Luka Križek: Nechci být svázaný pravidly - 2. část

Středa, 28. Květen 2014 - 0:00
| Napsal:

Ve druhé polovině rozhovoru s Lukou Križkem se dozvíme více podrobností o způsobu jeho práce a postupu tvorby. Čím se inspiruje a jak své nápady zhmotňuje.

IO STUDIO - Kozlovna, Lidická - foto © Alexander Dobrovodský
Fotoalbum: 
IO STUDIO - Bernard Legal, police Wave - foto © Alexander Dobrovodský
IO STUDIO - Bernard Legal, police Wave - foto © Alexander Dobrovodský
IO STUDIO - Bernard Legal, stůl - foto © Alexander Dobrovodský
IO STUDIO - Byt Malešice - foto © Alexander Dobrovodský
IO STUDIO - Stůl Heger - foto © Alexander Dobrovodský
IO STUDIO - Byt Krč - foto © Alexander Dobrovodský
IO STUDIO - Juice bar - foto © Alexander Dobrovodský
IO STUDIO - Villa Barrandov - foto © Alexander Dobrovodský
IO STUDIO - Kozlovna, Lidická - foto © Alexander Dobrovodský
IO STUDIO - Kozlovna, Lidická - foto © Alexander Dobrovodský
IO STUDIO - Designblok 2013, expozice Halla - foto © Alexander Dobrovodský
IO STUDIO - Showroom Halla - foto © IO STUDIO
IO STUDIO - Showroom Halla, realizace stolu - foto © Alexander Dobrovodský
IO STUDIO - Kiosk Vodafone, vizualizace - foto © IO STUDIO
IO STUDIO - Lobby centrála Allianz, vizualizace - foto © IO STUDIO

Tvorba

Uměl byste popsat, jak vlastně tvoříte a co vás inspiruje?

Inspiruji se vším co vizuálně vidím, ať je to detail karoserie auta, nebo pěkně ušitý střih oblečení, písečná duna nebo papírové odstřižky na stole. Cokoli o co zavadí mé oko a dá se s tím nějak dále pracovat. Potřebuji k práci vizuální impuls. Musí se však jednat pouze o náznak vedoucí k vlastní imaginaci, nesmí se jednat o hotový produkt či architekturu. To se snažím nedělat. Vytvoříte si tak bohatou databanku nápadů a když příjde správný čas, lehce se vám začnou tyto drobné střípky spojovat ve vlastních nových kombinacích. Tím, že do toho vložíte svojí individualitu, můžete si být jistí, že vytvoříte něco nového. V oblasti architektury se nestydím napřímo inspirovat a půjčovat si nápady, pokud jsou staršího data, epochy či stylu. Nemám problém použít fragmenty z kubismu, rondokubismu či art deca nebo třeba i biedermeieru a citovat je ve vlastním pojetí.

Další věc, která silným způsobem ovlivňuje moji práci například při návrhu domu je, že potřebuji vidět místo a nasát ‚genia loci‘ a potřebuji pochopit personalitu klienta. Potřebuji se naladit na jeho energii a pokud to nejde, práci i odmítnu. Vždyť se jedná o intimní a velice úzkou spoluprací s klientem, pokud má být výsledek šitý na míru. Na těchto dvou věcech postavím koncept, příběh, myšlenku nebo jak to nazvat, a následně ji začnu vizuálně zpracovávat. Krásné na tom je, že jako u každého příběhu, který dopředu neznáte, tak ani zde hned na začátku neznáte výslednou podobu domu. A to je právě to, co mě na té práci baví - věčně objevovat a experimentovat. Kdybyste to věděl hned na začátku, vůbec se do toho příběhu nepustíte. Nebaví mě opakovat zajeté modely a používat ověřená pravidla. To dělá z práce nudnou rutinní a nekreativní záležitost - být omezen nějakými pravidly. Dávám přednost vzrušení z objevování nových cest.

Podobným způsobem pracuji i pro korporátní značky. Když jsem pracoval třeba pro značku Radegast, vycházel jsem z mytologie pohanského boha Radegasta, což byl slovanský bůh hojnosti a inspiroval jsem se národním slohem a bohatou barevností rondokubistických interiérů, které navrhoval pro elitní české architekty špičkový výtvarník Kysela. Když navrhujete třeba pro Velkopopovického Kozla, vybaví se vám to komické vtipné zvíře s bradkou a hned vás napadne celá řada vtipných architektonických detailů. Tento typ interiéru s příběhem nazývám jednoduše ‚ukecané‘. Opačná záležitost ovšem je, když navrhujete věc bez vnějšího určení - stůl, židli nebo knihovnu - kde upřednostňuji estetickou stránku a u které nehledám inscenovaný příběh. Tam jde čistě o tvar, funkci a logické konstrukční řešení. Například křeslo Barcelona od Miese je krásným příkladem. Nemá příběh a jde čistě o dokonalý design a nadčasovou krásu. Přesto pro mě osobně příběh má, neboť podezřívám Miese, že jako předlohu si vzal antickou taburetku s naprosto stejně zvlněnou podnoží do tvaru X.

Takže když najdete ten správný impuls, tak potom to jde samospádem?

Pak přijde fáze, že si vezmu tyto inspirativní střípky, skici, fotky a rešerše a koukám do nich 24 hodin třeba i několik dnů. Nasávám do sebe tu požadovanou náladu a dostávám se přitom na tu správnou vlnu. Když jsem mentálně připravený a přesně vím, co chci, vezmu do ruky papír nebo hlínu a začnu modelovat. Někdy mám tak jasnou a konkrétní představu, že mi stačí zachytit předmět už ve skice a hned přejdu ke 3D modelování. Tuto fázi dělám již ve spolupráci s 3D modelářem.

A potom hurá do výroby?

Kdepak. Na monitoru vypadá 3D model finálně již po pár dnech práce, ale ve skutečnosti ta nejdelší a nejtitěrnější část procesu teprve začíná. Model už vypadá z 90% jako hotový, ale z velké blízkosti se jedná ještě o bramboru. Plášť není všude plynule hladký. Této fáze se defakto nezúčastňuji a nechávám ji v rukou odborníků. Teprve po jejím dovršení putují data do výrobní linky. A teprve až když se začíná produkt naživo realizovat, zjistíte, zdali a jak kvalitně byla poslední fáze zrealizována. Teprve až nyní vidíte naživo všechny případné nepřesnosti. Bohužel nejsem ještě v té fázi, abych mohl před finálním produktem dělat jeden nebo více prototypů, na to prostě nemám ještě tak bohaté klienty. Takže co realizace, to jeden velký prototyp. Ta vášeň z práce mě dokáže vybavit dostatečnou odvahou.

Takže se nestalo, že byste si to během té finální fáze rozmyslel a řekl, že to bude jinak?

To se stává dost často. Pracuji totiž tak, že jsem schopný rychle vymyslet ke každému projektu několik koncepčních variant. Takže si pak sám občas zamotám hlavu a dokonce se mi stává, že mě přestane po několika týdnech vybraný koncept bavit, protože mezi tím vymyslím další tři. Na to už mám jednu osvědčenou poučku: Je třeba stanovit si na práci tolik času, kolik je opravdu třeba. Když se projekt táhne třeba dva roky, tak se s tím budete celé ty dva roky mazlit a nikam to moc nepovede, protože to neustále budete měnit a předělávat. Když na stejný projekt dostanete dva týdny, tak ho prostě za tu dobu zvládnete. Takže zjednodušeně řečeno, čím kratší čas na zakázku dostanete, tím jasnější proces to je.

Záleží vám na tom, aby se vaše práce líbila co nejvíce lidem?

Určitě by mě netěšilo, kdyby se moje práce lidem nelíbila. Ale byl bych mnohem smutnější, kdyby se všem líbila, ale já s ní nebyl spokojen. Daleko důležitější je nedat na názor ostatních a držet se vlastní cesty, protože všem se zalíbit prostě nemůžete. Proto si myslím, že nejůležitější je, přijít v ten správný čas s tou správnou vizí, na kterou jste přišel jen vy. Pak máte šanci vyniknout.

Tento článek byl podpořen grantem Studentské grantové soutěže ČVUT č. SGS14/085/OHK1/1T/15 - Principy tvůrčí práce současných českých architektů.

Klíčová slova: