Dostavba Staroměstské radniceaneb Raději pomalu a s rozmyslem

Titulka: radnice dnes - věž a zbytek neogotického křídlafoto: Jiří WagnerTa byla odstraněna v rámci asanace bývalého židovského ghetta, kdy vznikla i Mikulášská (dnešní Pařížská) třída, jež opticky spojila Letnou s náměstím (toho později využili třeba tvůrci Stalinova pomníku). radnice Gočár 1909radnice Štursa 1946V prostoru náměstí převýšené neogotické radniční křídlo si Pražané neoblíbili, proto vznikla postupně celá série soutěží na jeho přestavbu nebo likvidaci a náhradu novostavbou. Soutěže probíhaly v takřka pravidelných intervalech od konce XIX. století až do roku 1988. probíráme-li se dnes stohy materiálů s jednotlivými projekty, ale především zadáními, která se soutěž od soutěže lišila, vidíme především přehlídku promarněných příležitostí. Buď byla pravidla příliš vágní a velkorysá (např. soutěže z let 1909 a 1946 umožňovaly odstranění téměř celého radničního bloku i zásahy do severní fronty náměstí, o likvidaci Husova pomníku nemluvě) nebo zase příliš rigidní, program novostavby byl často naddimenzovaný. radnice Krise 1938radnice Janák 1909To byl i případ poslední, zvlášť nepodařené soutěže z 80. let, což jsem si se svými kolegy ostatně vyzkoušel na vlastní kůži. Do dostavby se měly napěchovat konferenční sály, salonky, restaurace a kavárny a kanceláře, takže jsme stáli před dilematem: buď se na malé území pokusit vtěsnat velkou hmotu nebo být střídmý, ale riskovat vyřazení pro nesplnění zadávacích podmínek. Upřímně řečeno, to nebylo zdaleka vše, důvěru nevzbuzovalo ani složení poroty a tehdejší (ne)vkus komunistických papalášů – výsledky naše obavy ostatně potvrdily. Nejinvenčnější návrhy, jako byly studie architektů Přikryla nebo Floriána, porota samozřejmě smetla pod stůl, nejvyšší ceny dostala šeď. Příznačná byla i reakce laické veřejnosti. Podle zápisů v návštěvní knize výstavy vybraných návrhů (rozumějte těch, co prošly cenzurou), preferovali návštěvníci dvě řešení: nestavět vůbec nic nebo druhý extrém: postavit přesnou kopii středověké radnice (což je vlastně prakticky nemožné, neboť se – kromě několika rytin – nedochovaly žádné podklady, takže by šlo o neinvenční kulisu). radnice Hübschmann 1938radnice 1900Na časté (a vlastně čím dál častější) dotazy, co bych říkal vypsání nové, už asi 10. soutěže, odpovídám s určitými rozpaky. Nebyl bych proti, neboť jde skutečně o nezastavěnou parcelu, kde až do požáru v roce 1945, který zničil neogotické křídlo, stály domy. Ty zde měly i kompoziční význam a je jistě na místě opět hledat, jakým způsobem náměstí na západní straně uzavřít, případně, zda obnovit i stav před zbouráním Krennova domu (na to nebyl nikdy jednoznačný názor a soutěžící se rozdělili do dvou táborů dle toho, zda se rozhodli uzavřít opět ústí Pařížské nebo nikoli). radnice dnes, foto: Jiří Wagnerradnice dnes - pohled na parcelu po neogotickém křídle, foto: Jiří WagnerKaždopádně je ale naprosto nezbytné, aby celá akce byla připravena s velkou pečlivostí, jinak se opět budeme dívat na výsledky s rozpaky. Vypisovatel by měl asi začít tím, že připraví na téma odbornou konferenci a publikace, které se vrátí k celé historii unikátního prostoru i k nejzajímavějším návrhům z jednotlivých soutěží, a otevře diskusi mezi odborníky i laiky. Teprve na základě těchto nutných přípravných kroků budou vypracovány zastavovací podmínky a hlavně střízlivé zadání, které určí, čemu bude vlastně dostavba sloužit. Složení poroty by mělo být garancí, že nepřevládne staromilství, ani zbytečné extravagance. O tom, že by mělo jít o soutěž mezinárodní, snad netřeba hovořit. Teprve za těchto podmínek budou architekti přistupovat k tématu s důvěrou. Vítěze není nutné určit hned, lépe je nechat postoupit nejlepší práce do druhého kola, v němž se upřesní zadání a autorům vytknou chyby. radnice dnes - chrám sv. Miluláše a Pařížská ulice, foto: Jiří WagnerStaroměstské náměstí z výškyZ výše uvedeného je jasné, že jen příprava na novou soutěž je náročným procesem, který může trvat i několik let. Na námitky, že je takový postup příliš opatrný a může vést k průměrným výsledkům, lze namítnout, že naopak podcenění akce může být fatální. Příklady příliš rychle zastavěných parcel v centru Prahy – byť na základě soutěží – to dosvědčují. Jak palác Myslbek, v ulici Na Příkopě, tak nedaleký bankovní dům na Náměstí Republiky si nezískaly respekt odborníků, ani srdce Pražanů, či návštěvníků naší metropole. Psáno pro Lidové noviny