René Roubíček: Inspirací je pro mě sám materiál

Středa, 23. Červenec 2014 - 0:00
| Napsal:

Ve čtvrtek 12. června byl slavnostně odhalen nejnovější umělecký objekt žijící legendy českého designu a skla, fantastického Reného Roubíčka. Vyvrcholilo tím obdivuhodných šest měsíců práce mistra i celého realizačního týmu ve výrobním závodu Preciosa v Kamenickém Šenově, kdy vzniklo dílo s názvem Expo2. Objekt bude představen v Praze, poté v Miláně a Dubaji. Při této příležitosti vznikl i tento rozhovor, ve kterém jsme si povídali o začátcích, inspiraci, sklářích a lásce ke sklu.

René Roubíček - foto © Jaroslav Sládeček
Fotoalbum: 
René Roubíček - Expo 2 - foto © Štěpánka Stein & Salim Issa
Expo 2 tým: Dana Brabcová, Kateřina Schejbalová, Jaroslav Bejvl ml., Michaela Pokorná, Barbora Žárská, Pavel Marek, Jan Slanina, René Roubíček, Michaela Lesařová Roubíčková, Martin Hamerský, Jakub Machula, Roman Košek, Otakar Zamazal - foto © Štěpánka Stein & Salim Issa
René Roubíček - Expo 2 - foto © Štěpánka Stein & Salim Issa
René Roubíček - Expo 2 - foto © Štěpánka Stein & Salim Issa
Slavnostní odhalení objektu Expo 2 - foto © Preciosa
Slavnostní odhalení objektu Expo 2, René Roubíček a Jaroslav Bejvl ml. - foto © Preciosa
„Sklo – umění dneška“, rozměrná abstraktní kompozice ze skla a kovu na Celostátní výstavě k 15. výročí osvobození Československa, Praha, 1960 (varianta abstraktní kompozice ze skla a kovu, která byla vystavena v čs. pavilonu na Světové výstavě Expo '58 v Bruselu)
„Le Compagnone“, kompozice ze skla a kovu pro Monte Carlo, 1959
„Strom sklářství“, sedmimetrová abstraktní kompozice ze skla a kovu, výstava Československé sklo, Moskva, 1959
René Roubíček staví jeden ze svých ručně tvarovaných skleněných sloupů (první byly zhotoveny v roce 1965–1966 pro bienále v Sao Paulu, další sestava sloupů byla součástí čs. pavilonu na Světové výstavě Expo '67 v Montrealu)
Skleněné sloupy v čs.pavilonu na Expo '67 v Montrealu, v pozadí exteriérová fontána
Exteriérová fontána před čs. pavilonem na Expo '67 v Montrealu
„Mrak – voda, zdroj života“, prostorový objekt s fontánou, ručně tvarované křiišťálové pruty, kovová konstrukce, 700 x 800 cm, Světová výstava Expo '70 v Ósace (v pozadí „Řeka života“ od Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové)
„Pocta Mikuláši Koperníkovi“, prostorový objekt z ručně tvarovaných křišťálových prutů na kovové konstrukci, 500 x 400 cm, 1972 (autorem zrenovovaná verze na pražské výstavě v galerii Fronta, 1992)
Lustry pro kavárnu Alfa v Praze na Václavském náměstí, 1965
Lustry Čs. velvyslanectví v Londýně, 1969
Lustr R. Roubíčka na Mezinárodním veletrhu uměleckých řemesel EXEMPLA v Mnichově, 1970
Lustry kazetového stropu kongresového sálu hotelu Intercontinental, Praha, 1974
Lustr v hotelu Thermal, Karlovy Vary, 1976
Lustr ze šňůr se skleněnými korálky, Ústav kosmetiky, Palác Adria, Praha, 1981
Lustr ze šňůr se skleněnými korálky, Ústav kosmetiky, Palác Adria, Praha, 1981
Lustry ve vodním zámku Thurnhout (Belgie), 1994
Světelný strop vstupní pasáže budovy Praha City Center, 1997
„Karneval v Benátkách“, skupina třímetrových kompozic-postav z kovu a skla, vystavena nejprve v Benátkách (2004–2005), poté upravena a dotvořena pro nádvoří Musea Kampa v Praze

Jak jste se pane Roubíčku vůbec dostal ke sklu?

To je zajímavá historie, protože já jsem se sklem neměl nic společného. Už od malička jsem maloval, protože mí strýcové byli výtvarníci. Když jsem se hlásil na vysokou školu, byla v té době Akademie zavřená, takže jsem musel na UMPRUM. Profesor kreslení mi sám od sebe přinesl přihlášku a na okenním parapetě jsme to vypisovali a on mi diktoval: ‚Hlásím se na monumentální malbu a sklo.‘ A protože jsme vycházeli ohromně kamarádsky, tak jsem se na něj podíval a ptal jsem se: ‚A co budu dělat s tím sklem?‘ A on povídá: ‚O to se nestarej, to už přijde samo.‘ Takže s gustem vždy říkám, že za nové české sklo nemůže Roubíček ale Hitler, protože kdyby nebylo jeho, tak jsem byl malířem. To bych šel ke Švabinskému, kam už jsem byl předem zván. Ona ta německá nadnesenost nad námi zahrála zajímavou roli v moderním umění.

Jak se to stane, že člověk dokáže tvořit věci, které ostatní obdivují? Máte na to nějaký recept?

Na to je těžké odpovědět. Jednou jste na světě a jsou tu věci, které jsou hezké a líbí se vám. A pak jsou věci ošklivé, se kterými nechcete mít nic společného. A když je člověk normální, tak si vybere to hezčí. A ten kumšt je asi jedna z nejhezčích možných prací, takže zaplaťpánbů, že jsem skončil zrovna v tom.

Stalo se vám někdy, že jste musel nějakou zakázku odmítnout, protože jste s ní nesouhlasil? Třeba, že byste to nechtěl dělat jen pro peníze?

Ne že bych se bránil penězům. Ale moje zkušenost je taková, že když něco děláte slušně, tak ty peníze přijdou vždycky samy. Ta naše civilizace ještě není tak zkažená.

Ani nemáte pocit, že se naše společnost čím dál víc komercializuje, a že tím o něco přicházíme? Že převládá touha po penězích, což se pak promítá do lidských vztahů?

Já naštěstí takový pocit nemám. Lidé jsou různí. Někdo je prostě na peníze a má z toho radost. A druhý zas má radost z něčeho jiného. To si musí sám vybrat. Ono je to především individuální. Někdo má talent na umění a někdo zas je talent na obchod a to je také umění. Někdo je milionář, ale nemusí to krást.

Záleží vám na tom, aby se vaše práce lidem líbila?

Na to já nemyslím. Určitě to nedělám proto, aby mě lidé chválili, nebo aby se to líbilo. Já jsem na světě rád a žiju z toho, jak je to tu krásné. Z toho je živa i moje práce.

Tvoří se vám líp, když vám někdo zadá úkol, nebo raději děláte své věci?

Zadání úkolu je sympatické, protože to je příležitost něco dělat a máte předem jisté, že to bude zaplaceno. Nejde ale o peníze, ale že o to někdo stojí, a že to někomu něco říká. A ten kumšt je taková výsostná záležitost, která nás navíc těší. Není to jen otrocká práce, která vás unavuje.

Když tedy pracujete na zakázce, tak předpokládám že je to týmová práce. Jak probíhá spolupráce? Dokázal byste svá díla vytvořit i sám?

Já sám nefoukám. To jen někteří výtvarníci si to vyrábějí sami a to ještě menší procento.

Ono záleží co děláte. Něco jiného je, když mám dělat sklo na pití a něco jiného je skleněná plastika. To je určeno účelem, který sledujete.

Vybíráte si spolupracovníky podle jejich schopností? Třeba že by někdo uměl zrovna to, co vy potřebujete?

Začínal jsem se sklářem Rozinkem. S tím jsme se poznali až jako dospělí. Potom byl jeho učeň Novotný, kterého jsem si už vychovával a ten má teď svou firmu Ajeto. A potom byl ještě další a to zas byl učeň Novotného. Ti oba už byli moji schovanci. Tou spoluprácí se učíme vzájemně.

Takže to přichází s praxí. Člověk pracuje s lidmi, které už zná, a kteří ovládají řemeslo. U volného projevu to často závisí na zručnosti skláře, který to dělá. Josef Rozinek byl fantastický – často jsem vycházel z toho, co jsem viděl, že mu jde a jak mu to vychází. Zkrátka z toho, co vzniká zrovna při tom, když on to začne dělat. A často jsem třeba viděl, jak se ta krása skla zkazí v závěrečné fázi tím, že se z toho udělá obyčejná vázička. Že to sklo bylo mnohem hezčí předtím, než se finálně upravilo.

Inspirací je pro mě tedy především ten samotný materiál.

Potom jste vlastně v roli režiséra, který musí poznat, co kdo dokáže a jak toho využít.

Právě u těch mých plastik je to přímo tak, že vycházím z toho, co to sklo dělá samo. A já jsem jen ten, kdo se snaží, aby se co možná nejvíc vyjadřovalo po svém. Sám potom vidím, že nejsem schopný udělat něco tak dokonalého jako to, co dovede ten materiál sám. Sklo je velmi citlivé na to, když se z něj dělají věci, které by ani ze skla být nemusely. Tedy vytvořit mu takové podmínky, aby se tvářilo pokud možno po svém. A já jako výtvarník jsem až v pozadí. Já jsem ten, kdo mu dává šanci. Tak vznikaly ty první plastiky. Pavel Koutecký o nás natočil v roce 1982 jako svůj absolventský film dokument Dialog a to je vlastně dialog mezi mnou a sklářem Rozinkem a mezi námi a tím sklem.

Je důležité, abyste tomu materiálu neubližoval. Aby mohl pořád mluvit co nejvíc za sebe. Ale to je jen jedna stránka té možnosti. Když se z toho dělají užitkové věci tak tam hrají roli jiné věci jako funkce a další. Ale ani tam nesmíte ten materiál tou funkcí kazit, nebo mu ubírat jeho schopnosti. V tom je vzácnost mých věcí a v tom je ten kumšt. Nesmí na tom být vidět, že vy jste umělec. To je až na posledním místě. O to se nemusíte starat. Když to uděláte dobře, tak máte to umění zadarmo.

Já vlastně ani nevím, proč to dělám. A to je na tom to hezké.

Děkuji za rozhovor.

René Roubíček (*1922) studoval v letech 1940-44 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze v ateléru monumentální malby a skla u prof. Jaroslava Holečka. Roku 1950 školu absolvoval diplomní prací v ateliéru prof. Josefa Kaplického. V letech 1945–1952 byl učitelem Odborné školy sklářské v Kamenickém Šenově a zároveň spolupracoval s ateliéry Uměleckého skla v Novém Boru, později se stal vedoucím výtvarníkem technicko-výtvarného střediska n. p. Borské sklo v Novém Boru (1955–1965). V letech 1952–1953 byl výtvarníkem vývojového střediska při Střední průmyslové škole sklářské v Železném Brodě. V období 1966–1968 byl externím pedagogem Akademie výtvarných umění v Praze.Od roku 1969 je výtvarníkem ve svobodném povolání (externí spolupráce s Crystalexem Nový Bor, sklárnou ÚUŘ /Ústředí uměleckých řemesel/ ve Škrdlovicích, Glasi Hergiswil v Hergiswilu /Švýcarsko/, v posledních letech se sklárnou Ajeto v Lindavě ad.) Od roku 1982 se účastní Mezinárodních sklářských sympozií (IGS) v Novém Boru. K jeho architektonicky nejznámějším pracem patří skleněné prostorové kompozice na světových výstavách Expo 58 v Bruselu, Expo 67 v Montrealu a Expo 70 v Osace. Spolupracoval např. s manželi Šrámkovými na výzdobě budov státních institucí, dále kulturních a sportovních center, velvyslanectví ad. V současnosti žije a pracuje se svou ženou, Miluší Roubíčkovou-Kytkovou, v Praze a v Kamenickém Šenově v severních Čechách. Jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách muzejí v Praze, Brně, Amsterdamu, Londýně, Paříži, Mnichově, Curychu, Coburgu, New Yorku, Washingtonu, San Franciscu nebo třeba v japonském Koganezaki.


Reportáž České televize ze slavnostního odhalení objektu Expo 2 najdete ZDE.

Portrét René Roubíčka v seriálu České televize Výtvarnické konfese najdete ZDE.

Klíčová slova: