Architekti CZ: Výuka - 3. díl - Šrámková

Pátek, 6. Listopad 2015 - 0:00
| Napsal:

Alena Šrámková vzpomíná ze všech svých učitelů nejvíce na Jaroslava Fragnera.

Architekti CZ: Výuka - Alena Šrámková

Když jsem se bavil s Pavlem Nalezeným, který u vás studoval, říkal, že si pamatuje hlavně to, jak jste jim vtloukala do hlavy, že se nemají příliš věnovat detailům.

Tak doslova se to nesmí brát. Detail je důležitý, ale musí se dělat, až když se ví, co se od něj chce. První je potřeba vědět, co se chce od celého baráku. Aby to ten detail dotvrzoval. Detail tvrdí muziku. Nemá být vynalézavý, nemá šokovat, nemá na sebe upozorňovat, protože není důležitý, je to jen detail.

Nejlepší detaily byly u Miese van der Rohe. To byly vynálezy a jsou dodnes úžasné. Zatímco Le Corbusier to tak flikuje. Ale oba ti chlapi byli úžasní, každý to bral jinak. Mies byl první, koho jsem obdivovala, hned jak jsem vešla na architekturu. Tomu jsem rozuměla.

A měli jsme na SVŠT skvělé učitele. Moudří, chytří pánové to byli. Já jsem byla žákyní Vladimíra Karfíka. Také mě učil Karel Hannauer, Jan Koula, Reantišek Fiala, Alfréd Piffl – úžasný dějepisář – nebo urbanista Emanuel Hruška. To byly velké osobnosti. Také tam byl Emil Belluš, ale ten mě zrovna neučil.

Takže tu dobu na škole berete jako zásadní?

Tahle škola mě přivedla k poznání, že vůbec o něco jde. Ale to hlavní přišlo až na akademii. Co je důležité a co ne, to mi řekl až profesor Jaroslav Fragner. Ten mě naučil hodně. Prostředí na akademii bylo zásadní.

A potom všichni mí spolupracovníci. Měla jsem hodně spolupracovníků kamarádů. Obvykle mladších. Ti mě učí. Pořád nadávají. Takový Lábus řekne: „Jen jestli vy už si to nemyslíte padesát roků.“

Ladislav Lábus už dnes také má pod sebou mladé kolegy a nevím, do jaké míry má energii to vše uřídit sám.

Právě že on tomu dává až moc energie. Jde do detailů a strašně se s tím piplá – a ten celek mu potom uteče. Neměl by být tolik pilný. Měl by být víc hochštapler. To mu chybí pro ten běžný život.

On je známý tím, že si dává na čas.

To znám. Patnáct let jsem seděla naproti němu u jednoho stolu. Vždycky jsem s něčím přišla a křičela jsem: „Už to mám, už vím, jak to uděláme!“ A on se jen díval a mlčel. Já jsem byla strašně zvědavá, co tomu řekne, že třeba projeví radost, že to máme vyřešené. A až tak za tři týdny – to byla jeho obvyklá doba – řekl: „Jo, tamto je dobrý.“

Text byl převzat z knihy Architekti CZ / 20 rozhovorů, jejíž vznik byl podpořen grantem Studentské grantové soutěže ČVUT v Praze (č. SGS14/085/OHK1/1T/15 - Principy tvůrčí práce současných českých architektů).