Fasáda Máje měla vypadat jako ta původní. Technicky je ale úplně jinde, říkají Jan Houdek a Ingrid Pernická z HINTONu
Nový plášť obchodního domu Máj na Národní třídě patří k nejviditelnějším realizacím Divize 12 Hliníkové fasády stavební firmy HINTON. Na první pohled přitom jeho novost neměla být patrná. O rekonstrukci, výrobě sklohliníkových konstrukcí i o tom, proč je pro lidi z výroby důležité vidět hotovou stavbu, mluví obchodně technický ředitel divize Jan Houdek a výrobní ředitelka Ingrid Pernická.
EARCH.CZ , 5. 6. 2026 / Advertorial
Dá se říct, že byla fasáda obchodního domu Máj pro vaši divizi dosud nejzajímavější realizací?
Jan Houdek: Z hlediska veřejné známosti asi ano. Ohlasy na rekonstrukci byly opravdu velké. Na jednom místě se potkalo hodně různých konstrukcí, každé patro bylo řešené jinak a používaly se různorodé typy prvků. Tou pestrostí to byla jedna z nejsložitějších realizací, které jsme zatím dělali.
Co bylo na úkolu nejnáročnější?
Jan Houdek: Splnit požadavky investora, a to jak z hlediska nákladů a ekonomického výsledku zakázky, tak z hlediska termínu. Rekonstrukce je vždy specifická tím, že přináší nepředvídatelné situace. U Máje do toho vstupovala ještě památková ochrana stavby a jednání s památkáři, kteří byli přítomní jak u navrhování, tak povolování. V průběhu realizace se pak řešily ještě doplňkové věci, třeba dnes už známí Motýli. I to celý proces komplikovalo.
Ingrid Pernická: Věci, které se zdržely ve schvalování, se pak samozřejmě propsaly i do výroby. Výroba se tak dostávala do momentů, kdy bylo nutné postupovat jinak, než se původně plánovalo. Termíny se ale neměnily a bylo proto nutné zrychlit a vše splnit podle harmonogramu. I mírou tlaku byl pro nás projekt jiný.
Jan Houdek: Výroba stojí až na konci procesu. Před ní probíhá projektování, schvalování a příprava, ale termín stavby se kvůli tomu zpravidla neposouvá. Když se z jedné strany protahuje schvalování a z druhé se neodkládá realizace, tlak na časovou návaznost je velký.
Ingrid Pernická: A do toho Národní třída, samotné centrum Prahy. Je to sice velká sláva, ale logisticky složitá situace. Prostor pro manipulaci a zásobování je velmi omezený.
Nová fasáda se měla té původní důsledně podobat. Byl i tento požadavek technickou výzvou?
Jan Houdek: Samotná podobnost s původní fasádou pro nás nebyla zásadní problém. Spíš jsme se pak setkávali s reakcemi typu: „A co jste tam vlastně dělali? Vždyť to vypadá jako předtím.“ Na jednu stranu je to pochvala, protože záměrem bylo zachovat výraz domu. Na druhou stranu nás to trochu mrzelo, protože to obrovské množství práce nevystupuje tak očividně. Technicky je to totiž úplně jiná fasáda. To, že jsou profily žluté a rastr se podobá původnímu, je jen jedna rovina. Použilo se několik typů specifického zasklení, které muselo obstát z hlediska památkářských požadavků i současných technických parametrů. To kolemjdoucí neuvidí, ale pro fungování budovy je to zásadní.
Jak se fasáda rodila ve výrobě?
Ingrid Pernická: Fasáda vždy vzniká po částech, v jednotlivých komponentech. Z výroby proto nikdy nevyjde to, co člověk později vidí na domě jako hotový celek. I z toho důvodu je pak pro lidi z výroby tak zajímavé a důležité vidět výsledek – když si mohou stavbu spojit s tím, co jim prošlo rukama. U Máje to bylo obzvlášť příjemné i proto, že jde o známé a veřejně přístupné místo. Naši lidé vyrábějí pro domy do různých částí republiky, ale výsledek pro ně není vždy tak dostupný. Zde může fasádu, na které bylo tolik práce, vidět každý.
Jan Houdek: To je na veřejných budovách pěkné. U bytového domu odevzdáte klíče, nastěhují se nájemníci a dovnitř se dostanete většinou až ve chvíli, kdy je potřeba servis.
Ingrid Pernická: U zakázky typu Máj je na začátku radost, že jsme ji získali. Potom přijde dokumentace, schvalování, výroba a termínový tlak. Moment, kdy vidíme hotovou stavbu a můžeme si říct, že to stálo za to, je satisfakce k nezaplacení.
Vaše výrobní zázemí je v Milovicích. Co všechno tam vzniká?
Ingrid Pernická: Zjednodušeně řečeno konstrukce sklo–hliník. Pracujeme s hliníkovými profily a systémy a vyrábíme lehké obvodové pláště, tedy sklohliníkové opláštění budov. Patří sem okna, dveře, prosklené stěny, zimní zahrady, střešní konstrukce, světlíky nebo různé partery budov.
A kam všude své konstrukce dodáváte? Jsou to pouze stavby, které realizuje HINTON jako generální dodavatel?
Jan Houdek: Vůbec ne. Zhruba devadesát až devadesát pět procent objemu, který Divize 12 ročně vyrobí a zrealizuje, je pro objednatele mimo HINTON. Interních zakázek máme relativně málo. Zbytek HINTONu se hodně zaměřuje na bytové projekty, kde podíl sklohliníkových konstrukcí nebývá tak velký. Naše divize tedy funguje převážně na externím trhu. Tak jsme působili i na Máji.
Jaké trendy dnes nejvíce určují podobu hliníkových oken, dveří a fasád?
Jan Houdek: Obecně jsou to technické požadavky na tepelnou izolaci, prostup denního světla, protisluneční vlastnosti a podobně. Hodně se zpřísňují nároky na energetickou úspornost. Když se opět vrátíme k Máji, tam je v tomto ohledu nová konstrukce oproti té ze 70. let účinnější násobně. Zároveň nelze říct, že by existoval jeden jednoznačný trend. Vždy vycházíme z architektonického návrhu a požadavků investora. Někde jsou parametry velmi přísné, někde se řeší jiné priority. Díky portfoliu profilů a systémů, které umíme zpracovávat, jsme schopni tyto požadavky naplnit.
Ingrid Pernická: Pokud by mělo jít o trend vzhledu, je to spíš otázka na architekty. Ale na Máji bylo z mého pohledu hezké, že je fasáda žlutá. To dnes úplně obvyklé není. Současným trendem jsou spíš různé odstíny šedé, třeba antracit nebo až černá. Když se ve výrobě objeví barva jiná, je to skoro událost. Všichni si toho všimnou.
A když bychom přihlédli výhradně ke stránce technické, co je dnes nejtěžší splnit?
Jan Houdek: Jsou to věci, které se odchylují od normy. Typové konstrukce jsou odzkoušené pro určité rozměry. Jenže dnes se často pracuje s obrovskými tabulemi skla a velkými rozpětími nosných prvků. Ve chvíli, kdy sklo váží třeba dvě tuny, standardní katalogové řešení už nestačí. Musíme řešit statiku, tepelnou izolaci, napojení na stavbu i eliminaci tepelných mostů. A právě v tom je naše přidaná hodnota. Konstrukci umíme správně navrhnout, posoudit, ověřit a také otestovat přímo na stavbě.
Ingrid Pernická: Souhlasím, a právě v takových situacích je vidět náš projekční přínos. Mnoho řešení musíme dělat na míru. U rekonstrukcí je to v poslední době čím dál důležitější, protože málokdy narazíte na úplně standardní situaci.
Velkoformátová prosklení se v současné architektuře objevují často. Co dalšího kromě „nestandardnosti“ se u nich musí řešit?
Jan Houdek: Architekti a investoři chtějí co nejvíce světla a zároveň co nejlepší protisluneční vlastnosti. Tyto požadavky jdou přitom často proti sobě. Do toho vstupují odstíny, odlesky a míra reflexe skla. Jednu dobu bylo cílem, aby sklo téměř nebylo vidět. Teď se znovu objevují skla s vyšší vnější reflexí. V Záběhlicích teď například pracujeme se skly, která mají odrážet okolní krajinu.
U velkých formátů se dostáváme hlavně k limitům manipulace. Technicky lze do hliníkového systému zapojit téměř cokoli, ale složitá je logistika, osazení a také budoucí údržba. Už při přípravě je dobré přemýšlet, co se stane, když sklo jednou praskne. Jestli bude vůbec možné ho vyměnit ve chvíli, kdy už na stavbě nebude těžká technika. Sklo o váze dvou tun ručně neodnese ani osmnáct šikovných lidí.
Zasklívají se konstrukce už ve výrobě, nebo až na stavbě?
Ingrid Pernická: Záleží na typu konstrukce. Skládané fasády, které realizujeme nejčastěji, se zasklívají na stavbě. Stejně tak řada oken. U elementových nebo modulových fasád může kompletace probíhat už v dílně, i takové zakázky umíme. Převážná část naší výroby je ale založená na skládaných konstrukcích s osazováním skel přímo na stavbě.
Na jakých projektech aktuálně pracujete?
Jan Houdek: Realizujeme kancelářské centrum PernerKarlín pro investora KKCG. Je to opět komplexní zakázka. Děláme kompletní plášť, tedy prosklené konstrukce, okna, rastrové fasády, provětrávané obklady, stínění a další prvky. V podstatě celou obálku budovy. Pracujeme také na objektu bývalé Chirany v Modřanech, což je revitalizace staré tovární budovy. Podobné konverze jsou pro nás zajímavé. Řadí se mezi ně třeba i již hotová rezidenční budova Vanguard.
Více k tématu
Co vás osobně na práci s hliníkem a sklohliníkovými konstrukcemi baví?
Ingrid Pernická: Pro mě jsou důležité takové tři hlavní věci. Jednak výroba jako taková. Organizaci a řízení výroby jsem vystudovala a vždy mě tento obor velmi bavil. Druhým bodem je pak design, mám ráda hezké věci a sklohliníkové konstrukce mohou být mimořádně designově pojaté. A třetí věc je radost z hotových staveb. Věnuji se tomuto oboru už dlouho a třeba po Praze je hodně realizací, na kterých jsem se podílela. Pořád mě těší jet městem a vidět je. Je to příjemný pocit, že po člověku něco zůstává.
Jan Houdek: Mě ve stavebnictví nikdy moc nelákalo bláto, tak jsem si vybral něco, kde ho není tolik... Ale všeobecně, hliníkové konstrukce dávají projektům vzhled, a to je mimořádně zajímavé. Baví mě ta pestrost. Když se podívám na projekty, na kterých jsem se během své kariéry podílel, málokdy se najde něco úplně stejného.
