Nastupuje generace sněhových vloček, která hůře zvládá náročné studium architektury, říká Regina Loukotová

Pondělí, 27. Květen 2019 - 0:13
| Napsal:

S Reginou Loukotovou, spoluzakladatelkou a rektorkou soukromé vysoké školy architektury ARCHIP, o náročnosti studia architektury a jeho proměnách, českých vysokých školách i nové generaci studentů. 

Architektka Regina Loukotová, spoluzakladatelka soukromé vysoké školy architektury ARCHIP, výřez z fotografie © Marie Votavová
Fotoalbum: 

Regina Loukotová se narodila roku 1971 v Pardubicích. Mezi lety 1990-1997 studovala na Fakultě architektury ČVUT v Praze, kde 2001-2003 také vyučovala spolu se svým partnerem a spoluzakladatelem slavné norské architektonické kanceláře Snøhetta Martinem Roubíkem. S Martinem Roubíkem založila architektonické studio GEM architects, se kterým získali ocenění v mezinárodní architektonické soutěži na egyptské muzeum v Gíze. V roce 2005 obhájila doktorskou práci na Fakultě architektury ČVUT v Praze. V roce 2010 spolu se svými kolegy založila první mezinárodní soukromou vysokou školu architektury ARCHIP (Architectural Institute in Prague), kde dodnes působí jako rektorka.

"Mně hodně věcí přišlo normální, ale jemu ne. Z toho vyplynul i náš přístup „pojďme to dělat jinak.“

"Říkám si, jestli tahle budova pomůže tomu, aby se architekti vzdělávali v otevřenosti a naslouchání tomu, co společnost chce. Myslím si, že tomu tak bohužel není."

"Když nebudeme mít studenty, tak to můžeme zavřít. Nemáme jiný příjem než školné."

"Ne každý vydrží nápor, který studium architektury přináší. Z předloňského ročníku nám tři studenti odešli, ze zdravotních důvodů. Podobnou zkušenost ale mají i v Dánsku, Finsku i Francii."

PROVĚTRAT POMĚRY

Vystudovala jste Fakultu architektury ČVUT. Byla to pro vás jasná volba nebo jste zvažovala i jiné školy?

Žili jsme v době, kdy bylo hrozně těžké se na architekturu dostat. Pocházím navíc z Pardubic, odkud se většinou chodilo buďto do Brna nebo do Prahy. Osobně jsem hodně chtěla právě do Prahy, ale bála jsem se, že se tam nedostanu tak jsem zvažovala i Brno. Nakonec jsem si ale říkala, že to zkusím v Praze. Přijímačky jsem dělala v lednu 1990. 

Jak vzpomínáte na první porevoluční léta? Cítila jste nějakou proměnu prostředí české architektury?

Měli jsme hrozné štěstí, všude byla cítit porevoluční nálada. Měli jsme také velké očekávání od nového děkana Vladimíra Šlapety. Na druhou stranu jako mladí studenti jsme moc netušili, co se děje, ale obrovské štěstí bylo to, že sem začali přijíždět architekti, kteří předtím žili v zahraničí. Najednou se tak v nabídce vedoucích ateliérů objevovala jména, která jsme sice jako osmnáctiletí studenti příliš neznali, ale všude kolovaly řeči o tom, kde všude pracovali a co navrhovali...

Na koho nejraději vzpomínáte?

Na Martina Kubelíka a na Miroslava Šika. Skvěle přednášeli. Tehdy jsem se také seznámila s Martinem Roubíkem. Pamatuju si ještě Pavla Zvěřinu, ke kterému jsem se hlásila do ateliéru, ale nevylosoval mě, a tak jsem šla k Martinu Roubíkovi a k Leslie Van Duzer. Škola byla tehdy hrozně otevřená.

Později jste Fakultě architektury ČVUT začala s Martinem Roubíkem také učit. Jak jste k výuce přistupovali?

Martin hrozně rád učil, vždycky totiž říkal, že je hrozně důležité neztrácet kontakt s mladými lidmi. Byl o 20 let starší, ale duchem byl možná i mladší než já. Na začátku jsme chtěli hodně věcí chtěli změnit a dělat to jinak. Martin byl výborný pedagog, od 70. let žil v Norsku, které ho zachránilo před zdejším vězením. Tam vystudoval architekturu, založil vlastní studio, galerii i nakladatelství. Byl proto zvyklý na úplně jiné poměry. Nevěřil svým očím, co se tu děje. Nechápal to, že se tu studenti jen tak různě schovávají po domě, že zadání byly například typu „vila pro bohatého podnikatele, který se nesnáší s rodiči,“ všemu se divil. Mně hodně věcí přišlo normální, ale jemu ne. Z toho vyplynul i náš přístup „pojďme to dělat jinak“.

Co konkrétního jste chtěli změnit?

Určitým motem Martinovy kandidatury na děkana (Fakulty architektury ČVUT v Praze, pozn. red.) bylo „provětrání“ celé školy. Učilo se v budově s dlouhými temnými chodbami, po jejichž stranách byly učebny a ateliéry, kde byli všichni zavření za dveřmi (v současnosti budova A Fakulty stavební ČVUT v Praze, pozn. red.). Nikdo nevěděl, co kdo vedle dělá. Takže šlo o to tu školu otevřít, poznat se navzájem. Studenti a učitelé se vůbec neznali, v první řadě tedy stálo určité sociální téma – jednoduše se více poznat, začít se potkávat.

Váš ateliér na fakultě se proslavil také tím, že jste do této temné chodby probourali okno ve stěně. To byla tedy jakási demonstrace těchto snah?

Chtěli jsem tím říct „podívejte se, co my tady děláme a když jdete okolo, tak se zastavte, ať vidíte, kdo u nás pracuje a jak vypadají výsledky“.

Předpokládám, že jste s tímto přístupem trochu naráželi...

Ano, Martin navíc nezůstal jen u ateliéru, chtěl proměnit celou školu. Za velké podpory studentů kandidoval na děkana, ale toho volí akademický senát, takže neuspěl... Pak ho studenti pozvali ještě do Liberce, aby kandidoval na děkana také tam. Dokonce i zvítězil, ale rektor školy ho neschválil, respektive odmítl děkanem jmenovat. Údajně neměl odpovídající vzdělání a kdovíco v tom Norsku dělal... 

Pak jste to zkoušela i vy...

Ano, s těmi samými ideály, ale neuspěla jsem.

Sepsala jste také seznam asi 70 bodů, co vám na škole vadilo. Vybavujete si na nějaké konkrétní?

Šlo o věci, o kterých jsme doma pořád mluvili. Celkově se ty body týkaly toho, jakým způsobem se škola prezentuje navenek, co se děje uvnitř školy, jak lidi spolu komunikují, jak se pracuje na studijním programu, jak škola spolupracuje se zahraničními institucemi, jaký má škola web nebo otázka kumulování funkcí.


Regina Loukotová (1971) s Martinem Roubíkem (1949-2008)

NENÍ TO MŮJ ŠÁLEK ČAJE

Co se vám dnes honí hlavou, když jdete kolem Fakulty architektury ČVUT?

Od počátečních nevraživých výměnách dopisů s tehdejším děkanem teď mám s vedením školy výborný vztah a přeji ji jen to nejlepší. Ale přemýšlím o té nové budově (Fakulta architektury ČVUT v Praze sídlí od roku 2011 v Nové budově ČVUT od architektky Aleny Šrámkové, pozn. red.). Přiznám se, že to není můj šálek čaje. Říkám si, jestli tahle budova pomůže tomu, aby se architekti vzdělávali v otevřenosti a naslouchání tomu, co společnost chce. Myslím si, že tomu tak bohužel není.

Což možná vychází z vašeho tématu diplomní práce „psychosomatický vliv architektury na člověka“...

To bylo původní téma, ale nakonec jsem ho změnila, protože jsem si s ním upřímně vůbec nevěděla rady... i když mým odborným konzultantem měl být dokonce i pan Radkin Honzák. Ale jsem přesvědčená o tom, že prostředí člověka ovlivňuje. Když se ale dívám na diplomní projekty některých dnešních studentů, tak vidím, jak se v nich ta nová škola odráží. To mě trochu děsí...

Myslíte v otázce formy školy?

Ano, podoba školy se promítá do toho, jak studenti přemýšlí a tvoří.

Co je tedy podle vás ten nejnegativnější vliv?

Vadí mi ta uzavřenost školy, ta dosebezahleděnost...

Pořád se bavíme o formě?

Ano, ale projevuje se to i jinak. (smích)

Podívejte se, jak vypadá vstup do školy, je někde skrytý v rohu a jinudy do školy nevstoupíte... kavárna je také docela uzavřená, navíc hrozně malá na takovouto školu. A pak tam jsou tři atria, u kterých se téméř každá návštěva, kterou do budovy vezmu, zastaví a říká, že se to bude dobře předělávat na vězení. Svým způsobem teď kritizuji svoji skvělou učitelku paní Alenu Šrámkovou, ke které jsem několik let chodila do ateliéru, ale opravdu si nemyslím, že by se v takovém prostředí měli vychovávat budoucí architekti...

Nechápu ani ty tři vystrčené pestrobarevné posluchárny. Nemůžete ani vstoupit na zelenou plochu kolem nich, protože je tam plůtek. Škola jde přímo proti tomu, aby lidi vycházeli ven, lehli si na trávu s knížkou a využívali veřejný prostor. Toto ale nic nemění na skutečnosti, že si paní Šrámkové velmi vážím a byla pro mě určitě jednou z učitelů, kteří mě podstatně ovlivnili.

PENÍZE JDOU ZA STUDENTY 

Jakou pozici zaujímá v celorepublikovém prostředí vzdělávání ARCHIP?

Doufali jsme, že budeme inspirativním prostředním a že ukážeme, že je možné tady věci dělat jinak.

Takže šlo o to zaujmout alternativní pozici vůči ostatním školám?

Bohužel nejsme veřejná vysoká škola a jsme zpoplatnění, takže ta alternativa je komplikovaněji přístupná. Poskytujeme ale například stipendia, takže se to snažíme nějak vybalancovat. Ale chápu, že v tom, že abychom byli stoprocentní alternativa k ostatním veřejným školám, tak bychom museli být zadarmo anebo za minimální poplatek, což ale nejde, protože máme vysoké náklady na provoz. Žádné veřejné peníze nedostáváme.

Jde mi spíše o přístup k výuce architektury...

V tom jsme podle mě rozhodně alternativa. Je těžké mluvit o vlastní práci, ale nejvíce času nám zabírá samotná výuka, kdo to bude učit, jak, co se bude zlepšovat. Neustále se snažíme předměty propojovat, dávat dohromady učitele. Nechci se chválit, ale myslím si, že po sedmi letech od toho, co jsme do toho vlétli téměř bez zkušeností s vedením vysoké školy, to teď jde mnohem lépe. Po sedmi letech mi přišel náš program už zastaralý, takže jsme si pozvali lidi odsud i ze zahraničí, kteří nám k němu dali feedback a snažíme se ho změnit.

Jsme malá škola, máme dohromady okolo 80 studentů, na Fakultě architektury ČVUT je jich přes 1000.

To je ale poměrně velká výhoda, že jste malá škola, nemyslíte?

Ano, určitě, a také chceme tuto velikost zachovat. Ve vedení školy jsme čtyři, takže to, co si řekneme, také uděláme – až na limitace ze strany akreditace a další úřední předpisy. Snažíme se vše neustále zlepšovat, protože na kvalitě jsme závislí. Pokud nebudeme dostatečně kvalitní, tak nebudeme mít ani studenty... 

Nejste tak byrokraticky svázaní jako ostatní veřejné školy, takže si můžete dovolit mnohem více.

Máme stejnou akreditaci jako ostatní školy, v tom rozdíly nejsou. Ostatní školy jsou také závislé na počtu studentů. V českém školství pořád platí to, že peníze jdou za studenty, tedy že školy dostávají peníze na základě počtu studentů. 

Počet studentů je ale důležitý i pro vás, nebo ne?

Samozřejmě, když nebudeme mít studenty, tak to můžeme zavřít. Nemáme jiný příjem než školné. Škola žije jen ze školného. Získali jsme ještě grant a nějaké soukromé peníze, ale asi z 90 procent je škola financována jen ze školného.

Na co studenty lákáte?

Určitě nám hodně pomáhá to, že sídlíme v Praze. Kdybychom byli třeba v Pardubicích, tak asi takový zájem nemáme. (smích)

Nejdůležitější je ale to, že jsme malá škola s mezinárodním prostředím a že máme velmi individuální přístup k výuce. Souhra těchto věcí je pro část studentů důležitá.


Od minulého roku sídlí soukromá vysoká škola architektury ARCHIP v nově zkrekonstruované budově DOX+

NENÍ O NÁS SLYŠET

Říkala jste, že v době zakládání ARCHIPu tu byla velká poptávka po škole podobného typu. Trvá ještě?

Myslím, že stále je velký zájem studovat zde třeba jen na semestr. Před deseti dvaceti lety zdejší školy neuměly poskytnout program v angličtině, vždycky tu bylo jen pár učitelů, kteří učili náhodné předměty v angličtině. My můžeme studentům odsud i ze zahraničí poskytnout celkový program s kredity v angličtině.

Odkud k vám chodí nejvíce studentů?

Je to hodně nepravidelné, každý rok je to jinak. Na začátku jsme měli asi 30 % studentů z Česka, to bohužel dnes už nemáme, je to asi 10 - 15 procent. Jinak to jsou studenti z Norska, Německa, Ameriky, Mexika, Ruska. Je to namíchané a tím, jak jich u nás studuje málo, tak se nedá říct, odkud přichází většina.

Zaměřujete se na konkrétní země?

Teď se chceme zaměřit na Česko. Jsme de facto firma a víme, že k dnešnímu úspěšnému fungování společnosti musíme mít dobré PR, ale my ho moc neumíme dělat. Mám pocit, že je o nás je mimo profesní kruhy málo vědět. Hrozně rádi bychom měli více českých studentů.

Proč?

Protože zde sídlíme a chceme, aby naši studenti ovlivňovali zejména naše prostředí. Rádi bychom vychovávali české absolventy – je to ale různé, mnoho absolventů ze zahraničí zde zůstává. Spolupracujeme s místními úřady, neziskovkami, developery a bylo by skvělé, kdyby takhle vzdělaný člověk působil právě v Česku, ale zároveň by byl dobře připravený pro své uplatnění v zahraničí.

Jak vysoké je školné?

Nyní je to nově 45 tisíc korun za semestr pro české studenty a 90 tisíc pro ostatní, což se nezměnilo od založení školy. Tenkrát to byla částka, kterou platil cizinec studující v Česku v cizím jazyce. Teď už je to pro studující v angličtině  na UMPRUM asi 100 až 110 000 korun. Bylo pro nás docela složité určit tuto částku.

Není právě tahle cena důvod, proč u vás nestuduje více českých studentů?

Může to tak být, ale podle mě je stále podstatnější problém ten, že o nás ani nevědí. Poskytujeme stipendia, takže je možné u nás studovat i za 10 procent ceny školného, ale stejně po tom není velká poptávka.

NOVÍ STUDENTI NEJSOU ODOLNÍ

Od pedagogů často slýchávám, že jsou dnešní studenti bez zájmu a nedělají nic navíc. Jakou máte zkušenost vy?

Myslím, že se tohle řeší na všech školách, nejen na architektuře a nejen v Česku. Je to tím třeba v mojí generaci studovalo na vysoké škole třeba 5 procent lidí. Dnes se blíží tohle číslo asi k 30 procentům. Vzdělání se poskytuje širší vrstvě společnosti, a proto se naráží na jiné typy studentů, ne jen ty motivované a zapálené. Studenty je nutné stále motivovat. Sleduji, jak se mění výuka například v Americe, kde jsem díky Fulbrightově stipendiu mohla strávit jeden semestr na škole architektury na Carnegie Mellon univerzitě v Pittsburghu. Také úzce spolupracujeme s americkou organizací CIEE, která ročně zprostředkuje krátkodobé studium v Praze až 500 studentům z různých amerických unverzit. Na učitele je vyvíjen tlak, aby měnili svůj přístup k výuce a aby na základě přístupu studentů měnili také svou metodologii. Je to obrovský balík věcí. Studenti jiní nebudou a je důležité z obou stran tenhle problém řešit. Říkali jsme si s kolegy, že tak 5 až 10 procent studentů je aktivních, zajímají se a inspirují ostatní. Pokud máte 1300 studentů, tak takových studentů máte až 130, u nás se pak jedná o 5 až 7 studentů.

Říká se, že nastupuje generace „sněhových vloček“, studenti nejsou již tak odolní. Ne každý vydrží nápor, který studium architektury přináší. Z předloňského ročníku nám  tři studenti odešli, ze zdravotních důvodů . Podobnou zkušenost ale mají i v Dánsku, Finsku i Francii. Ale u nás na ARCHIPu je to už poměrně vysoké číslo.

Jaká je podle váš nejlepší česká škola architektury?

Budu váhat mezi UMPRUM a Libercem, ale přiznám se, že už ty školy tak dobře neznám. Vycházím z toho, co jsem zažila, z jejich studijního programu, z jejich učitelů. Důležité je také to, že jsou tyto školy hodně osobní, učí tam kvalitní lidi a všichni pracují dohromady.

Brněnská škola nám teď trochu zaostala, doufáme ale, že se ji s novým děkanem podaří obnovit. Také myslím, že AVU s Miroslavem Šikem by mohla udělat díru do světa, protože je to skvělý učitel. U AVU je ale také důležitá otázka množství studentů, ročně tam totiž přijmou asi jen 5 studentů. Má ale takhle vzdělání vypadat? Možná to ale jen dotváří tu různou mozaiku přístupů, což je ve finále správné. Ale nikdy jsem asi pořádně nepřemýšlela o tom, kdo má lepší jméno zde nebo v mezinárodním srovnání.

Co nového připravujete? Nedávno jste se přestěhovali do nové budovy DOXu, ja vám to pomohlo?

Doufám, že je o nás díky tomu trochu více vědět, mně se tam líbí, spojení s galerií, respektive s Centrem současného umění je myslím bezvadné. 

Jaká je dlouhodobější vize ARCHIPu? Plánujete něco změnit?

Byla bych ráda, kdyby se nám do roku 2030 podařilo akreditovat také doktorské studium, celá škola by pak byla více propojená. Také bych chtěla, abychom se usadili na 120 až 130 studentech. Škola by se měla na místo velkých změn ještě více upevnit ve svých principech. 

Plánujete být roku 2030 stále rektorkou?

O tom jsem také nepřemýšlela, ale asi ano. Nedokážu si představit, že bych byla rektorkou jen 4 roky a pak odešla. Některé věci se dějí tak pomalu, že potřebujete delší dobu na jejich dotažení. Stále to ale beru tak, že je to moje zodpovědnost a já se musím o chod školy postarat.