Karel Havliš: Nejdůležitější je naučit studenty kriticky myslet, ne opakovat schémata - 2. část

Úterý, 20. Květen 2014 - 0:00
| Napsal:

Ve druhé polovině rozhovoru s brněnským učitelem architektury Karlem Havlišem se dozvíme něco o tom, jak se mu osvědčuje týmová spolupráce, jakým způsobem své studenty hodnotí anebo co se snaží svým žákům předat.

Barbora Srpková - Veřejný nebo zbytkový prostor - foto © FA VUT ateliér Karla Havliše
Fotoalbum: 
Barbora Srpková - Veřejný nebo zbytkový prostor - foto © FA VUT ateliér Karla Havliše
Miroslava Staneková - Městské imploze - foto © FA VUT ateliér Karla Havliše
Jan Skoumal - Nová nábřeží - foto © FA VUT ateliér Karla Havliše
Petr Kundrát - Nová nábřeží - foto © FA VUT ateliér Karla Havliše

Preferujete u studentů práci v týmech, nebo požadujete od každého jednotlivce vlastní návrh? Jak se díváte na efektivitu studentské spolupráce ve skupinách?

Já nikoho nenutím pracovat v týmu. Pokud je někdo natolik individuální v názorech (jsou takoví, kteří inklinují k sólovým výkonům), tak tomu nebráním. Úplně běžné jsou v ateliérech dvojice, které spolupracují, já proti tomu nikdy nic nemám. Začátek ateliéru je stejně vždy formou týmové práce, než se jednotlivá témata nějak rozklíčují na podrobnější, nebo na klony některých problémů. Pak se ateliér obvykle rozděluje. Snažím se, aby dělení bylo dobrovolné, aby někdo nedostal zrovna něco, co mu nesedne.

Obvykle se to snažím dělat tak, aby se studenti dohodli mezi sebou. Mám za sebou už několik cyklů tzv. týmové práce. Je třeba, aby tam vznikl dobrovolný tandem. Samozřejmě je vždy někdo schopnějším lídrem, dejme tomu v myšlenkové struktuře práce, někdo je zase pracovitější. Známkování nebo hodnocení si myslím, že není až tak podstatné. Snažím se, abych někoho neurazil, nebo nepodhodnotil. Ale to člověk pozná, jestli se někdo veze, nebo jestli má nějakou jinou náturu a umí víc „vyšívat“, než ten druhý, který umí zase víc mluvit. Většinou ale, pokud jsou to dvojice, tak se taková týmová práce nakonec ukáže jako výhoda. Když jsme měli třeba zmíněné téma 5+5 Stadterneuerung, tak to bylo postaveno na tom, že bylo řešeno vždy jedno rakouské město a jedno jihomoravské město. Dvojici měst si vybrala jedna dvojice studentů. A bylo především na nich, jak si mezi sebou celou problematiku, koncept i provedení ateliéru, rozeberou. Museli prezentovat jako dvojice i na kritikách. Stejně byli pochváleni, nebo to schytali, když něco neudělali, nebo to udělali jinak. Dá se rozlišovat

i ve dvojici, ale není mým zájmem a úmyslem úplně přesně rozhraničovat a známkovat. To je v podstatě jen taková pomůcka. Spíše je důležitější, aby student poznal smysl práce, ale i tu zodpovědnost vůči tomu druhému. Vědomí, že když tedy dělá ve dvojici, což už je tým, a když je to nějaké společné téma většího týmu, tak zvlášť odpovědnost v celém tom týmu.

Hodnocení projektů provádíte sám, nebo s kolegy? Hodnotíte i práci v průběhu semestru? Jakým způsobem práci hodnotíte?

Semestr je dost dlouhá doba. Jednak mám dost dobrou paměť na to, co kdo říká, kdo jak se tváří, kdo tzv. finguje různé úspěchy nebo neúspěchy, a kdo přemýšlí a nedělá jenom, že něco dělá. Ale to už je většinou vidět při prvních kritikách.

Nehodnotím nikdy sám, zvláště u těch náročnějších témat, které teď děláme přes hranice, mám dva až tři spolulektory - doktorandy. Pro příklad v rámci aktuálního projektu pro obnovu a nové využití církevních staveb a areálů v Dolním Rakousku a na Jižní Moravě spolupracuji s Vratislavem Zikou a Josefem Veselým, se kterými jsem udělal už dříve dobrou zkušenost při diplomkách a workshopech ve Znojmě. Taková témata, která jsou pro malá města dost příkladná si zaslouží kontinuální spolupráci s úspěšnými absolventy. Jsou zváni na konzultace, vím, že řadu věcí mladší kolega řekne příměji a bez ostychu. Tohle je podle mě dobrá metoda, jak spolupracovat. Neberu to tak, že bych to selektoval na odborné asistenty a doktorandy a studenty. Prostě jsme tým, já jsem jen starší a o těch věcech se bavíme bez hierarchických škatulek.

Pořádáte společné kritiky?

Určitě.

Usilujete o to, aby studenti vzájemně znali své projekty? Neopisují od sebe?

Určitě, to tak musí být. Poučit se člověk může, myslím si, že opisovat nemůže nikdy. Podrobnost té práce je tak rozdílná, že si nějaké vzory může brát. Nakonec studium architektury je pořád sledování nějakých vzorů. Člověk nemůže vymýšlet všechno z gruntu a nově. Ale jde jen o to, jakou formou a jaká indukce myšlení se z jednoho projektu do druhého může přenést. Obvykle témata nejsou tak shodná, aby se dalo opisovat. A zvlášť u těch, kde je více urbanistických problémů.

Dokonce řadu projektů znám, které jsme dělali dokonce až před diplomku ve dvojicích. A bylo těžko říci, jestli je to společná práce dvou nebo jednotlivce. Je smůla, že je většinou škola postavená tak, že finální hodnocení zejména diplomky je individuální až na kost. "Tohle je tvoje individuální práce, to musíš obhájit". Je škoda, že se to u nás ještě nepraktikuje.

Dnes se stále dostává do popředí výpočetní technika. Dáváte přednost spíše 3D grafikám, nebo kresbám na konečných výstupech?

Už jsem si zvykl na větší digitalizaci, ale poznám to, že pokud to slouží jen jako pomůcka k vyjádření prostorového efektu, nebo toho, co ten člověk vymyslel, a není to nějaké klišé, beru to jako plus. Je to i dnes součást prezentace do budoucna v praxi. Někdo se tím doslova živí. Pokud to má být prostředek, jak se rychle dohrabat k výsledku v konceptuální fázi, tak to vyloženě nesnáším.

Někteří už po zadání sedají k počítači a už pomocí počítače skicují. Pro mě jsou mnohem důležitější třeba nepříliš povedené čmáranice při hledání konceptu, které propojují mnohem více hlavu s rukou. Takové prostorové vnímání je mnohem pravdivější, než když to přes klávesnici dostanu do hlavy. To prakticky nedostanu, protože už to dostávám potom v nějaké prefabrikované podobě. Myslím si, že do první fáze ateliéru (do první kritiky) by měli studenti v rámci zachování nějaké vlastní identity přemýšlení, pracovat jen s tužkou. Teprve, až nápady dostanou do hlavy přes ruku, teprve pak ať sáhnout po počítači.

Je to samozřejmě jistá výhoda umět pracovat s nějakým „SketchUpem“ a zkoušet si nějaké věci. Ale záleží na tom, jestli je to ve fázi hledání a zkoušení, nějakého modelování. Je to jako s pracovním modelem - když někdo začne vyrábět už vyšitý prezentační model a záleží mu už předem na všelijakých různých detailech a teprve potom třeba zjistí chybu v konceptu.

Pro mě jsou třeba potom i v rámci prezentace vlastní práce důležitější fotky pracovních modelů, ale vyjadřují postup a hledání. Protože studenta to více naučí, než nějaký vizuálně perfektní model vyskládaný ze zásobníků prefabrikátů. Jestli je v tom student zběhlý a dobře se to připraví, je to součást jeho prezentace, ale mělo by to být až na konci procesu.

Pokud nevidím jeho práci v průběhu semestru, že se s tím tématem pere i jiným způsobem než prostřednictvím počítače….. Stačí se pak jen na pár věcí zeptat. To je potom především jeho ztráta. Ať už je to jen v nějakém detailu, ve vztahu k architektuře, ke stavbě, nebo k nějakému prostorovému uspořádání nebo urbanismu. To se pozná, jak k výsledku dospěl.

Je mi milejší taková ta trochu neobratnost ve vyjadřování, ale pokud obsahuje nějaký zajímavý nápad, nějakou myšlenku, cením si toho víc, než nějaké líbivé vizualizace.

Čím si myslíte, že budou studenti obohaceni po absolvování vašeho ateliéru? Dovedl byste to popsat? Co se jim snažíte vštípit a předat?

To, že o těch věcech společně přemýšlíme. Po nějakém hromadnějším nebo týmovém přístupu se dostaneme dál v individuálních diskusích. To, že s tím člověkem třeba mluvím, ptám se ho a diskutuji s ním o tom v přímém kontaktu. To si myslím, že v našich ateliérech je sdílnější, a taky to, že u toho jsou mladší kolegové - myslím tím doktorandy, kteří spolu se mnou také ateliér vedou. Protože k nim mají studenti věkově blíže a v řadě případů i některé malinko odlišné způsoby vyjadřování, ale to je také dobře. Není to monolog jednoho muže, který říká: „budete to dělat takhle a takhle“. Spíše je to permanentní diskuse a snaha o nějakou partnerskou spolupráci s tím, že se snažím dobře radit.

Pokud vidím nějakého paličáka, který to tlačí do nějakých nesmyslů, tak mu rovnou řeknu, že to je blbost, ale musím mu to nějak vysvětlit. Nemůžu mu jen říci: "to je blbost, tohle zahoď". Pokud mu tohle musím říci (obvykle to tak ani neříkám), nějakým postupným manévrem mu vysvětlím, že to není dobré a on to ani nepozná, že jsem mu to tak tvrdě řekl. Málokdy jsem narazil na nějakého skutečného paličáka, který je nevychovatelný. Tím si nedělám čáku na to, že jsem nějaký vynikající pedagog, a že umím vysvětlit i to, co vysvětlit nejde.

Většinou i volba témat a názorový a filozofický přístup k problematice už dopředu nabízí nějakou shodu. Protože když už se student k tématu přihlásí, tak už se rozhodl. Neboť vlastní volba, výběr konkrétního tématu, je volbou alternativy, nebo podobného kritického postoje. Nepřipravujeme sterilní témata. Některá se třeba opakují, ale snažím se téma ateliéru vždy nějakým způsobem aktualizovat. Každý ateliér je vždy jiný. Už i tím, že jsou v ateliéru přihlášení jiní studenti.

Děkuji moc za rozhovor

Doc. Ing. arch. Karel Havliš (*1944) - Rodák z Přibyslavic (okres Třebíč) chtěl studovat konstrukce letadel na Vojenské Technické Akademii, ale jejich náročnost a sofistikovanost jej z vojenské služby odvála rovnou na brněnské VUT, kde se přes talentové zkoušky dostal k architektuře na Stavební fakultě. Kvůli tzv. "vroubku" za studentskou angažovanost v letech 68-69, odešel do Zlína (do závětří), kde od roku 1973 pracoval na Útvaru hlavního architekta. Obnova města a urbanismus se staly jeho hlavními zájmy. Od roku 1990 působil ve Zlíně jako hlavní architekt města. Po sedmi letech opouští tuto pozici i tuto instituci, zakládá vlastní kancelář „Studio Havliš“, věnuje se architektuře, urbanismu i designu, spolupracuje se zahraničními partnery, především na TU Graz v Rakousku. V roce 2000 absolvoval s úspěchem konkurz na vedoucího ateliéru urbanismu na Fakultě architektury VUT a od té doby působí na této škole a vede studenty k přemýšlení a diskusím.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů a designérů.

Klíčová slova: