Kohout, Tichý: Nereálným zadáním se vyhýbáme

Úterý, 10. Prosinec 2013 - 0:00
| Napsal:

V tomto díle našeho seriálu o učitelích architektury vám představíme dvojici architektů - Michala Kohouta a Davida Tichého - kteří mají na FA ČVUT zároveň na starosti vedení Ústavu nauky o budovách a v rámci Centra kvalitního bydlení se věnují výzkumu v této zásadní oblasti architektonického navrhování.

David Tichý a Michal Kohout
Fotoalbum: 
Kateřina Šimečková - Junior cohousing Praha - Sedlec – foto © Atelier Kohout & Tichý
Martina Flanderová – Urbanistický rozvoj lokality Praha – Sedlec – foto © Atelier Kohout & Tichý
Radek Janoušek – Urbanistický rozvoj lokality Praha – Sedlec – foto © Atelier Kohout & Tichý
Ondřej Chudý, Václav Zídka - Bytový dům Na Vackově v Praze 3 – foto © Atelier Kohout & Tichý
Ondřej Chudý, Václav Zídka - Bytový dům Na Vackově v Praze 3 – foto © Atelier Kohout & Tichý

1. Výuka

Dokázali byste několika body popsat hlavní specifika vaší metody výuky v ateliéru?

Žádný kulturní artefakt nevznikl, aniž by se nejprve nezrodil v lidské mysli. Vznik a užívání domů, ulic, měst a krajiny je tedy procesem setkání tvořivé lidské mysli s realitou. Tvůrce je integrální součástí díla, proto musí svůj základní pracovní nástroj – vědomí - dobře procvičovat. A o to nám v ateliéru běží nejvíce – cvičit flexibilitu mysli a budovat referenční reservoár vědomostní i citový. Svobodné rozhodnutí je schopen učinit jen ten, kdo ví, co dělá.

Snažíte se při ateliérové výuce nějakým způsobem imitovat reálnou architektonickou praxi a jak?

Studenti jsou v ateliéru v roli architekta, který se musí rozhodnout sám za sebe a na svojí zodpovědnost. Vyučující hrají, kromě konzultantů, i roli stavebníka, úřadu, stavitele i financující banky. Studenti ale například nejsou povinni navrhovat podle všech stávajících legislativních pravidel. Ta mohou vědomě porušovat, nesmí se to ale stát nevědomě. Tedy, pokud se pro nějaký takový krok rozhodnou, musejí vědět, jakým způsobem a za jakým účelem a smyslem tato pravidla chtějí porušit.

2. Zadání

Při pohledu na vaše ateliérové zadání vychází jasně najevo, že preferujete spíše reálnější zadání před ideovou rovinou. Táhne se napříč vašimi zadáními nějaká červená nit, která by všechna spojovala v jeden celek?

Opakem reálných zadání jsou zadání nereálná a těm se skutečně vyhýbáme. Na druhou stranu nás stavby zajímají nikoliv pouze jako fyzický artefakt, ale i jako výsledek a významný činitel společenského pohybu na ose iniciace – formulace – materializace – efekt - recepce. Běžně se architekti zabývají pouze fází 2 a 3. Vystavěné prostředí je poměrně komplikovaný fenomén, který má mnoho rozměrů - prostorový, výtvarný, kulturní, ekonomický, technický, technologický, sociologický, legislativní, psychologický a mnoha dalších. V podstatě je to nekonečná řada. I zde se snažíme být otevření co nejvíce rozměrům skutečnosti. Čili, jestliže se něco táhne naší výukou, je to vědomí souvislostí, vícerozměrnost a společenská odpovědnost řemesla. Co rádi nemáme je zkratkovité zjednodušování, nezdůvodněné zdůrazňování určitých aspektů, ideologizace.

Vaše současné zadání se zabývá bytovými a polyfunkčními domy na Komenského náměstí v Říčanech u Prahy. Jak jste s ním zatím spokojeni?

Velmi, protože nám místo umožňuje splnit v jedné lokalitě několik různých typů zadání, od bytovky, přes volné zadání, občanskou stavbu, soubor staveb a v podstatě by se dala řešit i jako urbanistická úloha. Tím, že mladší i starší pracují na jednom území, že každý lépe rozumí kolegově zadání, že vidí, kolika různými způsoby lze k zadání přistoupit se právě cvičí ona flexibilita mysli. Jak se praví v oné písni V+W: „Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní neb nikdy nikdo neví, co se může státi. Řekne se třeba, že se to a to stane tak a tak, ono to pak dopadne docela naopak.“

S jakým zadáním v historii vašeho ateliéru jste byl nejvíce spokojeni a proč?

Upřímně řečeno spokojeni či nespokojeni jsme spíše s výsledky než se zadáním. Ale současné zadání nám skutečně velmi vyhovuje: úloha je uchopitelná i stimulativní. Prostředí je typický český maloměstský chaos s prvky zástavby z různých období posledních 100 let a roztříštěné fragmenty je potřeba znovu integrovat do jednoho celku. Současně máme i reálnou zpětnou vazbu od města jako zadavatele a přitom cítíme jeho zájem o výsledky naší práce. Což znamená, že by práce snad mohly do budoucna pomoci rozproudit diskusi či ujasnit si názor, jak s místem postupovat dál.

3. Studenti

Jakým způsobem probíhá výběr studentů do vašeho ateliéru?

Uchazečům vysvětlíme, co a jak chceme v ateliéru dělat a co mohou v semestru očekávat. Potom nám představí svoje portfolia, proběhne krátký pohovor a navzájem si řekneme, zda spolu chceme, či můžeme spolupracovat. Většinou se snažíme ze studentů, především v nižších ročnících, sestavit pracovní týmy nebo skupiny, takže někdy z organizačních důvodů jsme nuceni odmítnout i člověka, se kterým bychom jinak spolupracovali rádi.

Jaký by byl pro vás ideální počet studentů v ateliéru?

Nejde tolik o počet studentů, jako spíše o počet “konzultačních jednotek”, tj. pracovních týmů. Současný stav, kdy máme v ateliéru okolo cca 16 takových jednotek, je asi při dané časové dotaci a způsobu organizace limitní.

Jakých nejčastějších chyb se studenti dopouštějí při architektonickém navrhování?

Záleží na osobním přístupu studenta. Kdo nemá velký zájem, dělá chyby v podstatě ve všem. U ostatních přirozeně záleží na co se připraví. Pokud zvládnete většinu potřebných znalostí, tak vzhledem k male zkušenosti je největším umem všechny tyto věci optimálně mezi sebou propojit a zkoordinovat. To je ovšem cíl práce v ateliéru.

Vybíráte si někdy své kolegy pro spolupráci v architektonickém ateliéru z řad studentů?

Nikoliv výhradně, ale často. Architektonický návrh je dnes do značné míry týmová práce a absolvent, nebo i praktikant, kterého známe a který současně zná naši pracovní metodu, orientaci, terminologii, referenční zázemí je cenný potenciál. Když bychom to vzali sportovní terminologií odchovanci mají podobný herní styl, tréninkovou morálku i hodnoty a to se při utkání cení.

4. Harmonogram

Má semestr ve Vašem ateliéru nějaký předem daný harmonogram?

Semestr je zpravidla organizován do několika přehledných fází – analýza místa a zadání, společenský a architektonický koncept, rozpracování konceptu do návrhu, finální odevzdání. Každá fáze je zakončena prezentací a odevzdávkou.

Probíhají v rámci semestru nějaké workshopy nebo výlety za architekturou?

Na začátku semestru (zpravidla po dokončení společenského konceptu) organizujeme víkendový workshop, kde se blíže seznámíme a zároveň nastartujeme tempo práce. Pokud zbude čas, vodíme studenty na naše realizované stavby.

5. Spolupráce

Školní ateliér vedete v současné době společně. Dokázali byste popsat, čím se liší Vaše metody výuky?

MK: Architekti se s trochou nadsázky typově dělí – dle toho, skrze které dětské aktivity se k profesi dostali - na výtvarníky a modeláře. Výtvarníci mívají větší nadhled, mají sklon k filozofování a generalizacím, ale občas jim chybí smysl pro detail a přesná technická či legislativní znalost. Hodně je zajímá, jak se myšlenka formuje ve vědomí a jak se převádí do konkrétního tvaru a posléze jak působí na uživatele, event., jaké jsou širší ekonomické či politické dopady staveb – čím abstraktnější tím lepší. Samotný proces podrobnějšího zpracování návrhu a materializace, tj. samotné stavby, chuť pohrát si s konkrétními individuálními okolnostmi stavby jim bývá trochu cizí, nebo na to jdou často spíše abstraktně-teoreticky. Já jsem v tomto ohledu výtvarník, ale zajímám se i o historii a politiku. David je zase typický modelář. Je velmi zdatný technik, založením vědec, má výjimečný přehled o legislativních otázkách spojených s výstavbou. Co nás spojuje je – kromě faktu, že se protiklady přitahují – i společný zájem o sociální problematiku.

DT: Nemyslím, že je důležité to, čím se lišíme, ale spíše, co nás spojuje. Řekl bych, že nám jdou společné konzultace, kde se neustále přetahujeme o slovo a vzájemně doplňujeme. Každá myšlenka rozvíjí tu další, a studenti z toho jen profitují. Je to jen časově náročnější, zvláště Michal se rád zapovídává a necílí tolik k jádru věci, ale vždy je to zajímavé a poučné. Společně jsme dali dohromady celkovou metodiku výuky, podle které se snažíme vysvětlovat všechny významné souvislosti se vznikem domu. Metoda je hodně založena na pochopení stavby jako prostorového obrazu sociálních vztahů a vazeb v celé škále všech měřítek vystavěného prostředí, směřujících k jeho obytné kvalitě.

6. Závěr

Máte nějakou vlastní vizi, jakým směrem by se měla ateliérová výuka ubírat do budoucna?

Rádi bychom ateliérovou výuku více propojili s teoretickými předměty i aktuálními společenskými problémy. V letním semestru 2014 se chceme například věnovat tématu sídlišť a propojit ateliéry s výukou v předmětu U5 Soubory staveb, workshopem, cyklem přednášek a v podzimním semestru i vědeckou konferencí a vydáním tématické publikace. Projekt by měl být víceletý a na jeho přípravě spolupracujeme s Heinrich Böll Stiftung (nadací německé strany zelených), Národní sítí zdravých měst a naší vlastní výzkumnou organizací Centrum Kvality Bydlení.

Co byste do budoucna popřáli svým studentům?

Klienty, se kterými budou sdílet hodnoty, podobný pohled na svět. Bez toho se kvalitní architektura provozovat nedá a křiví se práce i charakter. Ale současně je potřeba zůstat otevřený, nepropadat pocitu, že je v moci našeho oboru spasit celý svět. Úplně stačí ho jen trochu zlepšit.

Děkuji za rozhovor.

Doc. Ing. arch. Michal Kohout a Ing. arch. David Tichý, Ph.D.
od roku 2007 vedou společně školní ateliér na FA ČVUT a spolupracují zároveň v ateliéru UNIT architekti. Jednou z jejich posledních realizací je rezidenční komplex bytových domů Alfarezidence v Praze Na Vackově.

Internetovou stránku ateliéru Kohout Tichý najdete ZDE.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů a designérů.

Klíčová slova: