Na hraně postmoderního kýče. 40 let lásky a nenávisti kontroverzní skupiny Memphis

PO HLAVĚ

Prosinec 1980. V obývacím pokoji milánského bytu třiašedesátiletého Ettora Sottsasse právě probíhá první ze setkání umělců, architektů a designérů. Snad i proto, že mladí kreativci se slabostí pro postmoderní estetiku stále dokola poslouchají desku Stuck Inside of Mobile with Memphis Blues Again od Boba Dylana, pojmenují svůj diskutérský kroužek Memphis. Název se jim líbí i kvůli odkazu na starobylé hlavní město egyptských faraonů a protože se v tom americkém v Tennessee narodili Aretha Franklinová a Elvis Presley.

Své rozpravy členové Memphisu postupně převádí do návrhů nábytku a doplňků a pouhých 9 měsíců od první schůzky už na milánském designweeku představují kolekci 55 objektů. Premiéra se odehrává během veletrhu Salone del Mobile a u uměníchtivého davu způsobuje takovou senzaci, že pouhou hodinu po otevření musí být celá ulice před showroomem Arc `74 uzavřena. O akci na Corso Europa totiž projevil zájem enormní počet lidí a dvoutisícový dav beznadějně zablokoval dopravu na důležité tepně v centru města.

“O šokování nám ale tenkrát paradoxně nešlo,” popsal Wallpaperu jeden ze zakladatelů uskupení Matteo Thun, který spolu s Aldo Cibicem, Hansem Holleinem, Shiro Kuramatou, Michelem de Lucchim, Nathalií Du Pasquier, Peterem Shirem, Georgem Sowdenem, Marcem Zaninim a několika dalšími stáli u zrodu legendárního hnutí pod vedením Ettora Sottsasse a jeho ženy Barbory Radice. 

BAUHAUS FT. HRAČKÁŘSTVÍ

Co bylo na objektech Memphisu tak zvláštní, že rozpoutávaly takové vášně? Estetika skupiny by se dala popsat hned několika antonymy: elegantní i kýčovitá, systematická a zároveň absurdní, umělá, ale i upřímná ve své svobodomyslnosti. Nenechte se ale zmást – to, co na první pohled působí jako náhodné, výstřední a mnohdy až bláznivé uspořádání forem, barev a vzorů, je ve skutečnosti promyšlené budování představy o postmoderním životním stylu.

Náturu Memphisu trefně vystihuje anglické pořekadlo “a shotgun wedding between Bauhaus and Fisher-Price”. “Svatba narychlo“ legendárního hnutí 20. let a populárního amerického hračkářství čerpala navíc místy z Art Deca, futurismu, ale také antiky, renesance, pop-artu nebo tantrického umění, které Sottsass v 60. letech objevil v Indii a USA a naprosto jim propadl.

Design jako nástroj kritiky

S pop-artem Memphis spojovalo používání levných materiálů, se kterými designéři zacházeli (až paradoxně) jako s luxusními zdroji, které imitovaly povrchy mramoru, dřeva nebo třeba drahých kamenů, na antiku zase odkazovaly konzole, podstavce nebo stolky přímo ve tvaru antického sloupu, hrátky s op-artem a výraznými grafickými liniemi můžeme pozorovat u ikonické knihovny Carlton, lampičky Tahiti nebo zrcadla Diva Ettora Sottsasse, lamp Santa Fe od Matteo Thuna, židle First chair nebo lampičky Oceanic Michele de Lucchiho, abychom zmínili alespoň ty největší legendy. Z balancování na hraně kýče designéři vytvořili poznávací značku “nového mezinárodního stylu”. 

Podobně jako postmoderní architekti i autoři Memphisu se zcela záměrně stavili do opozice k funkcionalismu a neosobnímu designu, očištěnému na svou funkční podstatu. Jejich předměty na předchozí styly přiznaně navazovaly nebo je doslova citovaly. Výsledkem byl nábytek, doplňky, textil, keramika i grafika asymetrických tvarů, absurdních kombinací a nepravidelných geometrických kompozicí, do nichž se ukryla řada významů.

Design se stal nástrojem kulturní kritiky, spíše než funkce, který do anonymizované průmyslové produkce opět navrátil témata jako radost, emoce nebo kontroverze a osvobodil design od vizuální čistoty dobíhajícího modernismu i minimalismu 70. let jako jediné cesty ke kvalitnímu výsledku.

NEPRAKTICKÁ REBÉLIE

Silný nástup na scénu však hnutí nezajistil dlouhověkost. K oficiálnímu rozpuštění skupiny došlo už 7 let po jeho založení. Hlavní iniciátor Ettore Sottsass přitom skupinu opustill už v roce 1985 a věnoval se postmoderní tvorbě po vlastní ose. Kulturní triumpf Memphisu nedokázal dlouhodobě kompenzovat vysoké náklady na výrobu a neortodoxní tvary, které byly pro větší komerční úspěch příliš nepraktické.

Jakkoli efemérní ale Memphis byl, jeho odkaz měl měl velký dopad – v tvorbě výrazně ovlivnil například Philippa Starcka či Joba Smeetse z antwerpského Studio JOB, kteří ve svých návrzích dodnes pracují s výraznými emocemi, kontroverzí i humorem. Memphis okouzlil i módního návrháře Karla Lagerfelda, který koupil celou první Sottsassovu kolekci a v roce 1982 s ní a dalšími kultovními kusy skupiny kompletně zařídil svůj byt v Monte Carlu. Výstřední estetika pohltila i Davida Bowieho, který nashromáždil úctyhodnou kolekci 400 objektů, jež se před 5 lety vydražila za 1,3 milionu liber. 

“Byl to ten nejpodivnější pocit – na jednu stranu vás předměty odpuzovaly, zároveň ale ve vás vyvolávaly pocit osvobození, které tento druh porušování pravidel přináší,” popsal ambivalentní vztah k Memphisu britský designér Jasper Morrison Guardianu. Sám Sottsass o Memphisu říkal: “Je jako bonbón. Stačí si jich dát příliš mnoho a způsobí vám nevolnost.”

COMEBACK NEO-POSTMODERNY

Rok před Sottsassovou smrtí v roce 2007 uspořádalo muzeum LACMA v Los Angeles rozsáhlou výstavu jeho díla, která odstartovala vlnu zájmu o objekty Memphisu u sběratelů a výstavních institucí, ale i v módním a reklamním byznyse. Po Sottsassově úmrtí ose začaly objevovat módní kolekce inspirované skupinou – poctu jí věnovaly značky jako Missoni, Chanel, Christian Dior, pastelové barvy se objevily v kolekcích pro jaro/léto 2014 u Céline i Alexandera McQueena a divoké grafické vzory ála Memphis u Marca Jacobse a dokonce také v kolekci aut BMW. 

Skutečný boom neo-postmoderny pak nastal po roce 2014, kdy původní členka uskupení, Nathalie Du Pasquier, navrhla 43 potisků pro American Apparel. Dva roky nato uvedla módní značka Supreme kolaboraci se členem konkurenčního uskupení Alchimia a další hvězdou postmoderního designu Alessandrem Mendinim a to už byl čas, kdy se lavina zájmu o neo-postmodernu spustila naplno.

Nostalgie po 80. letech a antiminimalistické filosofii “less is bore” i touha po tvorbě objektů na pomezí umění a designu pronikla i mezi nejmladší generaci designérů jako Jonathan Trayte, Lara Bohinc, Bethan Laura Woodnebo Jochen Holz, se kterým navázal spolupráci i dánský výrobce Hay. Ten minulý rok také uvedl sérii textilních a kuchyňských doplňků ve spolupráci s původními členy Memphisu, Georgem Sowdenem a Nathalií du Pasquier a ukázal, že postmoderna má na scéně stále své místo a ne vždy se musí jednat jen o limitované kusy, které se v aukcích draží za miliony.

Jaké jsou příběhy legendárních architektů a designérů a jejich dnes již ikonického nábytku? Seriál Evy Slunečkové vás vezme na prohlídku napříč historií, zeměmi a styly. V seriálu vyšlo: Funcionalistický nábytek Jindřicha Halabaly, spor o konzolovou židli: Stam vs Breuer.