Luka Križek: Nechci být svázaný pravidly - 1. část

Úterý, 27. Květen 2014 - 0:00
| Napsal:

Setkání s architektem, ze kterého vyzařuje nadšení pro tvorbu, je pokaždé zážitek. Jinak tomu není ani v případě Luky Križka, který nejen že je svou prací nadšený, ale přímo posedlý touhou po její dokonalosti a neopakovatelnosti. Nejvíc ze všeho nesnáší stereotyp, bezduché opakování již objevených stylů a pouhé plnění úkolů. Jak sám říká: "Každé zadání je pro mě příležitostí objevit a vyzkoušet něco nového."

Luka Križek
Fotoalbum: 
IO STUDIO - Zákaznické centrum Vodafone, Praha 10 - foto © Alexander Doborvotský
IO STUDIO - Zákaznické centrum Vodafone, Praha 10 - foto © Alexander Doborvotský
IO STUDIO - Zákaznické centrum Vodafone, Praha 10 - foto © Alexander Doborvotský
IO STUDIO - Zákaznické centrum Vodafone, Praha 10 - foto © Alexander Doborvotský
IO STUDIO - Zákaznické centrum Vodafone, Praha 10 - foto © Alexander Doborvotský
IO STUDIO - Zákaznické centrum Vodafone, Praha 10 - foto © Alexander Doborvotský
IO STUDIO - Zákaznické centrum Vodafone, Praha 10 - foto © Alexander Doborvotský
IO STUDIO - Zákaznické centrum Vodafone, Praha 10 - foto © Alexander Doborvotský
IO STUDIO - Zákaznické centrum Vodafone, Praha 10 - foto © Alexander Doborvotský
IO STUDIO - Prodejna Vodafone, Ostrava - foto © Alexander Dobrovodský
IO STUDIO - Prodejna Vodafone, Ostrava - foto © Alexander Dobrovodský
IO STUDIO - Prodejna Vodafone, Ostrava - foto © Alexander Dobrovodský
IO STUDIO - Prodejna Vodafone, Ostrava - foto © Alexander Dobrovodský
IO STUDIO - Prodejna Vodafone, Ostrava - foto © Alexander Dobrovodský
IO STUDIO - Prodejna Vodafone, Ostrava - foto © Alexander Dobrovodský
IO STUDIO - Prodejna Vodafone, Ostrava - foto © Alexander Dobrovodský
IO STUDIO - Prodejna Vodafone, Ostrava - foto © Alexander Dobrovodský
IO STUDIO - Prodejna Vodafone, Ostrava - foto © Alexander Dobrovodský
IO STUDIO - Prodejna Vodafone, Ostrava - foto © Alexander Dobrovodský

Studium

Má první otázka na úvod zní, proč se někde objevujete jako Krížek, jinde Křížek a nebo Križek?

To je proto, že táta pochází z bývalé Jugoslávie a jmenuje se Zoran Križek. Zajímavé na tom je, že jeho praprarodiče přišli odněkud z Moravy a odtamtud si přenesli jméno Křížek. Na Balkáně se změnilo 'ř' na 'r' a za dvě generace se tak Křížkové asimilovali, že když přišel táta v 70. letech „zpět“ do Čech, jako jeden z mnoha Jugoslávců, kteří sem přišli studovat AVU, už vizuálně jako Moravák rozhodně nevypadal. A jak to u této generace bývalo zvykem, seznámil se zde s pěknou Češkou a z těchto namíchaných genů jsem vznikl já a mí dva sourozenci.

A abychom si ještě ujasnili základní informace - kterou školu jste vystudoval?

Fakultu architektury na ČVUT a musím říci, že jsem si to musel doslova vybojovat. Moc harmonické studium to nebylo. Jednak mi ta škola vůbec nesedla a myslím, že nejsem jediný. Pro kreativní a nespoutané studenty má spíše utlumující a demotivující než inspirativní charakter. V jedné věci mi však dala i dobrou zkušenost a to, jak jednat s lidmi odlišného vnímání světa a především s lidmi byrokratického myšlení. Musíte být dostatečně tvrdý a obrněný a přitom neztratit citlivost pro krásné věci a především mít trpělivost, protože odlišné a zajímavé věci vznikají oproti běžným dlouhodobě a obtížněji. A za tu dobu určitě příjde několikrát okamžik, kdy to chcete vzdát a vy musíte ve svém přesvědčení vytrvat. Přiznám se vám, že mě kvůli jedné služebnici otrokářsky sloužící tomu úzkoprsému vnímání světa vyhodili ze školy. Jednalo se o osobní neshodu s doktorkou vyučující deskriptivní geometrii. Zasvěcenci vědí o kom je řeč. Dodnes to vnímám jako křivdu a byla to rozhodně tvrdá životní zkušenost. Naučilo mě to překonávat překážky a věřit v to, co dělám. S roční pauzou strávenou na Fakultě stavební jsem se opět na architekturu vrátil a školu dokončil.

Říkáte, že je to škola demotivující - jsou tam alespoň někteří architekti, kterých si vážíte?

Samozřejmě, že ano a ne málo. Na této fakultě tehdy působilo mnoho zajímavých a inspirativních lidí. Z teoretiků velmi rád vzpomínám na docenta Vlčka, profesora Kibice a z architektů mám rád práci například architekta Lábuse. Nejraději však vzpomínám na rozhovory s architektem Bohumilem Fantou, při kterých jsem si občas připadal, že si sedím na vedení - měl dost specifický smysl pro humor. Ale vtipné je, že například Lábusovu práci mám moc rád, ale jako student bych u něj pravděpodobně vyhořel. Mám na věc zcela odlišný názor.

Když jste se zmínil o těch peripetiích s deskriptivní geometrií, nemělo to náhodou vliv právě na to, jak dnes tvoříte?

To určitě ne. Práce s pravítkem či křivítkem mi k srdci nikdy nepřirostla. Mám raději intuitivní, impulzivní a pocitové navrhování, prostě volnost. Nechci být svázaný určitými pravidly dopředu definované čáry. Navíc na škole se ctila taková jména jako Mies van der Rohe či Le Corbuiser, ale já jsem dával přednost Plečnikovi, Wrightovi nebo Art Decu a to se tam moc nenosilo. Moc mě ty racionální a holé nebarevné krabice tehdy nebavily, i když dnes už vím, že v této věci jsem se mýlil. Ale přirozeně jsem si díky tomu vytvořil názor na to, co nechci a začal jsem dělat opak. Proto jsem se začal věnovat už v brzké době organické architektuře a projektům s přesahem do výtvarné oblasti. Táta byl výtvarník a scénograf a vždy nás učil pozorovat svět svýma očima a nepodlehnout módnímu trendu. Rovněž mě z počátku posunula práce s výtvarníky a především společná práce se sochařem Štěpánem Beránkem. Když jsem si prošel touto revoltou, zpětně se na to dívám tak, že se jednalo o přirozenou a správnou cestu. Považuji se v mnoha ohledech za konzervativně smýšlejícího člověka, který ctí přirozené a generacemi ověřené postupy. Abstraktní umělec by měl projít klasickou průpravou, kde si osvojí řemeslo. A v architektuře je tomu obdobně s tím rozdílem, že kvalitní bílou kostku dokáže navrhnou jen mistr, ale i šikovný patlal jí dokáže jednoduše okopírovat. Když se dnes naopak dívám na práci Miese či Le Corbusiera a dalších velikánů, s obdivem žasnu, jací to byli geniální mistři a revolucionáři. To je zároveň důvod, proč se tímto typem architektury moc nezabývám. Oni to vytvořili v té době tak mistrovsky a soudobě, že pokoušet se překonat tuto vysokou laťku se mi zdá jako troufalá ambice. Už teď však začínám cítit, že v budoucnu to pro mě bude jistě výzva. Ale potřebuji se ještě hodně učit.

Nejet na jistotu

Máte nějaké zásady, kterými se při tvorbě řídíte? Anebo naopak - čeho byste nikdy nebyl schopný?

Rozlišuji architekty na tři základní skupiny. Jedni, kteří jsou natolik invenční, že určuji směr a přichází s novými cestami – to jsou ti vyvolení. Potom jsou druzí, kteří přichází k nápadům sice nezávisle na ostatních, ale bohužel paralelně s dalšími současně. Těch si rovněž vážím, neboť za tím cítím úsilí, snahu a především invenci. Nemusejí se za nic stydět, neboť na to přišli samostatně. A pak jsou ti, kteří schovávají svou neinvenčnost tím, že se vydají konvenčním všeobecně poplatným trendem a aplikují dobře vyzkoušený a odborně přijímaný model. A to je přesně to, co odmítám, neboť to mě nebaví. Z práce se tak vytrácí vzruch a nadšení z objevování, které je na tom to nejkrásnější.

Záleží asi hodně na investorovi, k čemu se nechá přesvědčit. Byla například spolupráce s firmou Vodafone tou vzorovou symbiózou architekta a zadavatele?

Ani náhodou. Když jsme začali pracovat pro Vodafone, cítili jsme obrovskou příležitost, kterou jsme opět jako velmi mladí chtěli maximálně využít. Museli jsme doslova protlačovat naše nápady. Byli jsme tehdy naprosto nekompromisní a šli si za svým. Existovalo zde velké riziko, že o zakázku můžeme přijít a několikrát k tomu také došlo. Zakázka byla několikrát přerušena a jednou se dokonce hledali i noví architekti. Naštěstí se ve firmě vždy objevil nějaký odvážlivec, který se za nás postavil a nebál se jít do rizika. S takovým spojencem jsme potom mohli realizovat jakoukoliv vizi. A protože se nejednalo o soukromého klienta, ale o anonymní korporát, kde všichni rozhodovali o všem a nikdo o ničem, nebyla zde taková zodpovědnost za konkrétního klienta, proto jsme si mohli v podstatě dělat úplně všechno, na co jsme měli odvahu, i to, co se zpočátku Vodafonu nelíbilo, nebo na co nebyl prostě ještě připraven.

Takže rozhodně na to musíte mít dostatek odvahy a věřit v to, co děláte. Zatím nemám ambice dlouhodobě živit velký ateliér a vnímám každý potenciálně zajímavý projekt jako jedinečnou příležitost. Zdali to bude první a také poslední projekt pro tu či onu společnost, to mě až tak netrápí, podstatné je hrát na kvalitu a neslevit. Dost odlišným přístupem pracuji pro soukromého klienta, kdy se snažím upřednostňovat jeho zájmy. Ale pokud nenajdeme společnou řeč, raději se s ním v přátelství rozloučím.

Jet na kvalitu má ještě jeden zásadní dopad na vaší budoucnost. Když se dnes podíváte, jaký je přebytek architektů a jak je naše práce všeobecně hodnocena, jak s vámi jednají developerské firmy, které si pozvou ateliéry na projekt za půl miliardy a nabídnou za účast v soutěži almužnu, je vidět, že si práce architekta vůbec neváží. V téhle situaci rozhodně nechci být a mým cílem je, aby to bylo přesně obráceně. Být natolik exkluzivní, že vás klient chce za jakoukoli cenu.

Konec první části.

Tento článek byl podpořen grantem Studentské grantové soutěže ČVUT č. SGS14/085/OHK1/1T/15 - Principy tvůrčí práce současných českých architektů.

Klíčová slova: