Najděte ty nejvíc pobité cihly. Jak cihlové fasády umí oživit minulost, o tom je nový Film o Lihovaru
Architekt Radek Podorský a výtvarník David Černý tvoří studio Black N' Arch. „David místo tvoří jako sochu, když se projekt dostane do technické fáze, nastupujeme my,“ říká Radek Podorský. On také vybíral cihly a spárovací hmoty, aby výsledek připomínal továrnu na líh a potaš, která tu dříve stála. Proces popisuje nový Film o Lihovaru.
EARCH.CZ , 10. 11. 2025 / Advertorial
Jednou z atrakcí nového areálu má být vyhlídková věž na bývalém továrním komíně. Jak bude vypadat?
Bude tam skleněná kapsle, která bude jako výtah jezdit původním kouřovodem. Vstoupíte do ní z podzemí a vyvezete se až nahoru, nad úroveň hlavy komína. Měl by to být trochu adrenalin, stát tak vysoko ve skleněné bublině.
Co to bylo za komín?
Téhle oblasti Smíchova se dřív říkalo „pražský Manchester“, a komínů tu byla spousta. Na místě tohoto areálu byl původně Andělský, nebo též Zlíchovský lihovar, kde se vyráběl líh z melasy, a kromě něj také potaš.
V roce 2000 byla výroba lihu zastavena a komín a destilovna lihovaru byly prohlášeny za kulturní památky. Obě stavby se nám podařilo zachovat, opravit a dále rozvíjet, z destilovny je Musoleum, muzeum Davida Černého, tam proběhla revitalizace už před třemi lety.
Co ještě připomíná průmyslovou historii Lihovaru?
Chtěli jsme zachovat i další části, ale většinou to nebylo možné. Areál se po zastavení výroby postupně proměnil v neuvěřitelnou postindustriální džungli, která to tu úplně pohltila. Byly tu stromy, keře, kapradiny, do toho konstrukce, potrubí a sudy, staré stroje. Jedna stavba měla propadlou střechu, takže to vypadalo jako v jeskyni a uprostřed byla velikánská laguna vody a u ní starý stroj. Člověk si tu rozhodně nepřipadal jako na Praze 5, spíš jako v tropickém pralese.
Sklepy, klenby nebo různé větší, masivnější objekty byly ve špatném stavu nebo na nevhodném místě, takže ty jsme museli zbourat. Ale povedlo se nám zachránit drobnější prvky z těch objektů. Například sloupy, sudy, materiály. Vše jsme uskladnili a chceme to postupně do areálu vracet. Například se těšíme, že destilační kolonu umístíme do baru, který vznikne v další etapě výstavby. Menší prvky jsme proměnili třeba v lavičky nebo dekoraci v interiéru, a v tom chceme pokračovat. Rozhodně chceme uchovat a vracet vzpomínku na to, co jsme tu viděli a emoce, které to v nás vyvolalo.
Dnes k průmyslovému charakteru přispívá třeba nově vztyčený produktovod…
Přesně tak, produktovody a další konstrukce, které je možné vidět v dokončené první části, připomínají to, co jsme tu zažili.
A nebylo by autentičtější, kdyby zůstaly v syrovější a původnější podobě?
Určitě bylo možné udělat to hrubší a syrovější. Jenže všechno musí být taky použitelné a bezpečné, musí se pod to někdo podepsat. Je to veřejný prostor, nedaleko je školka, museli jsme prostě být opatrní. Ale chtěli jsme ten průmyslový dojem navodit různými dalšími prostředky – například jsme použili nátěr vagónovou hnědou barvou. Naproti je kolejiště, vedle nás je nákladové nádraží a zbyly tu koleje z původní vlečky, takže tahle hněď se sem hodí a taky trochu připomíná odstín rzi.
Další prvek, který upomíná na původní průmyslovou architekturu, jsou cihly. Je jich tu několik barev a typů. Jak jste je vybírali?
David Černý, který má na starost výtvarnou stránku projektu, nám radil: najděte ty nejšpinavější, nejodpornější, nejautentičtější cihly, a ty tam dejte. Jenže zkuste s tímhle požadavkem jít za normálním obchodníkem. Ten vám nabídne krásnou slinutou keramiku, hladkou a lesklou. Přesný opak toho, co jsme chtěli. Naštěstí jsme měli kontakt na Klinker Centrum. Tam nám nabídli, a hned také přivezli, několik vzorových desek. Bylo to asi deset materiálů a hned na začátku se trefili do toho, co jsme potřebovali. Byly to přesně ty ušmudlané pobité cihly jako ze staré fabriky. Samozřejmě jsou nové, ale prošly speciálním způsobem zpracování. Například série Retro jsou cihly, které procházejí zpracováním v bubnu, kde jsou různě odvápněné, nebo očerněné, nebo jinak ušpiněné. A i podle toho ta cihla vypadá různě stará. To bylo přesně to, co jsme hledali.
Jak spolupráce s Klinker Centrem probíhala?
Spolupráce s Klinker Centrem, která teď pokračuje i na dalších realizacích, probíhá tak, že my e-mailem nebo na fotkách pošleme zadání a vysvětlíme svou představu. Fotografie z katalogu nebo internetu nám moc nepomůžou, protože neodpovídají úplně realitě. Takže musíme jet do jejich vzorkovny, kde je velikánská stěna se všemi vzorky: různé spárovačky, různé cihly, různé tvary, různé formáty. Z nich si vybereme a necháme si zpracovat větší desky o velikosti asi tak metr krát metr a půl, přesně tak, aby se vešly do auta. Dovezou nám je a my je dáme na reálné světlo a na základě těchto velkých vzorků už i s konkrétními spárovačkami vybíráme, jestli je to opravdu ten správný výrobek. Problém při vzorkování je, že se často používají cihly ze stejné série, což by mohlo vypadat příliš uměle. Proto pak žádáme o to, aby nám dodaly sérií více.
Jak ovlivňuje výsledný vzhled spárovací hmota?
Spárovací hmoty jsou jedno velké samostatné téma. Protože i když máme úplně stejnou cihlu, ale použijeme tři jiné spárovačky, tak vzniknou tři odlišné zdi. Přišli jsme na to, že stačí jeden typ cihly a tři spárovací hmoty a na konci je jeden dům hnědý, druhý světlý a třetí černý. Ale rozdíl je opravdu jen ve spárách mezi cihlami.
K čemu je dobré na jedné zdi vystřídat několik cihel?
Dokážeme tím vytvořit pocit, že dům je menší, než ve skutečnosti je. A hrajeme si s tím tak, že dům svisle rozdělíme na několik menších částí. Funguje to také horizontálně, když je dům dole dům tmavý, nahoře světlý, působí to tektonicky jinak, než když je jednobarevný.
Nestačí jen vybrat si správný cihelný obklad, je důležité ho také bezchybně aplikovat. To jste řešili jak?
Při výběru dodavatele jsme měli velké štěstí. Na doporučení Klinker Centra jsme oslovili pana Macháčka, který všechny fasády realizoval. Zásluhou jeho firmy se povedlo doladit všechny detaily. A byly to věci, které nás na začátku nenapadly – jako třeba jak vyřešit dilatační spoje, aby vypadaly stejně jako ostatní spáry a nebyly prosilikonované a tedy v jiném odstínu. Důležitý byl i požadavek na správnou hloubku spár. Normálně se dělá spára co nejméně hluboká, ale my jsme měli opačný požadavek. Chtěli jsme, aby spára byla co nejhlubší, aby cihly měly co největší plasticitu a dokázali jsme vytvořit efekt starého domu. Takže i tyto detaily byly pro nás velmi důležité a pomohla nám právě realizační firma a Klinker Centrum.
Každý dům je ovšem trochu jiný…
To jsme chtěli, aby každý dům měl trochu jiný výraz a aby se tím narušil ten velký blok. I tady nám pomohly cihly, použily jsme je mnoha různými způsoby. Na nároží Nádražní ulice jsou zapuštěná ostění oken a celá fasáda je pak jakoby rozvlněná. Na druhé straně u Strakonické ulice, tam jsme je zase obrátili. Z rubu, kde je obtisklá vanička raznice, je najednou líc. A při té příležitosti jsme zjistili, že každá raznice je jiná - některé mají takové cuplíky, některé jsou hladké, některé jsou různě deformované. Na fasádě potom vzniká živá kompozice.
Tenhle krok napadl koho?
To je ode mě. Když má člověk ten výrobek v ruce, začne si s ním hrát a napadnou ho různé věci. Souvisí to s naší firemní kulturou, v jednu chvilku jste architektem, pak projektovým manažerem, pak rozpočtářem a pak jste najednou na stavbě. Tam řešíme věci napřímo, můžeme si na ně sáhnout a upravovat i technologické postupy. A tak vlastně přišel ten nápad: pojďme to udělat jinak a obrátit cihly „naruby.“
Jste součástí studia Black N' Arch, které o sobě říká, že je „architektonická kapela.“ Frontmanem je sochař David Černý, jaká je jeho role v tvorbě projektu Lihovar?
S Davidem Černým to máme tak, že on přichází jako kreativní tvůrce, vytváří na začátku sochu – tvář, místo, koncept, se kterým potom společně pracujeme. Například při návrhu vnitrobloku jsme nejprve chtěli uprostřed udělat jezírko, které by sloužilo k bruslení nebo koupání, něco jako malé Náměstí svobody v Bratislavě. David to ale odmítl. Podle něj hlavním problémem bytových domů je prázdnota mezi fasádami: když se díváte z okna a není tam nic, díváte se jiným lidem do oken. Proto navrhl vrátit do prostoru industriální motiv – konstrukce ze starých produktovodů, které doplní výšku a bude na co koukat. Popínají se po nich rostliny, mění se s ročním obdobím, vrací sem industriální atmosféru. Díky tomu je vnitroblok neustále vizuálně zajímavý a lidé v okolních domech se nedívají jeden druhému do oken, ale sledují život a detaily v prostoru.
Čili David má takovouhle vizi. Když se ovšem projekt dostane do technické fáze, nastupujeme my, abychom vyřešili všechny technické problémy. Odpovídáme investorovi, takže musíme neustále hlídat vysokou kvalitu projektu – uměleckou i rozpočtovou. Ekonomika a estetika musí zůstat v rovnováze.
A jak vznikla láhev na nároží?
„Flaška“ na nároží vypadá banálně, ale odkazuje na původní místo – na lahve, které se tu kdysi vyráběly a které se tu našly při demolici. Zároveň má funkci, tvoří balkon a kolem něj lamelovou konstrukci, která poskytuje soukromí i výhled. Je to pohledově výrazný a účelný prvek. Právě to považuji za sílu celého konceptu – že z uměleckého nápadu vznikne funkční architektura.
Více k tématu
Dokončená první etapa je jeden velký blok, není však uzavřený, ale průchozí pro pěší. Jak jste o něm uvažovali?
Bloková zástavba do téhle části města tradičně patří. Má ještě jednu výhodu, vytváří uprostřed městského ruchu klidné zázemí pro rezidenty.
Zároveň ale ve staré zástavbě i v nových ulicích Smíchov City jsou bloky nepřístupné a to znamená velkou bariéru v území. U nás bylo důležité, aby byl průchod skrz areál volný. Lidé teď mohou procházet vnitroblokem pěšky od zastávky Lihovar až po severní část areálu. Doufáme, že tato pěší osa bude pokračovat i v dalších navazujících projektech směrem na sever – město o to má zájem a podporuje to. Je to velká přidaná hodnota, protože přes tři bloky můžete projít vnitřním prostorem, aniž byste museli jít po rušné hlavní ulici. Přitom míjíte obchody, služby, jdete kolem aktivního parteru.
Na první etapu navazuje teď druhá, pak nastoupí ještě třetí část. Staví se také všude kolem – roste Smíchov City a další projekty v okolí. Kdy bude tohle území „hotové“?
Čeká nás tady spousta změn a bude to ještě hodně zajímavé. Brownfieldy po bývalých továrnách „pražského Manchesteru“ se brzy zastaví. Dvorecký most propojí tohle území s druhou stranou Vltavy. Během chvíle bude možné skočit do bazénu v Podolí nebo si zajít do Žlutých lázní. Smíchovské nádraží ho zase spojí s druhou částí Smíchova „za kolejemi.“
Celá oblast se sepne jako zip. Vznikne kompaktní, ucelené město, které se stane přirozenou součástí širšího centra Prahy. Čekal bych to někdy kolem roku 2040, kdy město doroste až k Lihovaru.
Rozhovor vznikl při natáčení videa Film o Lihovaru.
