Architekti CZ: Paneláky - 5. díl - Lábus

Středa, 23. Září 2015 - 0:00
| Napsal:

Ladislav Lábus vidí problém sídlišť i většiny moderních staveb v tom, že jejich jednotvárné fasády postrádají individualitu a tím i život.

Architekti CZ: Paneláky - Ladislav Lábus

... Mluvil jste o tom, že domy mají umět stárnout. Jaký zastáváte názor na panelová sídliště? Josef Pleskot v rozhovoru s Petrem Volfem řekl, že by si tam dokázal představit své bydlení například sloučením dvou bytů. Chtěl byste tam také bydlet?

Celý život žiji na Vinohradech, takže si nemyslím, že bych byl v paneláku raději. Ale připomínám, že v 60. letech se tam lidé stěhovali s jednoznačnými dojmy pozitivní změny. Z provlhlých domů, kde každý den chodili s uhlím do čtvrtého patra, do paneláku, kde najednou měli světlo, teplo, sucho a byli obklopeni zelení. Zvrtlo se to až v sedmdesátých osmdesátých letech a vyvrcholilo to v devadesátých, kdy se tomu začalo říkat „králíkárny“ a úplně se to přetočilo. Souviselo to s postmodernou, která hlásala, že moderna byl naprostý omyl, protože otevřené městské struktury jsou nepoužitelné a nedá se z nich udělat fungující město, které může vzniknout jedině z bloků, ulic a náměstí.

Samozřejmě mám rád tradiční město, ale myslím si, že i ty otevřené struktury mají svou hodnotu. Je to zdravější bydlení, když máte i před domem park, protože tam není žádná přední a zadní fasáda. Ale možná je to právě ten problém, že tuto hierarchii už neumíme vyjadřovat, což je na těch sídlištích vidět. Jako příklad bych uvedl sídliště Velká Ohrada, které projektoval Jan Bočan a Zdeněk Rothbauer. V plánech to vypadalo jako úžasně velkorysá struktura devíti čtverců. Jenže když se to zrealizovalo, ukázal se obrovský rozdíl od klasického městského bloku, kde obzvlášť směrem do dvora je každý dům jiný a individuální. Když jsou v tom novém dvoře najednou všechny fasády stejné, vypadá to mnohem depresivněji. Jako kasárna. Je to úplně něco jiného, protože tam chybí individualita, která vlastně vyjadřuje a prezentuje život.

Díky tomu jsem tedy zjistil, že pro moderní domy, které jsou stejné od začátku až do konce, jsou lepší otevřené struktury. Když vás to neobklopuje kolem dokola, je mnohem přijatelnější ona vyšší míra abstrakce, jednotnosti, typovosti, která je v dnešní situaci dána tím, že si to nestavějí individuální majitelé pozemků osmnáct metrů širokých, nýbrž že se stavějí celé čtvrtě jako developerské projekty. I když se budete snažit o různorodost a opentlíte to různými balkony, stejně to bude vypadat jednotně. Typickým příkladem je sídliště Hvězda v Praze na Petřinách od Vlada Miluniče. Je to sice ozdobené, vypadá to jako něco mezi tradičním městem a čínskými pagodami, ale pořád to působí všechno stejně.

Je zajímavé, jak je pro moderní architekturu velice obtížné udělat veliký dům. Myslím si, že vlna odporu vůči obchodnímu domu Myslbek nebo kancelářské budově na Karlově náměstí vznikla také tím, že kdyby ten dům měl jen 20 metrů fasády, zapadne tam skvěle a nikoho to nebude vzrušovat. Ale protože má 80 metrů do Karlova náměstí a dalších 60 do Resslovy ulice, je to dohromady 140 metrů jednolité fasády. Když jsem kdysi s Alenou Šrámkovou soutěžil na zástavbu té rohové parcely na Karlově náměstí, uvědomil jsem si, že ačkoli jezuitský klášter na protější straně je dlouhý přes polovinu náměstí, není jeho fasáda nudná, protože má řádové prvky, které to velké měřítko dělají čitelným. Jsou to tradiční prvky artikulace historických fasád – šambrány, římsy, pilastry – které kromě toho, že dávají stavbě tektonickou logiku a mají svou technickou funkci (odvádět vodu od omítek atd.), měly také funkci optické korekce, tedy jakoby zvětšovaly poměr velikosti okna vůči ploše fasády. Je to dobře vidět na rekonstrukcích ze 30. let, když modernisté odstraňovali z fasád z jejich pohledu „falešné“ ozdoby. Tím ty domy zchudly a zesmutněly, protože potom okna vypadají skoro o polovinu menší než tam, kde zůstaly šambrány zachovány. Dřív také bylo sklo drahý materiál a omezení byla dána i konstrukčními možnostmi zděných staveb. To až železobetonové a ocelové konstrukce zbavily fasádu nosné funkce. Zděné stavby potřebovaly velké plochy zdí a tímto optickým klamem byly ty domy mnohem otevřenější a fasády byly tektonicky pojednané, a tím i čitelné.

Často to studentům přirovnávám k tomu, že to je jako v cirkuse. Abyste klauna viděli i ze zadní řady, musí si namalovat obličej, oči a pusu, aby byl čitelný na dálku. To vlastně dělají i ty historické domy – tím, že mají fasády nalíčené řádovými prvky.

Tedy když to shrnu, je pro mě důležitá strukturovanost a hierarchizace. Dále čitelnost, vrstevnatost – to, že stavba není prvoplánová nebo jen na efekt. A není jako zrcadlo, nýbrž má hloubku, která právě pomáhá její čitelnosti. Nemluvím jen o fasádách, ale i členění a formování provozů a prostorů staveb.

Text byl převzat z knihy Architekti CZ / 20 rozhovorů, jejíž vznik byl podpořen grantem Studentské grantové soutěže ČVUT v Praze (č. SGS14/085/OHK1/1T/15 - Principy tvůrčí práce současných českých architektů).