Ve druhé polovině šedesátých let minulého století komunistický režim trochu povolil uzdu a lidé se mohli o něco volněji nadechnout. Vycházely knihy, které by dříve vyjít nemohly, spisovatelé uspořádali v roce 1967 svůj slavný IV. sjezd, v podnikatelské sféře byla založena různá výrobní družstva. V roce 1966 několik renomovaných architektů opustilo státní projektové ústavy a založilo Sdružení projektových ateliérů. Bylo to volné spojení několika samostatně hospodařících projektových kanceláří, které založili manželé Věra a Vladimír Machoninovi, Jan Šrámek, Karel Prager, Jiří Klen, Karel Filsak a Jiří Kadeřábek. Své ateliéry pojmenovali podle písmen řecké abecedy alfa, beta, gama, delta, epsilon a omikron, který se po emigraci Jiřího Kadeřábka spojil s Ateliérem Gama. Všichni tito architekti měli zajištěné významné zakázky, které většinou získali vítězstvím v architektonických soutěžích. Nosnou zakázkou Ateliéru Gama byl projekt budovy Národního shromáždění (od roku 1968 Federálního shromáždění) a rekonstrukce Smetanova divadla (dnes Státní opery Praha). Tuto zakázku získal autorský kolektiv Karel Prager, Jiří Kadeřábek a Jiří Albrecht ve vyzvané architektonické soutěži.
Do Ateliéru Gama jsem nastoupil 1. ledna 1967. Před nástupem jsem byl dva roky zaměstnaný ve Spojprojektu Praha a nové zaměstnání pro mne znamenalo velkou změnu. V té době jsem byl mladý stavební inženýr, který při zaměstnání studoval architekturu. Projekt Parlamentu byl v té době již značně rozpracovaný a moderní ocelová konstrukce, skleněné fasády, způsob práce a pracovní nasazení se opravdu hodně lišily od toho, na co jsem byl zvyklý. Části projektové dokumentace se předávaly postupně a realizace začala již po vyprojektování spodní stavby, což v té době zdaleka nebylo obvyklé. Pracoval jsem nejprve jako stavební konstruktér a po dokončení studia architektury za necelé dva roky jsem přešel po dohodě s Karlem Pragerem do skupiny architektů.
Metody práce
Karel Prager v krátké době vybudoval velmi kvalitní komplexní ateliér. Tehdy to bylo obvyklé – i státní projektové ústavy měly většinou všechny potřebné specialisty. Atelier Gama se však od nich značně odlišoval tempem práce a její kvalitou, nasazením a průběžnou koordinací jednotlivých částí projektů. Koordinaci většiny velkých projektů zajišťoval architekt a inženýr Pavel Čajka. Velké projekty vyžadovaly i poměrně početné zastoupení v jednotlivých profesních skupinách, ať již to byli architekti, špičkoví stavební konstruktéři, statici a další. U stavebních konstruktérů byla velká pozornost věnována lehké prefabrikaci. Pracoval zde např. Miloslav Pavlík. Samozřejmostí byla fungující administrativa a právní oddělení, které vedl JUDr. Šíp.
Úplnou novinku Karel Prager realizoval při vybudování samostatné složky ateliéru Inženýring Gama. V té době většinu inženýrských činností zajišťovaly, zvláště u veřejných zakázek, samostatné investorské útvary. Pragerův ateliér začal, snad jako první, nabízet investorům společně s projektem i inženýrské služby, tj. zajištění všech správních úkonů, a to již od fází předprojektové přípravy.
Rád bych se zmínil i o grafické úrovni odevzdávaných prací. Z pohledu dnešní počítačové grafiky se jedná o pravěk. Všechny stupně projektové dokumentace odcházející z ateliéru musely mít skvělé grafické provedení i adjustaci. Byl zde tým perfektních kresliček, jejichž výkresy by snesly srovnání s dnešními počítačovými výstupy a to se, prosím, popisovalo šablonkami a zpočátku dokonce nálevkovými pery. Prager dbal, aby ateliér byl průběžně vybavován v té době nejlepší dostupnou technikou (rotringová pera, anglické Letrasety apod.). To již ale dnes opravdu nikomu, zvláště mladším generacím, asi nic neříká.
Architekti
V době mého nástupu do ateliéru zde ještě pracovali Jiří Kadeřábek a Dagmara Šestáková, kteří oba později emigrovali. Dostavbu Parlamentu vedl Karel Prager, zatímco Jiří Albrecht se soustředil na rekonstrukci Smetanova divadla. Někteří architekti přišli s nimi společně již při zakládání Gamy v roce 1966 z Krajského projektového ústavu (např. Jana Novotná). Nové mladé architekty si Karel Prager vybíral přímo na vysoké škole, kde sledoval jejich diplomní práce. Podobně si vybíral i Karel Hubáček do libereckého SIALu. Takto nastoupil Jan Línek, Eduard Schleger, Karel Kovář či Radim Boháček. Kromě mne zde pak ještě pracovali Jiří Pilař a Leopolda Bosáková. Později za Janem Línkem přišel Vlado Milunić, který se vrátil po několika letech z Paříže. Ostatně mezi SIALem a Pragerovým ateliérem existoval určitý kontakt a informovanost, vhledem ke generační příbuznosti členů obou ateliérů. Své bývalé spolužáky k nám chodili navštěvovat jejich kamarádi, např. Petr Vaďura, Zdeněk Zavřel, Johny Eisler, Martin Rajniš a další lidé ze SIALu. Karel Prager byl přísný šéf, kterého jsme respektovali. Tykal nám, my jsme ho oslovovali pane architekte. Když nebyl spokojený, dokázal na nás opravdu hodně zvednout hlas, ale za chvíli se uklidnil, přišel a klidně s námi konzultoval dál; rozhořčení netrvalo většinou dlouho.
Samozřejmě jsme často diskutovali o architektuře a nových směrech. Cestovat jsme nemohli, tak většinou naše znalosti pocházely z časopisů – milovali jsme Architectural Design, Architectural Revue a další. Našimi vzory byli tenkrát James Stirling, Peter Cook, Archigram apod. Vlado Milunić se znal z Paříže s architekty ze skupiny Ricarda Bofilla a jednou ho přišel navštívit jeden z nich – Manolo Janowski. Našich debat se někdy účastnil i Karel Prager. Zde se mezi námi projevovaly určité názorové rozdíly, dané věkem a jiným vývojem. Naši favoriti nebyli šálkem jeho čaje. On preferoval ocelové konstrukce (v tom problém nebyl) a obdivoval modernistickou západní architekturu šedesátých let a její čisté formy. Jeho guru byl Mies van der Rohe. Zde jsme se občas neshodli, ale spolupracovali jsme dál.
Začátek 70. let
Po okupaci v roce 1968 se situace v zemi prudce zhoršovala. Režim utahoval opratě a změna se dotkla i Sdružení projektových ateliérů. Muselo přijmout nový statut, jeho nadřízeným orgánem se stalo město Praha. Ateliéry musely mít centrální ředitelství a na místo ředitele byl jmenován plk. Štěpánek, který přišel z Vojenského projektového ústavu. Oficiální název zněl Projektový ústav výstavby hlavního města Prahy (PÚ VHMP). Naštěstí tyto změny nebyly likvidační a jednotlivé ateliéry si svoji samostatnost ve velké míře udržely. Vznikly dokonce ateliéry nové: Eta, kterou vedl architekt Karel Havránek, a nový Omikron, jehož hlavním architektem byl Ivo Oberstein, pozdější hlavní architekt města Prahy. Oba ateliéry se věnovaly převážně bytovým stavbám a návrhům nových pražských sídlišť (Havránek Bohnice, Oberstein Jihozápadní Město).
Foto: eArch Osobnosti Karla Pragera se však více dotkla změna, která se udála ve Svazu architektů České republiky. Starý svaz byl rozpuštěn a architekti, kteří se přihlásili k pookupačnímu režimu, založili svaz nový. Existovala dokonce jakási černá listina se seznamem architektů, kteří do nového svazu nesměli být přijati. Prager byl osoba non grata a figuroval na jednom z předních míst tohoto seznamu.
Samozřejmě se tyto události dotkly i fungování ateliéru, který v té době zaměstnával, odhaduji, okolo 45 lidí. Práce na projektu Federálního shromáždění končily a bylo potřeba zajistit novou nosnou zakázku. Ambicí Karla Pragera nebylo stavět paneláková sídliště. Přesto přijal velkou zakázku na řešení tak zvaného 4. souboru pražského Jižního Města. Myslím, že stojí za zmínku, protože dokumentuje absurdnost doby, ve které jsme žili. Měli jsme vytvořit urbanistický koncept části Jižního Města, která byla na jeho okraji a navazovala na stávající zástavbu rodinnými domy v okolí Chodova. Jižní Město se projektovalo v Pražském projektovém ústavu (neplést s PÚ VHMP) podle soutěžního návrhu docenta Krásného a architekta Lasovského. My jsme měli vytvořit na nám svěřeném území vlastní urbanistický koncept a domy neměly být realizovány v tehdy všeobecně používaném systému VVU ETA, ale v nově dovezeném švédském licenčním systému Larsen Nielsen. Bylo nám řečeno, že systém je velmi variabilní a v rozponech 2,4 m, 3,6 m a 4,8 m se dá postavit cokoliv. Vedoucím architektem byl Karel Prager a jednotlivé okrsky jsme si rozdělili. Pracovali na tom Radim Boháček, Jan Línek, Jiří Merger a Vlado Milunić. Vymýšleli jsme vlastní domy a dispozice. Myslím, že některé byly docela dobré. Když jsme to odevzdali, včetně všech inženýrských sítí, investor nám sdělil, že systém Larsen Nielsen je cenově velmi drahý a že bude zakoupena pouze omezená část výrobního programu a v té se náš projekt realizovat nedá. A také se nic z toho nepostavilo. Tím moje účast na této zakázce skončila, a jak se to vyvíjelo dál, nevím.
Pokračování na další straně.
převzato z partnerského časopisu Architekt
Obsah časopisu ARCHITEKT 03/2011 zde.
Emauzy
Dobrým příkladem Pragerovy zarputilosti byla realizace domů v Praze na Moráni vedle Emauzského kláštera. Sám vyprojektoval tři propojené objekty, které měly sloužit jako sídlo Sdružení projektových ateliérů. Návrh byl široce diskutován na veřejnosti. Dnes si stěžujeme na konzervativismus památkové péče, ale tenkrát byla situace daleko horší. Na veřejnosti i v tisku se vedly dlouhé diskuse o tom, zdali je možné vedle gotického areálu kláštera postavit moderní současnou budovu. Prager nakonec svůj návrh prosadil a nechal vyrobit za cenu velkého osobního rizika ocelovou konstrukci snad ještě před vydáním stavebního povolení. Když byla stavba dokončena, nastěhovaly se do dvou objektů pouze ateliéry Alfa, Gama a ředitelství. Třetí kostku zabralo město. Dnes zde sídlí Útvar rozvoje města.
V době, o které hovořím (1967–73), se v ateliéru Gama pracovalo pokud si vzpomínám na těchto projektech: Federální shromáždění, rekonstrukce Smetanova divadla, soubor domů na rohu Národní třídy a Spálené ulice (obchodní dům, středisko výstavby, Dům techniky; byla to studie, kterou navrhl Karel Prager ve spolupráci s Janem Línkem, nedošlo však k realizaci a na tomto místě pak vznikl podle projektu SIALu obchodní dům Máj), urbanistická studie Karlín – Těšnov (ve spolupráci s Karlem Filsakem), objekty pro Sdružení projektových ateliérů Emauzy, soubor rodinných domů s ateliéry pro výtvarníky v Praze 4, 4. soubor Jižního Města (Karel Prager + Radim Boháček, Jan Línek, Jiří Merger, Vlado Milunić), hotelový komplex Porto Conte na Sardinii (Prager ve spolupráci s atelierem Eta, Karel Havránek), areál budov Matematicko-fyzikální fakulty v Holešovicích. U všech výše uvedených projektů byl uváděn Karel Prager jako autor. Kromě toho se postupně prosazovali jednotliví architekti skupiny, kterým on umožnil autorizovat, ač se tomu zpočátku velmi bránil, pod hlavičkou ateliéru své projekty. Např. Domov důchodců Bohnice (Línek, Milunić), nebo hasičská stanice Jižní Město, obchodní dům a restaurace „Na Sádce“ Chodov, Praha 4 (Jiří Merger) apod.
Soutěže
Karel Prager se velmi pilně zúčastňoval v uvedené době i mnoha významných architektonických soutěží, které však dělal sám bez spolupráce s ostatními architekty z ateliéru. Vzpomínám na některé: Technická knihovna v Praze 4 na Pankrácké pláni, komplex UNIDO Vídeň, TV Košice, hotel na náměstí Republiky, Praha 1, rodinný dům režisérky Chytilové. (Věra Chytilová vyzvala soukromě několik v té době úspěšných architektů, aby pro ni vypracovali návrh rodinné vily v Praze–Troji. Byli to Karel Prager, Věra Machoninová, Jan Bočan, Josef Cubr a Karel Hubáček. Ten úkol zadal mladým architektům z ateliéru Školka a nakonec zvítězil a vilu realizoval Emil Přikryl.)
Osobnost Karla Pragera
Prager byl člověk disponující neskutečnou energií a zápalem pro každou zakázku a její realizaci. V době, kdy úroveň stavební výroby byla neskutečně ubohá a nabídka nesplňovala jeho požadavky, byl schopný některé stavební prvky navrhnout, patentovat je a prosadit do výroby. Přál si navrhovat velké občanské a veřejné stavby a realizovat je. Architekturou pro něho byla realizace, nikoliv nerealizovaný návrh. Proto se snažil vést architektonický komplexní ateliér (huť, jak sám někdy říkal), který měl být schopen navrhnout a realizovat stavby od nejmenšího detailu až po výtvarné řešení.
Jeho nasazení však nenalézalo vždy pochopení. Velké zakázky, které zpracovával, budily často kritiku a možná i závist u jiných architektů. Ke své kontroverzní pověsti přispíval někdy i on, neboť neváhal kritizovat například vítězné návrhy v soutěžích, ve kterých neuspěl, a tvrdil, že tyto návrhy jsou nerealizovatelné.
Mnohokrát jsem se setkal u lidí, kteří Karla Pragera neznali, s názorem, že byl komunista, a tedy režimní prominent. To je samozřejmě lež. Pravda je taková, že nikdy nebyl členem komunistické strany. Při typu staveb, které realizoval, však musel jednat s představiteli režimu a musel jednat tak, aby mu tyto zakázky nebyly odebrány. Vím, že měl poměrně dobré vztahy s tehdejším primátorem Prahy Ludvíkem Černým.
O jeho lidských postojích svědčí například tato příhoda. V roce 1965 se v Praze konaly po dlouhé době studentské slavnosti Majáles, které vyvrcholily studentskými protirežimními protesty. Králi Majálesu se stali americký básník Allen Ginsberg a student architektury František Sedláček. Ten pak byl za toto vystoupení vyloučen těsně před diplomním projektem ze studia tehdejším děkanem Stavební fakulty ČVUT Staškem. Karel Prager Sedláčka bez váhání v letech 1966 a 67 zaměstnal. Tomu pak bylo umožněno dokončit studium a v roce 1969 emigroval do „západního Německa“, aby se později stal profesorem na vysoké škole v Kolíně nad Rýnem.
Jiný příklad: Po roce 1969 začalo v Československu období tuhé normalizace. Všude probíhaly kádrové prověrky a mnoho lidí bylo vyhozeno ze zaměstnání. V Ateliéru Gama byl klid. Je ovšem pravda, že Karel Prager uměl s režimem dobře kličkovat. Pracoval pro něj například jeden stavitel, skvělý konstruktér a poctivý člověk. Byl to však přesvědčený starý komunista, který byl ochoten se kdykoliv za Pragera postavit.
Odchod z ateliéru
Jak postupoval čas, měnilo se i složení ve skupině architektů. Většinou byli mladí a měli ctižádost pracovat na vlastní kariéře. Někomu vadil nízký plat, jiným zase začal vadit způsob práce. Myslím, že jako první odešli společně Jana Novotná a Eduard Schleger, postupně pak Radim Boháček, Jan Línek a Vlado Milunić. Já jsem odešel v červnu 1973. Z původního složení pracoval s Karlem Pragerem až do jeho smrti pouze Karel Kovář. Až do konce jeho života s ním vydržela také Jaroslava Audyová, původně kreslička. Inženýři Jindřich Seidl a Vladimír Povolný se po roce 1989 stali jeho partnery v podnikání, které však skončilo rozchodem.
Na uvolněná místa ve skupině architektů postupně přicházeli noví, mladší architekti, třeba Tomáš Brix, Tomáš Bitnar, později Oleg Haman, Petr Bílek a další.
Mnozí jsme se s Karlem Pragerem nerozcházeli v dobrém a každý jsme si mysleli, že odcházíme za lepším. Zajímavé je, že když se dnes při různých příležitostech náhodně potkáváme, všichni na pana architekta vzpomínáme s velikou úctou.
Závěr
Po odchodu z ateliéru jsem ztratil kontakt. V roce 1980 jsem byl členem autorského kolektivu, který zvítězil ve vyzvané soutěži na Mezinárodní středisko obchodu v Praze na Těšnově. Karel Prager byl jedním z účastníků soutěže a doneslo se mi, že to neviděl rád. Stavba se však stejně nerealizovala a později na základě našeho soutěžního konceptu vznikl hotel Hilton. U toho jsem však již nebyl.
V roce 1999 jsem byl členem soutěžní poroty v architektonické soutěži na naše velvyslanectví v Tbilisi. Zvítězil Jan Bočan, ale já jsem s překvapením zjistil při otevírání obálek, že autorem jednoho ze soutěžních návrhů byl Karel Prager. Užasl jsem, protože neznám mnoho architektů, kteří by v jeho letech soutěžili. Bylo mu 76 let.
V roce 2000 jsem byl členem správní rady Obce architektů, která v rámci přehlídky Grand Prix uděluje také čestnou cenu za celoživotní dílo a přínos architektuře. Podařilo se mi prosadit, že tuto cenu, krátce před svou smrtí, obdržel Karel Prager.
Co dodat na závěr? Pan architekt má dodnes moji velkou úctu. Celý život jsem pracoval v různých architektonických ateliérech. Na dobu strávenou v Ateliéru Gama však vzpomínám opravdu nejraději.
Příspěvek na konferenci, která proběhla k 10. výročí úmrtí Karla Pragera v Kroměříži 19. 4. 2011.
převzato z partnerského časopisu Architekt
Obsah časopisu ARCHITEKT 03/2011 zde.
