To je ono, řekla mamka. O výstavě Doteky Liběny Rochové s její dcerou Magdalenou
Prezentace oděvního designu mohou být nudné, předvídatelné a strojené. Výstava Doteky, která právě probíhá v Moravské galerii v Brně a představuje ucelený pohled na tvorbu módní návrhářky, Liběny Rochové, taková není. Zásluhu na tom má i její dcera Magdalena Rochová, která vymyslela celkovou architekturu výstavy. Nebála se, že bude vnímaná protekčně? Na čem jí záleželo nejvíc a jak probíhá spolupráce matky a dcery?
Veronika Pařízková, 28. 10. 2026 / Advertorial
Magdaleno, ty ses narodila v Brně. Měla pro tebe kvůli tomu výstava speciální význam? Toužila jsi jako malá mít výstavu v Moravské galerii?
Speciální význam určitě měla. I když mít výstavu v Moravské galerii mě úplně nenapadlo. Každopádně tím, že jsem se v Brně narodila a chodila tam do školy, mám k němu jiný vztah. V Brně a jeho okolí mám několik realizací domů, ale výstavu jsem v plánu neměla. A když mě oslovil můj spolužák z dětství z výtvarky Jan Press, abych vytvořila architekturu pro výstavu Doteky, věděla jsem, že nemůžu zklamat.
Výstava Doteky souvisela s tím, že Liběna Rochová věnovala svůj archiv Moravské galerii. Bylo od počátku jasné, že na dar naváže výstava?
Jan Press chtěl mamce udělat výstavu už dávno. Já mu ale vždy říkala: „No jo, ale mamka žádnou výstavu nechce a tvrdí, že nic nemá.“ To se opakovalo několik let, pak ale její sklad v domě na Malostranském náměstí, kde má ateliér, vytopila voda a rázem přišla o spoustu modelů. Některé byly tak zničené, že je musela vyhodit. Dost jich ale pořád zůstalo a ty měla u sebe. A pak během covidu najednou říká „Co já s těmi věcmi budu dělat?“ A to byl impuls darovat je Moravské galerii. Myslím, že to bylo hodně spontánní rozhodnutí. Věděla, že vše skladovat a starat se o to není žádná legrace.
Konzultovala toto rozhodnutí i s rodinou?
To ne. Na náš názor se vůbec neptala. Udělala to opravdu impulzivně. Prostě cítila, že ty věci půjdou dál. Ale tehdy vůbec netušila, že to vyústí v retrospektivní výstavu. Neočekávala to, ani to podle mě nechtěla. Honza Press tehdy sám přijel do Prahy s dodávkou, naložil vše, co se vešlo a máma ani nevěděla, co vše jim dává. Když začali v Moravské galerii věci zapisovat a archivovat, zjistilo se, jak moc toho nakonec bylo. 150 modelů a až pět set položek, boty i šperky, prostě úplně všechno.
Náročná, ale funkční
Ve výstavě je tedy jen malá část toho, co Liběna Moravské galerii darovala?
Ano. Některé věci jsme vůbec nepoužili. Je tam vystavených zhruba 130 modelů, některé z nich jsou i zápůjčky…
Když se všechny modely odvážely, nemrzelo tě, že si nemůžeš nechat některé na památku?
Brala jsem to tak, že je to rozhodnutí mamky a je to její věc. Trošku mě to asi mrzelo, ale v Moravské galerii o modely bude postaráno dobře a je otázkou, jak bychom je jako rodina v budoucnu využili. Mám od mámy několik věcí, některé jsou i na výstavě. Žluté večerní šaty mi od ní koupil můj partner k narozeninám.
Traduje se, že výstava byla finančně velmi náročná. Je to pravda?
Myslím, že to tak úplně nebylo. Od začátku bylo ale jasné, že když mamka na výstavu kývla, nechtěla, aby to bylo polovičaté. A já nechtěla, aby vznikl polovičatý návrh. Jen figuríny stály dva miliony korun, ale my nemohli koupit ty nejlevnější čínské, které mají v každém obchodě. A v galerii měli jen velmi málo figurín, k tomu nevyhovujících dřevěných ve špatných pozicích. Ale pro výstavu o módě je figurína naprosto stěžejní.
Objevila jsem skvělou holandskou firmu, která navrhuje figuríny různých designů, má 3D tiskárny, velkou továrnu a figuríny tiskne. Vyšli nám vstříc a dali nám skvělou cenu oproti třeba italským firmám. A část pro artovou kolekci nám vyrobili přímo na míru. Jsou z mléčných provázků, mají surovější výraz a paradoxně byly nejlevnější.
Jak jsi přistupovala k samotnému návrhu expozice?
Věděla jsem, že v tom hezkém, zrenovovaném, ale trochu cukrkandlovém prostoru by modely nefungovaly. Celé druhé patro Moravské galerie má 850 m² a chtěla jsem zakrýt podlahy, stropy – ty naštěstí jenom v půlce – a vestavět do toho jednotlivé tvary. Existovaly obavy některých lidí, zda to bude proveditelné. Nakonec je výsledek potvrzením toho, že člověk nemá ustupovat ze své vize. Když si jdeš za něčím, co vymyslíš, jsi si vědomá toho, že je to správně, a dotáhneš to do posledního detailu, tak to má cenu.
Hodně jsem pracovala s organickými tvary, které jsou pro diváky velmi příjemné. Dokud ale vše bylo jen nakreslené a zvizualizované, měla jsem trošku obavu, bála jsem se, zda to bude pocitově fungovat, tak jak to zamýšlím. S elipsou máme zkušenost třeba z kostelů, ale je velmi důležité, jaká bude hloubka i zakřivení. Když se dnes výstavou procházím, vidím, že to funguje. Lidé se tam cítí dobře. Zpětné vazby od lidí na prostory a pocity v nich jsou krásné.
Aby byl efekt co nejsilnější, nechtěla jsem nikde žádné švy. Natahovaly jsme proto v místnostech bezešvý strečový materiál. Zdálo se to nereálné, ale podařilo se!
Japonské inspirace
Dlouholetý asistent Liběny na UMPRUM Vojta Novotný mi vyprávěl, že když výstavu viděl, připomněla mu výstavy v japonské Bunka Academy, kam jezdili s Liběnou pravidelně se studenty. Přišlo mu, jako by Liběna tímhle výstavním projektem dotáhla do dokonalosti japonskou estetiku. Bylo to u tebe nějak vědomé? Chtěla jsi do výstavy promítnout její vztah k Japonsku, nejen k oděvu, ale i ke způsobu, jakým se tam přemýšlí o výstavnictví?
Já myslím, že máme podobný vkus. Zároveň cítím, co má ráda. A nakonec minimalisticky s prostorem a hmotou pracuji také. Sama japonskou architekturu miluju, především tu moderní, z které cítím zen a klid. A ji to baví taky. I proto myslím, chtěla, ať výstavu dělám já…
Když jsem výstavu viděla, cítila jsem tam i vazbu na architekturu Brna. I když je budova Moravské galerie novorenesanční, Brno je funkcionalistická metropole a myslím, že se to projevilo i v koncepci výstavy…
Pro to, co dnes dělám, bylo vždy důležité, že jsem bydlela v Brně a denně jsem chodila kolem všech těch nádherných funkcionalistických domů. I jako dítě jsme bydleli v krásném domě a to vše mě ovlivnilo. Dost možná bych bez toho ani nešla studovat architekturu.
Více k tématu
Trend ve výstavách oděvů jde ale proti tvé vizi. Ve světě se často modely vystavují v přísných černých kukaních s ostrými bodovými světly. Vy nabízíte protipól. Dovedeš si představit, že by tento koncept přebrali i jiní módní návrháři a ve stejných kulisách by proběhla retrospektiva jiného tvůrce?
Myslím si, že je to na mamku a její příběh hodně navázané. Postupně v jednotlivých místnostech odkrýváš její svět. I proto má každá místnost jiný tvar. Černé modely jsou ukotvené v normálním půdorysu, barevné kolekce jsou naopak v malých kapsulích. Ale ve svém principu si myslím, že se to přenést dá.
Byla ve hře i varianta, že by výstavu dělal někdo jiný než ty?
Nevím. Mamka si mohla stanovit, kdo to bude dělat. Není to úplně příjemná pozice, když jsem její dcera, ale mám toho jako architektka už hodně za sebou, dělala jsem třeba i výstavu pro Alexandra McQueena a další výstavy o módě, tím to bylo jednodušší.
Vyskytl se během příprav i moment, kdy jste se na nějaké části výstavy neshodly?
To ne. Přijala návrh takový, jak jsem ho vymyslela a představila. Původně jsem měla ručně kreslený moodboard, ručně kreslené skicy a mámě jsem ho ukázala jako první. A ona řekla, že mi věří a řekla „To je ono!“ I když tehdy možná ani nedokázala dohlédnout, jak to celé zamýšlím. Bylo tam velké souznění.
- Ateliér: JRA Jaroušek.Rochová.Architekti
- Autoři: Magdalena Rochová
- Země: Česká republika
- Město: Brno
- Fotograf: Filip Šlapal
