David Neuhäusl: Stockholmský syndrom architektury

Sobota, 22. Srpen 2020 - 0:01
| Napsal: | Zdroj: ERA21

Na přelomu roku se na české architektonické scéně rozhořela veřejná diskuse o pracovních podmínkách (mladých) architektů a architektek. Díky své intenzitě se z článků, komentářů a světa sociálních sítí začala plynule přesouvat i do toho „reálného“ a formou debaty vstoupila také na půdu České komory architektů. Ačkoli musela krátce poté kvůli bezprecedentní pandemii spolu s veškerým společenským životem utichnout, na tristní realitě jejího tématu se nic nezměnilo.

Neadekvátní finanční ohodnocení či nerovné podmínky pro ženy a muže nejsou na poli architektonické praxe novinkou, stále častěji však zaznívá termín prekarizace, která spočívá v nahrazování klasické pracovní smlouvy jinými vazbami. Tyto obvykle nelegální, byť tolerované formy spolupráce zbavují obě strany standardních práv i povinností a vedou k sociálně-finanční nestabilitě „zaměstnanců“.

 K tomuto ožehavému tématu lze samozřejmě přistupovat různě:

  1. popřít jej, respektive přijmout jako nepříjemnou danost, a přitom relevantně argumentovat příliš vysokými náklady na zaměstnance, konkurencí či svobodou trhu práce, 
  2. aktivně se zasazovat o jeho řešení v rámci oboru osvětou, profesní etikou, působením ČKA, odborovou činností a podobně,
  3. doufat ve snížení daňového zatížení práce či 
  4. jakkoli jinak dle úvahy laskavého čtenáře (třeba lobbingem za změnu pracovně-právní legislativy, je-li čtenář mocný). 

Byl by ovšem omyl na výše zmíněné pohlížet pouze jako na interní, samostatný problém. Například notorický „švarcsystém“ je v architektuře standardem, ale vnímat ho čistě jako vychytralé vykořisťování ze strany zlovolných zaměstnavatelů by byla stejná zjednodušující křivda jako označení jakýchkoli snah o změnu za neopodstatněné fňukání nad ekonomickou realitou. Skutečnost je komplexnější a problém pracovních podmínek je především příznakem hlubšího rozporu celé disciplíny. Chápání tohoto rozporu v širších souvislostech nám umožní se ptát po jeho příčinách a možných řešeních.

Ekonomika architektury

Je potřeba upřesnit, že nehovoříme pouze o období praxe po absolutoriu, které je společné všem svobodným povoláním. Ani případné získání autorizace neposkytuje architektům*kám perspektivu blahobytu jako lékářům či advokátům. Jak je tedy možné, že se vysokoškolsky vzdělaní absolventi*ky obvykle inženýrského oboru sami, a příliš často právem, nazývají pracující chudobou? Cynicky bychom mohli odpovědět - protože to tak chtějí. Řečeno přesněji - nejde o nic jiného, než o specifický střet nabídky s poptávkou. Protože poptávka po architektonické práci je výrazně nižší než její nabídka, symbolická cena architektury je také nízká. Málo zakázek pro mnoho architektů*ek se přirozeně promítá jak do nižších honorářů za zakázky a cenového boje mezi ateliéry, tak do výše mezd pro jejich pracovníky. Vysoká nabídka architektonické práce je pro společnost jako celek naprosto pozitivní, ovšem na pracovní i finanční podmínky v oboru má čistě negativní vliv. 

Vysoká nabídka a dobrovolná prekarizace

Architektura je přitažlivý, prestižní a kreativní obor s nízkým vstupním prahem. Konkurence je vysoká. Zabývat se architekturou je pro nás mnohdy vyšší prioritou než pracovní smlouva a vysokou mzdu jsme ochotni minimálně v určité fázi obětovat. Chceme se podílet na skvělých projektech a vytvářet smysluplné prostředí. Občas také potřebujeme řádek do životopisu, projekt do portfolia anebo získat autorizaci a osamostatnit se. Jsme přesvědčeni, že naše práce má smysl. 

To jsou jen některé z důvodů, proč jsme se stali rukojmí vlastního oboru a stejně jako třeba učitelé či zdravotníci trpíme stockholmským syndromem. Oproti reálně „vykořisťovaným“ pracovníkům ale máme zásadní výhodu - všestranné vzdělání, díky němuž můžeme prakticky vždy získat jiné zaměstnání, navíc mnohdy s lepšími podmínkami a/nebo mzdou. Nikdo není z existenčních důvodů nucen věnovat se právě architektuře a mizerné podmínky akceptujeme právě a pouze proto, že chceme být architekti*ky.  

Nízká poptávka a (ne)potřeba architektury

Poptávka po architektuře v ČR je celkově nízká a pouze jednotky procent z realizovaných staveb byly navrženy architektem*kou. Ambice vytvářet kvalitní prostředí je minimální, především ze strany státu. Ač se situace pomalu zlepšuje, zejména na úrovni obecních samospráv, tato chybějící poptávka veřejného sektoru představuje významný problém, protože zaprvé nemůže být z principu nahrazena a zadruhé (ne)nastavuje standard stavební kultury celkově. Důležitým nástrojem a samostatným tématem jsou v tomto ohledu architektonické soutěže. 

Co se týče soukromého sektoru, problém tkví v tom, že i přes zvyšující se povědomí o architektuře, prakticky nejsme potřeba. Zaprvé ze stavebně-legislativního hlediska: na projektu nemusí být razítko ČKA, stačí mnohem početnější ČKAIT. Zadruhé z realisticko-obsahového hlediska: nutnost využít architektonických služeb reálně klesá s měřítkem projektu. Pokud pomineme kvalitu, kterou jen určitá část klientů požaduje a navíc je ochotna zaplatit, pro nejpočetnější projekty rodinných domů, bytových domů nebo interiérů architektura defacto neexistuje a k úvaze přichází až při komplikovanějších projektech či situacích, pokud vůbec. 

Architektura a společnost

Ačkoli mnoho z nás ve výsledku pracuje navzdory - ekonomické racionalitě, diskutabilním přáním klienta či pochybnému vkusu většiny - bylo by zcela zásadní chybou stavět se do role oběti a jako zneuznaný génius arogantně svádět své problémy na společnost a její ignoranci. Nabízíme službu, a pokud zákazníci nevědí, k čemu jim je dobrá, je to primárně náš problém a naše zodpovědnost. Proto je potřeba vyzdvihnout úsilí všech, kteří se v posledních letech zasazují o propagaci a komunikaci architektury, a uvědomit si, že máme (skoro) vše ve vlastních rukou. 

Individuální či kolektivní akce a schopnost postavit se za svá práva by teoreticky mohla být řešením problému pracovních podmínek, ale bohužel není komplexním řešením příčin tohoto problému - navíc pozice zaměstnanců je obecně slabší a pracovní trh se v současnosti s pravděpodobným propadem ekonomiky změní zpět na trh zaměstnavatelů a začínající emancipace bude utlumena. Stejně tak změny interních nastavení profese jako změna fungování ČKA, vymýcení švarcsystému či schopnost studií vyjednat vyšší honoráře mohou architekturu kultivovat, nicméně pořád jen rozdají jiné karty, s nimiž budou zaměstnavatelé a zaměstnanci hrát u stále stejného stolu. 

Proto je potřeba zvýšit soukromou i veřejnou poptávku a především integrovat architekturu do praktické i kulturní DNA společnosti.  Kromě informování, vzdělávání, organizace a komunikace je klíčové rozšířit chápání architektury jako takové. Uvědomit si, že muchlání papírů v záchvatech inspirace není nejvyšší forma architektury, k níž bychom měli bezpodmínečně směřovat, a cokoli jiného znamená selhání. Naopak! Absolvent*ka architektury může učinit násobně více dobra jako místní zastupitel, referent stavebního úřadu nebo manažer developerské společnosti než jako průměrný architekt*ka. Architektonické školy by měly vychovávat nejen potenciální vedoucí týmů, ale také pracovníky státní správy, samosprávy a nearchitektonických firem. Architektonické firmy by se neměly vzdávat privilegia projektování, svých pravomocí a kreslit projekty do posledního možného detailu. Pokud možno, měly by rozšířit své působení i mimo navrhování a být nepostradatelné. 

Neexistuje nic jako příliš mnoho architektů*ek. Musíme jen nebýt naivní a využít svou slabost jako sílu - mnohem více architektuře, společnosti a také sobě posloužíme, pokud ji nebudeme ochotní vše obětovat, ale uvědomíme si, že jde o mnohem více než navrhování.

Kompletní výzkumnou zprávu z průzkumu pracovních podmínek architektů a architektek ve věku 22–35 let, kteří již dokončili své vzdělání a pracují v České republice, najdete na webu časopisu ERA21.

Klíčová slova: