Nad texty architektů a teoretiků z prvního desítiletí XXI. století

Úterý, 4. Říjen 2011 - 2:00
| Napsal:

Na knižním trhu narůstá množství reprezentativních publikací, jejichž tématem je architektura a díky zjevné atraktivitě fotografií jsou komerčně úspěšnou komoditou. Publikace těží z vizuálního rozměru architektury. Pro tuto dominující atraktivnost by však neměly unikat naší pozornosti knižní tituly, které jsou navenek skromné, ale přináší porozumění architektuře.

Porozumět architektuře znamená nejen příslušnou stavbu vidět (a přes fotografie nacházet podnět k poznání stavby in situ), seznámit se s perspektivním pohledem, řezy, bokorysy, půdorysem nebo si přečíst základní stavebně inženýrská data. Porozumět architektonickému dílu znamená schopnost je „přečíst“ ve smyslu interpretovat. Interpretace znamená vidět souvislosti, které jiní nevidí, ale v realitě jsou přítomné, odkrývat místo konkrétní stavební realizace v kontextu vývoje architektury, v kontextu kultury, identifikovat hodnoty petrifikované do realizace – čili učinit tématem podstatu architektury. Dokážeme-li to, pak i zdánlivě prostá prvoplánová vizuální stránka stavby – „které každý na první pohled rozumí“ – před námi vystoupí ve své nesamozřejmosti – na příklad Fosterova S. Mary Axe 30 jako unikátní řešení poměru technické optimalizace a architektonického nalézání formy, stavba, kde se klade estetika špičkového technického výkonu nad důkaz technického výkonu, stavba, která předvádí, jak se architektura tohoto světa může chovat ke svému okolí a tím vypovídá o hodnotách „entertaimentu“, které panují v naší pozdně moderní době.

Nejen ve zprávách TV, deníků a na webových adresách jsou obsažena dilemata doby, jsou obsažena i v dílech architektury, za předpokladu, že je umíme číst. A v tom je význam sborníků, jejichž editorkou je Jana Tichá. Sborníků, kde sice najdeme kolem deseti černobílých snímků, ale i deset teoretických textů (a jak je tradicí nakladatelství Zlatý řez, v dokonalém překladu!), jejichž autory jsou teoretici a praktikující světoví architekti. A o teoretickou reflexi architektury ve sbornících editovaných J. Tichou jde. Ke sborníkům Architektura na prahu informačního věku (2001) a Architektura v informačním věku (2006) přibyl třetí: Architektura: tělo nebo obraz? (2009) – a při jeho četbě budeme „up to date“ – texty jsou z prvních devíti let XXI. století.

J. Pawson ve studii Minimalismus, tento směr, nad kterým se „zavřela voda“, brání – není pro něj stylem, ale „způsobem, jak uvažovat o prostoru“, není „architekturou sebezapření, deprivace nebo absence“ (s. 20); Pawsonův minimalismus nechce být charakterizován přes askezi, jako varianta redukcionismu se definuje v opozici vůči architektuře entertaimentu, proti tlaku inovací – těžiště vidí v kvalitě prožitku, ve spojení estetiky „jednoduchosti s obrovským a paradoxním potenciálem bohatství a smyslovosti.“ (s. 20) Mohli bychom říci: voda se zavřela nad nudným minimalismem, ale minimalismus kultivující hodnoty prostého, ale co do prožitku bohatého stavění vidí svoji oprávněnost v soudobé kultuře dál – byť vůči mainstreamu se cítí v pozici „misionáře“ (s. 20).

J. Nouvel v Architektuře a virtuálním světě účtuje přes dematerializaci a simulaci s tradičním pojetím tektoniky („prvky strukturující prostor“ jsme „iluzorně osvobodili, osvobodili jsme zároveň i vnímání prostoru.“; s. 24), již nemá jít o „zmocnění se hmotného světa, nýbrž teoreticky přehodnotit celkový kontext stavby“ (s. 25). Nouvelova architektonická konfese zní: architektura je vedle formy i „program a sdělení“, je třeba přijmout architekturu jako „tvorbu obrazů“, kdy prostor přestává být architektem uchopován jen přes trojrozměrnost. Architekt pracuje s „virtualitou jako integrální součástí reality“, která směřuje k dalšímu „vývojovému stupni lidstva a jeho vztahu k matérii“ (s. 26).

J. Herzog vyloží „strategický konceptuální přístup k architektuře“ ateliéru Herzog&Meuron – a stojí zato si těch šest vysoce instruktivních stránek přečíst.

Konfese Kengo Kumy je přímočará: „Chtěl bych projektovat svobodně a nemít ruce svázané určitými technikami či postupy… důležitější než nějaký styl je pro mne snaha vytvořit určitý typ místa a určitý typ podmínek, jež by mohlo lidské tělo zakoušet.“ (s. 39) Tato konfese má radikální vyústění, že radikálnější ani nemůže být: „Svět bez struktur, hierarchií, systémů“, konec útlaku ve světě, jehož zdrojem je karteziánská abstrakce a konec s materiály, které se staly symbolem tohoto potlačení (beton). Svobodný svět je na obzoru – nové technologie umožňují s chaosem (podmínkou svobody) manipulovat bez struktur, hierarchií (s. 40). Obnovení rozmanitosti matérií, projektů povede k „rehabilitaci podstaty konkrétního místa“. Japonský architekt si podává ruce ke společnému dílu s fundamentálními ekology v Evropě.

Architektka Toshiko Mori tematizuje obrovský inovační potenciál obsažený v umělých „textilních materiálech“ ve vztahu k architektuře a kulturně civilizačnímu vývoji; interpretace organické architektury „neznamená návrat k romantickému naturalismu, nýbrž integraci konstrukce, materiálu a infrastruktury do jednoho celku pomocí vyspělé technologie a inženýrství“ (s. 44).

D. Leatherbarrowa a vysoce respektovaného teoretika A. Vidlera spojuje fenomenologický přístup k architektuře. J. Sanders ukazuje, jak se do relace závěsy – architekti – dekoratéři a proměn role tohoto interiérového prvku promítají genderové postoje. M. Mostafavi převádí filosofický postulát „architekturu vnímáme celým tělem“ do zcela konkrétní architektonické řeči na tématu interiéru (nejen fyzická danost architektonických prvků, ale i jako situace, místo událostí a emocí). Tato reflexe by byla zajímavá ve spojení s otázkou, co tento „corporeal turn“ vypovídá o našem současném kulturním kontextu. L. F. Galiano ve studii Fotografický aparát je také tvůrce tematizuje roli architektury v mediální společnosti: „Fotografové jsou spoluautoři architektury a …jejich agentury jsou těmi nejlepšími PR kancelářemi pro architekty.“ „Zlatý řez“ a uvedené tři sborníky pod editorkou J. Tichou již zakládají nepřehlédnutelnou tradici ve vydávání výboru textů zahraničních architektů a teoretiků.

Napsali: Oldřich J. Ševčík, Veronika Kroulíková

obsah časopisu ARCH 07 08/2011 zde

Převzato z partnerského časopisu ARCH