučit.

Konzumní styl života plodí tento velmi silný střední proud, který se mi zdá čím dál línější, protože na jedné straně všechno vysává, aby se uživil, a na druhé straně produkuje výrobky a zábavu, které sdílejí všichni stejně. A bohužel zůstává jen malý prostor pro vlastní zrání. Architektura je toho přímou součástí, přímou úměrou. Takže současnost není jen problém architektury, ale toho, že se lidé bojí říct, že takový způsob života je už nebaví. Ale není to vlastně nic, na co bych si stěžoval, je to jen konstatování. Tak to prostě je a je to přirozené. Je hezké po těch letech, co si nemohli nacpat zásoby do spíže, mít tu možnost, že peníze plodí hromadu. Věřím, že časem lidi ta hromada omrzí a začnou si z ní vytahovat věci, které vydrží déle, takže i domy.

Souvisí to s tím, že se zrychluje životní tempo, a proto není čas dělat věci pořádně a vítězí vše levnější a ošizenější?

Hlavně je to tím, že si to lidi sami volí. Sami to tak chtějí. Kdyby si takové věci nekupovali, kdyby nejezdili do nákupních center a nezabývali se takovými činnostmi, tak by to nebylo. To není dáno někde nějakým Velkým Bratrem, který to vyrobil.

Text byl převzat z knihy Architekti CZ / 20 rozhovorů, jejíž vznik byl podpořen grantem Studentské grantové soutěže ČVUT v Praze (č. SGS14/085/OHK1/1T/15 - Principy tvůrčí práce současných českých architektů).