Matrix, technokultura a virtuální architektura III

Ale tuto úvahu můžeme dále rozšířit a radikalizovat: my sami podle J.Baudrillarda již dokonce žijeme v „extázi komunikace“, tedy žijeme ve světě přesyceném obrazy z různorodých zdrojů. Náš svět se již stal prostorem „totální expanze médií“. (M. Petříček) Většinu zkušeností získáváme nikoli z „reálného“ života, ale skrze obrazy. Tyto obrazy ovlivňují naše prožívání světa, umožňují manipulovat modely prožitku. Média podle J. Baudrilllarda neprodukují obrazy reálných objektů (referenty, ikony), ale signifikanty, tedy v podstatě simulace. Navíc je víra v simulované světy silnější než skutečnost, simulované světy se stávají, jak upozorňuje filosof M. Petříček, náhražkou za „velká vyprávění“(grand récit), která v předinformačním věku uváděla do pohybu velká sociální a politická hnutí a legitimovala celé epochy.Je-li tomu tak, pak se spíše zdá, že sami herci i recenzenti byli zaskočeni přesvědčivostí a účinkem vizí v Matrixu a pokládají za nutné zneklidněné diváky uklidnit. Prostřednictvím herce Keanu Reevese (hraje Nea) se prohlašuje: „Věřím, že prostě svůj život může kontrolovat sám“. To je jistě vzhledem k filmu, který tematizuje hrozbu totální komputerové manipulace (počítače převedly lidi do role svého energetického zdroje a udržují je v simulovaném světě), jak nepřehlédnutelně sympatické, tak i brutálně naivní. Pro sci–fi pohádku o záchraně světa je zřejmě obojí nezbytné. Ale nepřehlédněme: totéž platí čím dál více i pro náš život! Ostatně totéž se odehrává v každé internetové kavárně: mágové u komputerů vtažení do světa simulované reality střídají sofistikované jednání se sestupy na elementární emocionální panel. Enigmatický vůdce rebelů Morpheus (hraný Laurencem Fishburnem) řekl reportérovi: „Neexistuje žádný Matrix, jen realita“ a zdá se, že tím potěšil i naše novináře a recenzenty. Nicméně (abychom si pomohli oblíbeným a denervujícím adverbiem Václava Havla) realita, virtualita – to je právě to, co je uvedeno do hry, jak v tomto kultovním filmu, tak i v našem životě. Budeme dále tvrdit, že tím, čím byl prorocký, vizionářský film Metropolis (1925) Fritze Langa pro velkolepé metaforické naznačení nadcházející obrovské moci techniky a její faustovské role v přicházejícím světě industriálních megapolí, tím je The Matrix bratří Andyho a Larryho Wachowských pro naše dni, tedy pro svoji metaforickou předzvěst nastupující informační společnosti. Odsuzující věty o pseudofilosofických otázkách vřazených do filmu či naopak pro oslavu filmu násilné nalézání a doslova implantování složitých filosofických témat dokonce s odkazy na Platóna, Descarta, Schopenhauera, Humea, Marxe či Nietzscheho a na Písmo svaté v komentářích recenzentů a kritiků-těchto zoufalců z podstaty- to vše jsou jen slovní ornamenty, to vše zde nemá svým způsobem místo, už jenom vzhledem k tomu co film evokuje! Film zajisté nechce být filosofickou čítankou i když si herec Keanu Reeves s údivem pročítal režizéry doporučený filosofický text Davida Huma. A co tedy film evokuje?Totiž ono postmoderní trauma: jsme schopni dokonale, suveréně odlišit realitu od fikce? Nerýsuje se na horizontu nastupující informační společnosti hrozba totální kontroly všech dat a tím i netušené možnosti totální manipulace? A postmoderní trauma rychle přerůstá v úzkost. Informační společnost, která přichází po moderně, nejen osvobozuje, ale vytváří nové tlaky, produkuje nové formy útlaku.Ostatně proto soudím: jestliže takto složitě, rafinovaně sofistikovaný film hollywoodské produkce (nepřehlédněme: jak Matrix odkazuje to naprosté triviality špionážní zásady „Nikomu nevěř!“ „Nic není takové, jak to vypadá“ uplatňované ve světě, který přepečlivě utkávají ze špionážních informací zpravodajské agentury v úspěšném americkém filmu „Test“!) si získal fanoušky na celém světě, tak je to především výpověď o subkulturách i o jejich estetickém vidění světa – o internetové komunitě a její subkultuře (která prorůstá, obepíná svět bez ohledu na hranice států, bez ohledu na bariéry jindy tak účinné, které asistují při kontaktech kultur a civilizací), o alternativcích, o cyberpunku, soundtracku, numetalu (Deftones), ale i rocku atd. a apod. – které tento svět, pro vysokokarátové technické pokrokáře možná pomalu, ale zato neúprosně, vytrvale obsazují. Ostatně proč pomalu? Provedený odkaz na subkultury nás nesmí zmást, není identický s odkazem na jakousi přežívající „Randgruppe“. Vždyť jsme denodenně obklopeni a ohrožováni do nekonečna vyvolávanými povodněmi dekvalifikací a rekvalifikací, ztrát rozhodovacích kompetencí apod. Není snad „digitální revoluce“ ve svém technologickém prosazování rychlejší a dramaticky účinnější i pro každodenní starosti a strasti při obsluhování života, než ideologické převraty nesené na bodácích a provázené koncentráky všeho druhu z industriálního pravěku předinformační epochy? Kdo by to chtěl popírat? Jen hlupák z pozice tzv. zdravého rozumu (ten zůstává na empirické úrovni) má za realitu to, co má bezprostředně před očima. Film tedy vychází vstříc změněnému světu. V čem se svět změnil?Pokračování zde