Čtenářům nelhat, designwashing nedělat. Vedoucí rubriky Design Veronika Pařízková o svých plánech
Už tři měsíce pracuje v redakci EARCH.cz Veronika Pařízková. Někdejší šéfredaktorka online magazínu Czechdesign a Designnews buduje novou rubriku Design. O vkusu, marketingu i médiích hovořily s šéfredaktorkou Karolínou Vránkovou.
Karolína Vránková , 24. 6. 2026
V čem je podle tebe EARCH.cz dobrý?
Oceňuji, že má normální nezávislou redakci, která kriticky funguje a obsah pro svoje čtenářky a čtenáře vybírá. Není to PR platforma, kde si můžeš zaplatit, že tě tam publikují, a nikdo to nebude korigovat. Prostě lidi mohou důvěřovat informacím, které tam najdou. O architektuře a teď také o designu.
Máš zkušenosti z oborových i mainstreamových médií. Čím tě EARCH.cz překvapil?
Trochu jsem čekala, že má EARCH.cz větší redakci a víc lidí. Produkuje hodně obsahu, má hodně inzerentů…
Jsme čtyři redaktorky, obchodní manažerka, redaktorka sociálních sítí, dva vydavatelé, dvě web editorky, které obsluhují web. Téměř nikdo nepracuje v magazínu na celý úvazek, ale stejně je to na poměry českého mikromédia docela velká redakce. Deset let jsi působila jako šéfredaktorka magazínu Czechdesign, tam to bylo jinak?
Czechdesign byl v mnohém podobný, oborové on-line médium. Rozdíl byl v tom, že jsme měli víc externistů a přímo v redakci jsem měla dvě kolegyně, které psaly články, ale staraly se i o web nebo inzerenty. Obchodní model byl v zásadě podobný, provoz média a redakční práci platí inzerce a PR články. Využívali jsme také granty, které EARCH.cz v tuto chvíli nemá. V každém případě vždy záleží hodně na vydavatelích, jak jsou odvážní a osvícení a dokáží inzerentům nastavovat hranice a odklánět od redakce tlaky zvenčí. Vydavatelé EARCHu Jirka Kout a Venca Konáš na mě působí jako pravdoláskaři v tom dobrém slova smyslu. Ctí nezávislost redakce, snaží se ji chránit a chápou, že je potřeba psát i kriticky.
Samozřejmě na tvorbu magazínu potřebujeme peníze, které získáváme od firem za inzeráty a PR články. Pro EARCH.cz je důležité, aby byl inzertní obsah vždycky označený jako advertorial, aby čtenář věděl, co vlastně čte. Ale vidíme, že v magazínech o designu, architektuře, životním stylu se hranice mezi placeným a nezávislým obsahem dost stírají. Proč je to špatně?
To je jednoduché. K čtenářům musíš být vždy upřímný a transparentní. Aby věděli, co je zaplacené a co ne. V okamžiku, kdy by se to přestalo označovat, je to všechno už jenom marketing. A dnešní doba je v tomhle ohledu ještě větší výzva. Jenže když přestaneme definovat, co je a co není komerční spolupráce, lžeme. Veřejnosti, a tak trochu i sami sobě.
Také u placených článků je potřeba si nastavit nějaké hranice, čemu člověk chce dělat reklamu a čemu ne. Kde máš hranici ty?
Prochází to vývojem a určitě jsem dřív byla výrazně víc nekompromisní. Bohužel v tom provozu si člověk rychle uvědomí, že nemůže lustrovat úplně každého, protože skoro vždy se najde něco, co je kontroverzní nebo složité. Ale mám stále svoji červenou linii, za kterou bych nešla. Třeba dělat reklamu na IQOS a další tabákové výrobky. Konkrétně IQOS nebo PLOOM se v poslední době snaží být vidět v souvislosti s designem opravdu hodně. Podporují módní přehlídky, designérům platí výrobu produktů a snaží se legitimizovat své produkty jako něco atraktivního pro skupinu lidí, která chce být trendy.
Podobný „artwashing“ nebo spíš „designwashing“ je ale opravdu nebezpečný, obzvlášť když tyto firmy tvrdí, že kouření jejich stylových cigaret je zdravější. Prostě není. Designéři sice argumentují, že díky velkorysým investicím od podobných tabákových firem vzniknou díla, na která by jinak neměli peníze. Ale kolik dětí kvůli tomu pak začne kouřit? Zodpovědnost by měla být i na straně designérů, i na straně médií.
EARCH.cz se snaží držet si úroveň co se týče výběru inzertních partnerů, naším cílem je ukazovat kvalitní produkty esteticky na úrovni. Tady je tu hranici ještě těžší stanovit a je to dost subjektivní. Jak to rozlišuješ ty? Co je ještě kvalitní design, co už ne?
Ta hranice je opravdu tenká a nechci být arbitr vkusu. My novináři a novinářky žijeme v takové bublině, díváme se na krásné věci a máme pak někdy pocit, že se to musí líbit všem. A pak z bubliny vystoupíš a narazíš na realitu.
Mě nedávno fascinovaly výsledky soutěže Interiér roku, kde cenu veřejnosti získala chalupa zpěvačky a influencerky Martiny Pártlové. Věřím, že se jí tam bydlí pěkně, ale přece nemůžeme podobný interiér adorovat. Je to trochu návrat do devadesátek, kdy všechno bylo buď přeplácené nebo nesourodé.
Je tam velká měkká sedačka a kamenné obložení stěn a krb, co máš proti? Jak bys někomu vysvětlila, že se ti to nelíbí?
Chybí tomu autenticita, vše působí, jako by to vygenerovala AI. Přitom když máš takový starý statek, to je krásné zadání, architekti můžou pracovat se starými prvky. Když už tu máme takový designový bulvár, třeba herečka Veronika Arichteva, kamarádka Martiny Pártlové, má také opravený historický dům, rekonstrukci projektovali ti architekti. Pracují s původními prvky, s barvami, s dekorem, ale dělají to autorsky a kreativně. A je to výborný příklad, jak se dá staré nemovitosti dát život.
V čem je tedy ten rozdíl?
Tohle je samozřejmě tenký led. Každý máme jiný vkus. Operovat se slovy autenticita, autorský přístup nebo originalita je nakonec taky taková vágní hra se slovíčky. Používá je pro definici své práce stejně každý. Jenže stejně jako u uměleckého díla, nebo skvěle napsané knihy, i tady rozhodují detaily. A talent neopakovat tisíckrát vyřčené.
Design je všude kolem. O jeho kvalitě se ale nemluví
EARCH.cz je magazín o architektuře. To je obor, který významně zasahuje náš každodenní život, protože je všude kolem nás. Design, jak ho vidíme kolem sebe, jsou většinou umělecko-řemeslné produkty, bez kterých se můžeme docela dobře obejít. Proč si o něm mají lidé vlastně číst?
To je právě nepochopení toho, co je design. To, o čem mluvíš, tomu můžeme říkat třeba sběratelský design, a skutečně se tomu věnuje v médiích asi největší pozornost. To, že se celý obor redukoval na sklo a šperky, to je taková mediální zkratka.
Ale design je disciplína, která pomáhá vyrábět funkční předměty nebo i služby, které pomáhají dělat každodenní život pohodlnějším. Ať to jsou kliky, tramvaje, zásobníky na tampóny na WC.
Máš nějaký příklad?
Vidíme to hodně třeba ve veřejném prostoru, kde se v posledních letech objevují nové zastávky, lavičky, veřejné osvětlení, koše…to jsou všechno věci, které by měl člověk používat tak nějak bezmyšlenkovitě a vlastně o nich nevědět. Když ale nejsou kvalitní, lavička bude tlačit do zadku, koš nepůjde otevřít nebo z něj budou odpadky padat. Být neviditelný a splňovat nebo posouvat estetické normy, to je kvalitní design.
Další příklad jsou navigační systémy, třeba na nádraží nebo v nemocnicích, které mají také vliv na náš život. Zrovna jsem si nedávno připomněla, jak v nemocnicích byl jednotný systém, bílí panáčci na modrém pozadí, a vždycky měly nějaký orgán červený. Každý se v tom vyznal, byl to skvělý design.
Dnes se navigační systémy znovu vytvářejí a já si někdy říkám, jestli je nutné, aby měla každá škola a městečko svůj, jestli by nešlo využít nějaké jednotné systémy. Co si o tom myslíš?
Zavádět něco plošně je lákavé a ne nadarmo se říká, že v některých diktaturách umí zavést novinky rychleji a efektivněji, než v demokracii. Stejně jako ten zmiňovaný systém v nemocnicích byl tehdy všude i díky tomu, že přišel pravděpodobně příkaz shora. Osobně by se mi taky líbilo, kdyby ta roztříštěnost byla menší. Navíc často je nová vizuální identita měst nebo obcí spjatá s politickým vedením, které sice argumentuje, že je to investice do budoucnosti, ale jen co se změní starosta, změní se i dosavadní logo. Takže si myslím, že by to bylo skvělé, kdyby vše bylo jednotné. Ale obávám se, že u nás k tomu vede trnitá cesta.
Tvoje téma je také uživatelská kvalita a funkčnost designu. Poukazuješ na předměty, kde funkce pokulhává za formou. Máš nějaký příklad z poslední doby?
Funkčnost je velké téma, to je pravda. Třeba nedávno jsem dostala krásné skleničky Forester od designérky Elis Monsport. Mají strukturu stromové kůry, a i okraj je trochu nerovný, a výsledek je, že se z nich vlastně strašně špatně pije, člověk si musí vždycky hledat místo přes které se napít. Mluvila jsem o tom s Elis, ale ona mi vysvětlila, že je to součást konceptu. Podle ní je lepší hledat tu polohu, kde se ti dobře pije, protože víc přemýšlíš nad kontaktem se sklem, zastavíš se a vychutnáš si ten moment. Chápu ten její způsob uvažování, je mi to sympatické, ale doma z nich popravdě už nepijeme, raději je máme vystavené.
Taková kritická diskuse o designu se ale v současnosti moc nevede, většinou se jenom chválí…
Je zajímavé, že design proniká i do mainstreamových médií, protože to lidi zajímá. Ale většina těch zpráv je jen o tom, že někdo navrhl nějakou věc a je to krásný. Ale chybí tam souvislosti a už vůbec tam není žádná kritická zpětná vazba.
Podobné zprávy jen replikují informace, které vypustil přímo ten designér nebo výrobce. Vede to k tomu, že nejvíc není vidět ten, kdo je v oboru nejlepší, ale ten, kdo má nejlepší marketing. Sami tvůrci a tvůrkyně upozorňují na svou práci a mluví o tom, jak je dobrá a dělají o tom podcasty a píší newslettery. A člověk se pak lehce ztratí v tom, co je PR a co realita.
Je to škoda i pro samotný obor, když tvůrci nedostávají neosobní a relevantní zpětnou vazbu, tak se nemůžou rozvíjet a kultivovat. Tím pádem vzniká mnoho projektů, které jsou svým způsobem zbytečné nebo prázdné a tvůrci se to ani nikdy nedozví.
Co bys v EARCH.cz ještě ráda kriticky rozebrala?
Dlouhodobě mě zajímá právě zmiňovaná funkčnost produktů, ale třeba i etické a morální aspekty oboru. Design byl dlouho takovou popelkou, nikdo se o něj moc nezajímal. Pamatuji si, že před více než deseti lety na UMPRUM, kde jsem dlouho pracovala, bylo docela složité dostat třeba Artsemestr do médií. Dneska o něm píše úplně každý. Jenže je to často jen takový prázdný a banální obdiv. Bez kontextu a souvislostí. Budu ráda, když v EARCH.cz bude prostor rozebírat vše víc do hloubky a bez strachu, že se někdo naštve.
Více k tématu
Zanedlouho ti vyjde kniha rozhovorů s českými designérkami „Designérky“ Poslední dobou se hodně mluví o tom, v čem to mají těžké architektky. Co trápí designérky?
Myslím, že to bude podobné u architektek, umělkyň i všech dalších profesí. Pracují na faktury, ohodnocení není vždycky férové, často musí oddalovat mateřství, chybí jim systémová podpora, aby mohly lépe skloubit práci a rodinu.
Ale vlastně z toho vyplynulo, že tyhle vrcholové designérky mají určité podobné vlastnosti. Musí být ambiciózní, věnovat práci spoustu volného času, být perfekcionistky. Musí práci strašně moc obětovat. Žádný work-life balance. Dostat se na vrchol je v jejich případě opravdu dřina.
Psaní je hodně staromódní povolání. Někdy se bojím, že už nebude nikdo, kdo chce naše texty číst. Ty se toho neobáváš?
Já jsem spíš optimista. Jistě, z každého článku dneska uděláš čtyři slidy na Instagramu. Ale to přece neznamená, že to lidem bude stačit. Autorské texty s názorem, přidanou hodnotou, které donutí o věcech přemýšlet, to budou čtenáři vždycky chtít. Výpověď lidí, kteří si udělají rešerše, vydají se sami na to místo, přidají nějakou osobní zkušenost a hledají souvislosti je — a doufám, že vždy bude — ceněná. A možná paradoxně s nástupem AI bude poptávka po novinářích, kteří to dělají po staru, ještě větší.
