Vlado Milunić: Model je na rozdíl od vizualizace hodina pravdy

Úterý, 13. Leden 2015 - 0:23
| Napsal:

Dnes v seriálu rozhovorů s pedagogy zavítáme za Vladem Milunićem, pedagogem z Fakulty stavební ČVUT v Praze, který se dlouhou dobu zabývá tématem sociálního bydlení a architektury.

Ing. arch. Vlado Milunić - foto © Ondřej Falc
Fotoalbum: 
Jiří Zajíc - Lávka na Střelecký ostrov - foto © FSv ČVUT Ateliér Milunić Čajka
Martin Řehák - Lávka na Střelecký ostrov - foto © FSv ČVUT Ateliér Milunić Čajka
Zadání - Lávky na Střelecký ostrov - foto © FSv ČVUT Ateliér Milunić Čajka
Ing. arch. Vlado Milunić - foto © Ondřej Falc

Mohl byste specifikovat formu výuky ve Vašem atelieru?

Mým dlouholetým kamarádem je architekt Pavel Čajka, se kterým se znám ještě z ateliéru Karla Pragera ze sedmdesátých let. Před pár lety jsem poznal statika Mirka Tomka, který se podílel na některých mých projektech. V současné době jsme v ateliéru sehraní jako nerozlučná trojice.

Funguje to tak, že já vymýšlím témata zadání, Pavel se stará o průběh administrativy ateliéru a hlídá termíny, a Mirek zajišťuje výuku technické části studentských projektů. Často věci, na kterých pracuji ve svém ateliéru, přenáším do školy a zjišťuji, jak na ně reagují studenti. Shledávám to jako oboustranně prospěšné. Toto je princip výuky v našem ateliéru. Každý ročník je pochopitelně jiný. Někdy jsou studenti výborní, jindy je to slabší.

Dále mám na Fakultě mimo ateliér také přednášky ve velké aule, kde přednáším souvislejší témata týkající se praxe. Pro první ročníky mám přednášku na téma příběhu Tančícího domu, který jsem s Frankem Gehrym zažil jako Love story a současně jako protiváhu přednášku o soutěži na vinařství na jižní Moravě pod názvem: Příběh bez morálky. Chci tak umožnit začínajícím architektům, aby se seznámili s tím, co je čeká a aby nežili v oblacích, že je vše jen úžasné.

Další téma přednášek je konverze sídlišť. Souběžně s Tančícím domem jsem dělal daleko těžší téma: Jak změnit sídliště. Praha je nádherné město, ale 40% jejích obyvatel bydlí na málo vábných sídlištích. Sám jsem jako dítě vyrůstal v Opatiji u moře, kde za námi byla bývalá sopka Učka, vysoká jako Sněžka. Navštěvoval jsem pak gymnázium v Rijece a to tak, že lodí přes Kvarnerský záliv a v zimě autobusem kolem dokola. Toto mám doživotně v hlavě a lituji dětí, které prožily dětství na sídlišti ve velkých bezduchých panelácích daleko od sebe. Z Mediteránu mám zažitý stále platný princip, kde je město organismus, ve kterém je postupný velmi dlouhý posun od soukromého přes poloveřejný prostor k veřejnému. Patrně také tím, že jsem se stal známým díky Tančícímu domu, se mně podařilo realizovat areál Hvězda na sídlišti Petřiny, kde jsem tento princip prosadil. Naivně jsem si představoval, že bude možné v tomto tématu pokračovat a vyhrál jsem architektonickou soutěž na nové Centrum sídliště Malešice. Následně jsem vyhrál i obchodní soutěž, ze které byl jednoznačně vyloučen developer Sekyra group, který nesplnil soutěžní podmínky. Ten se ale znovu podvodným způsobem dostal do hry tak, že sponzoroval volební kampaň ODS, která volby vyhrála a dala Sekyrovi tuto zakázku. Chci tak studentům ukázat, v jakém amorálním prostředí žijeme.

Jak velký význam přikládáte prohlídce samotného místa zadání? Požadujete po studentech prohlídku okolí „na vlastní pěst“, nebo s nimi daný prostor dokonce sám navštívíte? Myslíte si, že je přínosné se na místo zadání podívat vícekrát?

Průzkum kontextu stavby by určitě měl patřit k samozřejmosti, bez které není možné zaručit, že nový objekt bude se svým okolím komunikovat. Pokud je místo notoricky známé, je i přes to rozumné se tam zastavit a představit si, jak bude navrhovaný objekt v tomto prostoru vypadat. Také je dobré současně udělat model kontextu, do kterého objekt zasazujeme. U Tančícího domu jsme měli model celku od Jiráskova mostu po most Palackého v měřítku 1:200. A pak model 1:100 Jiráskova náměstí s mostem a Resslovou ulicí. Například když jsme v ateliéru dělali návrh vinařství Sonnberg, prožili jsme s týmem celé tři měsíce u Novomlýnské nádrže s výhledem na Pálavu. Jeden kolega tam dokonce měl i katamarán. Udělali jsme velmi dobrý návrh, který nám pak ale ukradl kolega ze soutěže.

Vedete konstrukční ateliér, kde studenti většinou navrhují stavby, jejichž stěžejní architektonický výraz utváří sama konstrukce. Jedná se většinou o lávky, mosty, věže, vyhlídky apod. V těchto zadáních se studenti více než kde jinde musejí vypořádat s konfrontací estetické a technické části. Jak na toto studenti reagují? Není pro ně tak relativně hluboký náhled do technické části složitý?

Žádná jiná profese nemá tak široký záběr témat jako architektura. Technická stránka je pouze nepatrnou částí úkolu. Už samotné slovo archi-tektura znemaná, že tektura stavby musí být poučená historickým kontextem toho, co ji předcházelo. Ať se jedná o jakoukoliv stavbu, každá musí reagovat na kontext, klima, estetický dojem, použitý materiál a jeho barevnost, na společenskou vhodnost, adekvátní finanční prostředky atd. Hlavní naší inspirací je příroda, která je dlouhým vývojem schopná vytvořit dokonalá spojení tvaru a funkce tak, jako je to například u chobotnice. A u Kaplického knihovny na Letné ve tvaru chobotnice jsem v rozpacích, zda je amorfní tvar do prostoru Letenské pláně a pro funkci samotné knihovny vhodný.

U Tančícího domu jsem chtěl, aby byl poctou Sametové revoluci, na základě které vznikl. V mém návrhu z roku 1990 tam byla statická část jako parafráze na totalitní strnulou část předrevoluční společnosti, od které se oddělila její menší revoluční část, která se vydala do světa změn. V našem případě nad hlučnou a smradlavou křižovatku. Současně jsem chtěl reagovat na kontext, ve kterém se Resslova ulice na křižovatce stáčí na most šikanou prudce vpravo. Chtěl jsem, aby se princip duality: staticky - dynamicky, jing - jang, plus - minus, který se navzájem přitahuje a odpuzuje, stal tématem nároží. Když jsem v únoru v roce 1992 v Ženevě ukázal tento koncept Franku Gehrymu, tak pochopil, že je tento princip duality dobrý základ pro náš společný projekt takového domu. Frank k tomu ještě přidal muže a ženu. Stal se z toho neuvěřitelný příběh, kdy dva architekti z odvrácených konců zeměkoule spolu v láskyplném vztahu vytvoří něco, co má dlouhodobou hodnotu.

Vaše realizace, radar na Letišti Václava Havla (bývalém letišti Ruzyně), je příkladem takové konstrukční stavby. Promítají se Vaše zkušenosti nasbírané při stavbě radaru do výuky studentů v ateliéru?

Má první věž byla šedesátimetrová rozhledna a vysílač Eurotelu na Vidouli v Praze 5. Abych věděl, jak rozhledny mohou vypadat, koupil jsem si výbornou knížku od profesora Nouzi z Liberce. Tam jsem zjistil, že většina rozhleden je buď kruhová, nebo čtvercová. Jsem narozen 3.3. Řekl jsem si tedy, že trojúhelník je daleko nejlepší s tím, že naopak vyhlídková plošina jako protiváha bude logicky kruhová. Bohužel nový ředitel Eurotelu odmítl rozhlednu postavit tak, jak bylo dohodnuto.

Následně jsem dostal zakázku na letištní radar na Letišti Václava Havla, tehdy Letišti Ruzyně. Navrhl jsem trojúhelníkový dřík pro trasu kabelů a pro prostor, kterým se na kruhovou plošinu dopravují náhradní díly. Trojúhelníkový dřík byl zpevněn třemi šikmými různě dlouhými vzpěrami. Kolem dříku se vinulo trojramenné schodiště a na kruhové plošině byl kupolovitý laminátový kryt, který chrání otáčející se primární a sekundární anténu. Na realizaci radaru jsem spolupracoval se špičkovou kanceláří Leonhard Moll z Ostravy. Když se tato část radaru postavila, ukázala se nepříjemná věc, a to ta, že se kruhová plošina ve větru kýve, přestože podle statiků na počítačích nic takového kontrola nehlásila! Následně jsme museli na všech třech stranách šikmými křížovými výztuhami celou věž fixovat, což mě velmi mrzelo.

Po nějaké době jsem navrhoval dřevěnou třicetimetrovou rozhlednu v Ratajích nad Sázavou, založenou na stejném principu. Vytvořil jsem jako obvykle model, na kterém se ukázalo, že se vyhlídková plošina skutečně oběma směry kýve. Důvodem bylo protnutí tří šikmých vzpěr v trojúhelníkové základně v jednom bodu, poté se celá věž kolem svislé osy procházející tímto bodem může mírně kývat. Okamžitě jsem volal do Ostravy, že už vím, v čem je příčina otáčení letištního radaru. Novou věž jsem udělal tak, že šikmé vzpěry byly v rovinách dříku trojúhelníkového rovnoramenného schodiště. Tuto rozhlednu jsem dělal v době, kdy Martinu Rajnišovi díky orkánu Kirillovi spadla rozhledna Bára, která se zatraceně podobala mé rozhledně na Vidouli.

Myslím si tedy, že je velmi výhodné kombinovat navrhování pomocí modelu se zpracováním na počítači. Pokud se mi v určité fázi model začne zamlouvat, je velká pravděpodobnost, že i jeho realizace dopadne dobře. Fyzický model je na rozdíl od vizualizace hodina pravdy. Toto byl i základ navrhování Tančícího domu. Frank Gehry také vše dělal na modelech, které se ale dodavatelům zdály příliš složité. Gehryho partner Jim Glympf tedy kontaktoval leteckou firmu, která používala program Catia, který vytvořil počítačovou 3D kopii modelu, podle které dodavatel budovu postavil. Tak se stalo, že náš Tančící dům je první budovou na světě postavenou a kontrolovanou pomocí 3D počítačového laseru.

S jakým zadáním v historii Vašeho ateliéru jste byl nejvíce spokojen a proč?

Například lávky na Střelecký ostrov jsem vnímal jako vhodné téma v centru města, jako protiváhu osobní dopravě, která je neekologická, sobecká a neefektivní.

Vybíráte si někdy své kolegy pro spolupráci v architektonickém ateliéru z řad studentů?

Zatím jsem bohužel mezi studenty nikoho nenašel. V ateliéru jsme momentálně zůstali jen dva. Občas do mého ateliéru studenti zavítali, ale většinou jen na krátkodobou výpomoc. S Honzou Línkem jsme spolu dělali dvacet let jako partneři. Jeden přijde s něčím a ten druhý mu to doplní. Dnes partnera nemám. Studenti jsou nezkušení a já potřebuji někoho na své úrovni. Je to možná náhoda, že nebyl nikdo, s kým bych si hned rozuměl. Potřebuji spíše stavaře, člověka, který mně pomůže s technickou částí projektu, abych se s tím nemusel potit sám.

Školní ateliér vedete v současné době s Pavlem Čajkou. Dokázal byste popsat, čím se liší/v čem jsou si podobné Vaše metody výuky?

Máme rozdílné názory. Pavel dělal v diplomatických službách v Alžíru. Byl u Pragera zdatný manažer. Ale i přesto, že názory máme rozdílné, je to můj dobrý kamarád. Vždy ho rád vidím a jsem spokojen, že v ateliéru zajišťuje administrativní pořádek a já se nemusím starat a kontrolovat termíny a ostatní věci. On mi vždy zavolá, kdy máme schůzku, a bez problémů to tak funguje už dlouhá léta. Názorově nejsme stejní, ale jsem zvyklý, že každý člověk má jiný názor a tak to má být.

Co byste na závěr vzkázal svým studentům?

Vzhledem k tomu, že žádná profese nemá tak široký záběr jako architektura, architekt se nemůže dívat na svět jinak než globálně. Například mu musí být jasné, že na zeměkouli je sedm miliard obyvatel a z toho dvě miliardy nemají co jíst, další dvě miliardy nemají kde bydlet a ještě další dvě miliardy bojují s válkami, jsou postiženy přírodními katastrofami, nemocemi a dalšími pohromami. Zbývající miliarda se k těm šesti chová hnusně sobecky: Svými odpady ničí celou zeměkouli a spotřebovává všechny přírodní zdroje, které se vytvářely celou věčnost. Pro studenty je má hlavní výzva, že krást se nemá, jak to Čechům říkal Tomáš Masaryk, a že morální jednání by mělo být nade vším.

Ing. arch. Vlado Milunić (*1941), narodil se v Záhřebu a v roce 1966 vystudoval Fakultu architektury v Praze. Po škole absolvoval tříletou stáž ve Francii. Následně pracoval v kanceláři Karla Pragera. Po odchodu z jeho ateliéru s Janem Línkem spolupracoval 20 let na sociálních stavbách. S Frankem Gehrym je spoluautorem Tančícího domu v Praze. Realizoval Areál Hvězda na Petřinách a Dům dětí a mládeže v Modřanech, radar na Ruzyni, Českou čtvrť v Shanghai, asi deset rodinných domů, dům U Zlatého prstenu-Ungelt, klub Radost FX a dále má asi 20 nerealizovaných projektů. V současné době spolu s Pavlem Čajkou a Jaromírem Tomkem vede konstrukční ateliér na Fakultě stavební ČVUT v Praze.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.