Michal Gabriel: Na hraně mezi klasickým a digitálním sochařstvím

Úterý, 10. Březen 2015 - 0:00
| Napsal:

Jak blízko nabo daleko může mít sochařství k architektuře? Odpověď se nám pokusil dát vedoucí Ateliéru sochařství 1 na brněnské FaVU Michal Gabriel.

Michal Gabriel - foto © Martin Vlček (www.martinvlcek.com)
Fotoalbum: 
Markéta Shiffnederová, Alenka - králík, 2013, polyesterový sklolaminát - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Petr Křivák, Singularita, 2013, instalace, dřevo, 200x300x170cm - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Červená postava, 2011, Figura, 180x150x100cm - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Jakub Kliment, Studie postavy 3/4 velikosti, 2011 - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Monika Horčicová, Lebka, sádra, 2007 - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Tomáš Pavlacký, Stolní hry, dřevo, plast, 2013 - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Vítězslav Šerý, Neopunk, 2006, Mramor - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Ladislav Ducháček - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Jan Dostál, Baletka, 2013, Železná konstrukce oblepovaná střepy skla, 110 x 40 x 75 cm - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Jan Řezníček, Studie svalu, 2014, Modelovaná hlína, 130x70x56 - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Jana Kulhánková, Draperie (ukázka práce na zadané téma ve 3. semestru) - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Martin Pertl, Houpačka - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Kateřina Pěkná, Studie postavy 2/3 velikost (ukázka práce na zadané téma ve 2. semestru) - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Vítězslav Šerý, Autoportrét (ukázka práce na zadané téma 1. semestru) 2009 - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Monika Horčicová, Kostry, 2011 - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Dušan Homoliak, Babička - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Pavla Klusová, Jacquard - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Jaroslav Juřica a Martin Pertl, Houpačka - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Vítězslav Šerý, Ecce Homo, 2012 - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Natálie Chalcarzová, Choroš - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Jan Benedík, Otakárek fenyklový - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Tomáš Pavlacký, Srnky - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Tomáš Pavlacký, autoportrét, sádra - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Viktor Paluš, Chobotnice - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Kateřina Pěkná, Rostlina - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Dušan Váňa, Monolit - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Dušan Váňa, Monolit - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Michal Gabriel, Z očí do očí - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Tomáš Medek (asistent), Tangleuntangle 2 - foto © FaVU - Ateliér sochařství 1
Michal Gabriel - foto © Martin Vlček (www.martinvlcek.com)

Jak vnímáte souvislost mezi architekturou a sochařstvím?

Já tuto otázku řeším už od doby mých studií. Tehdy po nás na akademii neustále chtěli, abychom, spolupracovali s ateliérem architektury, který na AVU také je, ale nikdy to nefungovalo. Úkol jsme splnili, ale nikdo nevěděl co dál. Je pravda, že nějaké drobné vazby, snad jen jedno promile, se později změnily v budoucí spolupráci. Zajímalo mě, proč ale spolupráce nefunguje automaticky a přirozeně. Nakonec jsem došel k tomu, že ten, kdo musí udělat první krok, není umělec, ale architekt. Hlavní je především postavit funkční stavbu a od dob funkcionalismu - když to zjednoduším - funkční znamená krásný, byl umělec zastupitelný. Architekt tedy krásou a čistotou svého návrhu naplní i funkci uměleckého díla. Umělec je, jak už jsem zmínil, zastupitelný, dokonce nadbytečný. Důvod ke spolupráci tedy není žádný. Spolupráce je naplněna maximálně pozdějším nákupem obrazů nebo plastik k dozdobení interiérů. Není to tak vždy, ale to, že je umělec přizván ke spolupráci na začátku stavby bývá velkou výjimkou. Sám jsem to zažil jen několikrát a šlo spíše o prostory před stavbou nebo o doplnění interiéru.

Souvislost mezi sochařstvím a architekturou vnímám hlavně u sakrálních staveb, kde architekt mohl ke slávě boží stavět stavbu, kterou nezaplní spousty úředníků s pracovními stoly, přepážkami, minimálními metry jejich pracoviště, výtahy, únikovými chodbami a schodišti, záchody pro postižené a spoustou jiných nutností, bez kterých by člověk administrativní nebyl schopný pracovat. U takové stavby se architekt mohl proměnit v sochaře a krásu, která byla hlavním účelem stavby, naplňoval těmi nejdokonalejšími technologiemi. V takový okamžik se i sochař mohl proměnit v architekta a svoje vize jen nechal ořezávat možnostmi dostupných technologií. Nejideálnější byla spolupráce obou. V době, kdy se ze stavitelů chrámů stali stavitelé bank, kanceláří a bytů, k tomu už důvod není, a nebo si většinou všichni myslí, že není. Lidé ale jednají a nadřazují při důležitých rozhodnutích především emoce, jak ve své knize Ekonomie dobra a zla píše ekonom Tomáš Sedláček, a rozum a racionalita je překvapivě až na druhém místě, zjednodušuje a usnadňuje život, ale vůbec neřeší, proč ho žít.

Emoce a spiritualita je nutnou součástí života i prostředí, které obýváme, a umění je jejím projevem. Když chybí, pokoušejí se ho lidé i v pokleslé formě okolo sebe mít. Stavba správní budovy nebo bytový dům může být krásný, ale uměním není, protože její náplní není umění, ale jasný účel, emoce a spiritualita jí chybí. Chybí ji zásah umělce, který pracuje právě s emocí. Architekt by to být neměl, protože pod vlivem emocí by asi funkční budovu nepostavil. Čím provozně náročnější dům je, tím soustředěněji musí architekt pracovat a nemůže se nechávat ovlivnit emocí. Vztah mezi architekturou a sochařstvím vnímám jako nedořešený a otevřený. Architekti jsou v tomto vztahu objednateli a tedy nadřazeni a nemají důvod cokoli měnit, dokud se nezmění společenská objednávka.

Čím se v ateliéru momentálně zabýváte?

Mimo opakujících se úkolů pro první a druhý ročník bakalářského studia a prací, které si studenti vyšších ročníku na semestr volí sami, zadávám i semestrální úkol, který je stejný pro všechny ročníky. Tento rok jsem zadal téma busta významné osobnosti českých dějin nebo busta dvou bývalých děkanů FaVU. Dal jsem studentům na výběr Václava Havla, Karla IV. a T. G. Masaryka a nebo bývalé děkany FaVU Igora Zhoře a Vladimíra Preclíka. Vladimír Preclík v podstatě zakládal tuto fakultu. Igora Zhoř, který byl druhým děkanem této fakulty. Byl to úžasný člověk. Bohužel zemřel ještě ve funkci, asi po necelém roce, co do ní nastoupil. Živé osobnosti zatím skenujeme 3D skenerem a postupně se pokusíme vytvořit celou galerii bývalých děkanů.

Pro mě bylo zajímavé, že studenti dobře přijali zadání tohoto úkolu a někteří vymodelovaly portréty lépe, než již hotoví a zkušení sochaři. Srovnatelné je to především na portrétu Václava Havla. Jeho oficiální busta umístěná v senátu USA je udělaná příkladně špatně.

Mimo tento klasický portrétní žánr se ale dlouhodobě zabýváme rozvíjením digitálního sochařství.

Jakým způsobem studenty vedete? Máte nějakou metodiku?

Když jsem na FaVU začínal, řekl jsem si, že základ, ze kterého budou studenti vycházet, bude opřený o znalost figury a řemeslo, které je s tím spojené a že se je pokusím vše naučit během dvou prvních let. Vytvořil jsem pro první čtyři semestry zadání, která k tomuto cíli vedou. Samozřejmě nenaučím je být umělci, to nejde, ale naučím je „řemeslo“, na kterém mohou stavět nebo se o něj existenčně opřít nebo se vůči němu vymezit, a třeba ho odmítnou. Za čtyři semestry se naučí profesionálně postavit figuru. Je to hodně náročné, když jsem studoval já – to bylo ještě před revolucí – provázelo nás modelování figury po celou dobu studia. I přesto, že jsme figuru podle modelu donekonečna modelovali, nic jsme se o ní nedozvěděli. Z této zkušenosti jsem vyšel, když jsem přemýšlel o tom, jak se do něčeho podobného nedostat. Pomocí přesných zadání, kterými projdou všichni studenti bakalářského studia, se o figuře během dvou let dovědí více, než my tehdy za šest let studia.

Po této zkušenosti již ode mě žádný úkol nedostanou, ale sami si nějaký zvolí. Úkol spolu probereme, než ho začnou rozpracovávat. K tomuto klasickému základu dostanou také informace z oblasti digitálního sochařství. Při ateliéru vzniklo před několika lety 3D studio, které vede Doc. Tomáš Medek. Mimo zmíněných informací dostávají i výzvy k účasti v ateliérových projektech zaměřených na 3D a po vnitroateliérové soutěži některé projekty pomocí 3D tisku realizujeme. Na podzim 2015 připravujeme pro Topičův salón výstavu sestavenou z realizovaných digitálních soch. Půjde o drobné sochy, ale jednu velkou nám bude sponzorovat firma MCAE, se kterou dlouhodobě spolupracujeme. Právě probíhá vnitroateliérová soutěž o to, která socha to bude.

Jaká u Vás mají studenti zadání?

Studenti v prvním semestru začínají u portrétu a protože každého nejvíce zajímá on sám, tak u autoportrétu. Je to docela složitý úkol například proto, že levá a pravá polovina tváře jsou většinou trochu jiné a k tomu je vše ještě zrcadlově převrácené. K tomuto zadání dostanou ještě druhé zadání – volný autoportrét. Tam mohou vytvořit cokoli, co je nějakým způsobem vyjádří.

V dalším druhém semestru prvního ročníku dostanou za úkol vymodelovat figuru v dvoutřetinové velikosti. Sami si zvolí pozici, kterou se mnou konzultují. Potom modelují figuru především s ohledem na anatomii. Doporučuji jim postup, při kterém nejprve sochu vymodelují podle anatomie jako svalovce – anatomická pomůcka postavy bez kůže s odkrytými svaly – informace i umístění svalů si vyhledávají v anatomiích. Na závěr celou postavu překryjí a přemodelují kůží. Tímto způsobem se naučí podstatu tvarů a proporční vztahy lidského těla

Ve třetím semestru ve druhém ročníku, jim dávám úkol, který se jmenuje draperie. Jde o to, aby ve vztahu k figuře pracovali s látkou, šaty nebo nějakým obalem a sledovali, pochopili a zachytili sochařskou formou zákonitosti a stavbu různě zvlněné a zprohýbané plochy například tkaniny nebo igelitu.

Dříve jsem dával úkol, který se jmenoval zátiší. Studenti si skládali vybrané předměty do kompozice v prostoru 1 m x 1 m x 1 m. Měli svůj úmysl umět vysvětlit, ale zároveň to měli umět celé přemodelovat do hlíny. Vznikaly docela zajímavé věci. Ale pak jsem si říkal, že bude lepší, když budou pracovat stále s figurou.

Ve čtvrtém semestru modelují v měřítku 1:1 figuru podle živého modelu. Při této práci využijí všechny získané anatomické zkušenosti z předchozí práce.

Jak tedy dále pokračují studenti, co se učí po osvojení těch základů?

Ve třetím ročníku mají studenti zvládnutou figuru a naučený základ. Na něm mohou stavět, nebo jej mohou na nějaký čas odložit. Je důležité, že ho mají a je čistě na nich, jak s ním naloží. Úkoly už jim mimo již zmíněných společných úkolů nedávám. Tehdy nastává zvláštní zvrat, kdy se může stát, že student, který byl výborný v předchozích semestrech, je najednou úplně bezradný a vůbec neví, co by dělal. Vždy se snažím, aby si každý student své téma našel, ale když to opravdu nejde, tak nějaké společně najdeme. Dále nestavím na pracovitosti, tu nehodnotím ani nesleduji, ale na výsledku. Ten je stejně jako v reálném profesním životě nejdůležitější.

Jak vnímáte pojem talent? Dovedete ho odhadnout už u přijímacího řízení?

Na toto téma už bylo hodně napsáno a vyřčeno a skoro vše platí. Důležité je ptát se po talentu na konkrétní uměleckou činnost. Třeba talent na zachycení podoby a výrazu, talent na práci s objemy hmot, talent na práci s kamenem, na práci s bronzem, na modelaci v hlíně, na práci s daty, na práci s barvou a objemem a podobně. Talentů je mnoho a nikdo nemá talent na vše. K tomu se ještě musí připojit další talenty například alespoň nějaký komunikační talent, obchodní talent a tak to jde dál a dál. Tyto talenty ale u přijímacích zkoušek nezkoumáme a většinou se s kolegy spoléháme na intuici. Důležité je i štěstí a to už nejsme schopni u uchazečů odhadnout vůbec. Vybíráme tedy na základě několika specializovaných talentů, množství a kvality domácích prací a intuice.

U přijímaček mohu jen odhadnout, komu dát šanci, kdo má dost zaujetí rozvíjet své schopnosti dál. Nikdy však nemohu vědět, jestli bude mít i to štěstí.

Kde je původ Vašeho rozhodnutí učit a předávat své zkušenosti dál?

Zhruba před čtrnácti lety mě navštívil Tomáš Ruller s nabídkou vést ateliér po profesoru Preclíkovi, který se rozhodl svoji činnost na FaVU ukončit. Dost jsem to zvažoval, protože jsem nikdy učit nechtěl. Protože jsem ale tehdy prožíval menší tvůrčí i osobní krizi, výzvu jsem přijal a šel do připravovaného konkurzu na místo vedoucího sochařského ateliéru. Konkurzem jsem prošel a místo získal. Do konkurzu jsem šel s programem, který se podobal renesanční sochařské dílně. Mimo klasických sochařských zadání pro první dva ročníky jsem chtěl pracovat spolu se studenty, a tak jim předávat praktické zkušenosti přímo.

Nebylo to ale tak jednoduché, jak jsem si nejprve představoval a to jak z organizačních důvodů, tak i proto, že jsem nečekal, jak pro mě bude zpočátku těžké pracovat sám před lidmi, které mám učit. Při takové práci odkrýváte i svá slabá místa a to v pozici pedagoga není vůbec jednoduché. Navíc prakticky předáváte své „know-how“ které dáváte roky dohromady a které je v sochařství velice důležité a budujete a vychováváte si tak konkurenci. Původ rozhodnutí učit a porušit tak moje původní rozhodnutí nikdy se k pedagogické dráze ani nepřiblížit spočívá asi v generačním rozčarování a snaze udělat změnu ve vlastním životě. Nikdy za tím nebyly existenční důvody. Moje pedagogická práce mě nikdy neživila a rozhodně by mi neumožňovala pracovat a financovat sochy, které vytvářím. Dala mi ale možnost konfrontovat svoje myšlenky a postoje s mladší generací.

Slýchají od Vás studenti nějakou charakteristickou frázi, tezi, nebo citát?

Nejsem si toho vědomý, takže asi nějakou takovou frázi mám.

Uvědomuji si ale, že pro každého studenta asi nějakou konkrétní poučku mám, tu potom opakuji tak dlouho, dokud nenastane změna, které chci docílit, nebo dokud na ni nezapomenu, a nebo dokud mě nenapadne jiná. Snažím se také odkazovat na jiné sochaře a jejich díla, když například mluvím o způsobu modelace nebo o struktuře, ale to je běžná forma pedagogické práce. Těžší je to pro mě u současných světových autorů, protože tam už to nestíhám vše sledovat, a tak se naopak rád poučím od studentů.

Citáty nepoužívám.

Děkuji za rozhovor.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.

Klíčová slova: