Pražské Jezulátko oblékla designérka. Nafukovací buvol na známce. Komu patří UMPRUM
7 novinek z designu vybrala vedoucí rubriky design Veronika Pařízková
Veronika Pařízková , 7. 9. 2026
UMPRUM nebo konzervatoř? Komu patří budova na Palachově náměstí?
Budova UMPRUM neboli Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze na Palachově náměstí č. 80 se stala předmětem sporu. Zájem o ni má i Taneční konzervatoř, která sídlí v sousedním traktu. Komplikovaný příběh nás vrací řadu let zpět, kdy se na konci devadesátých let řešily vlastnické změny v souvislosti s transformací státního majetku.
Část budovy, kde má UMPRUM posluchárny, připadla Hlavnímu městu Praha. To je od 1.1. 2001 zřizovatelem Taneční konzervatoře. A proto pro UMPRUM nastala povinnost si část domu, kterou využívá už od roku 1885, pronajímat. Tento stav trval relativně dlouho.
Už více než 15 let se zdá, že všem vyhovoval status quo, nebo neměl nikdo sílu jej změnit. Obě školy se tak staly rukojmími politické reprezentace na magistrátu. Jenže UMPRUM se nedávno rozhodla pro nákladnou revitalizaci vnitřních prostor a začala ji plánovat v zásadě ve fázi, kdy stále byla jen pronajímatelem a ne vlastníkem. Vedení tak zjevně vědomě šlo do rizika a nyní, ve fázi proinvestovaných vysokých částek, vůbec netuší, zda se do učeben bude moci vrátit.
Spor se dostal do fáze žaloby a nyní ho asi rozhodne až soud. UMPRUM na sociálních sítích šíří narativ, že je celá věc v zásadě nespravedlivá a sbírá pod statusy emotikony rozlomených srdíček. Frustrace je to pochopitelná. Jenže je obhajitelné, že veřejná vysoká škola pokračuje s investicí do prostor, které nevlastní? Nebylo odpovědnější počkat? Už proto, že projekt Mikulandská dle veřejně dostupných rozpočtů UMPRUM vysoce přesáhl původní plány
Světová keramika v centru Prahy
Do Prahy přijela špička světové keramiky. Přivezla ji sem Galerie Kodl Contemporary a díky ní má česká veřejnost možnost zjistit, jak výrazný hlas dnes keramika a porcelán na umělecké scéně má. V průhledné kostce vedle hotelu Fairmont, kde galerie sídlí, jsou vystaveny práce italské dvojice Bertozzi & Casoni a původem holandských umělců Bouke de Vriese a Caroline Smit.
Leitmotivem výstavy, kterou kurátoroval a v Praze osobně představil bývalý editor magazínu Dazed & Confused Mark Sanders, je alchymie. Síla výstavy ovšem tkví především ve formální práci s materiálem. Fascinující jsou detaily na figurkách zvířat od Caroline Smit. U nich máte chuť dotykem se přesvědčit, zda jsou opravdu vyrobené z hlíny. Za pozornost ale stojí i relativně subverzivní přístup k práci Bouke de Vriese.
Ten využívá poškozenou starou čínskou keramiku nebo míšenský porcelán a vytváří z ní nové objekty. Hledá a skupuje střepy, zbytky historických artefaktů a další poničené starožitnosti a dává jim nový smysl. Sympatický přístup k recyklaci materiálu. Snad platí, že Brouke de Vriese neničí i ty kousky, které jsou neponičené. Za návštěvu každopádně výstava Between Worlds stojí, ať už kvůli pohledu na působivé solitéry slepené ze vzácných historických zbytků nebo ambici udělat výstavu, která má hlubší přesah.
Tapisérie žije
Jestli se dnes vrací na scénu keramika, ještě zářivější návrat nastává u textilu. Dlouho upozaděný materiál, který byl přirozenou součástí interiérů i veřejných budov, opět láká designéry. Přibývá také značek, které se věnují výrobě koberců nebo gobelínů.
Na vzrůstající trend reaguje i výstava v Liptovském Mikuláši nazvaná „Cesty. Krátka história slovenského gobelínu a tapisérie.“ Ačkoliv jde o průzkum u sousedů, k našemu rybníčku se projekt také intenzivně vztahuje. Mezi vystavujícími jsou totiž jména jako Lucie Jindrák Skřivánková nebo třeba značka Wnoozow, která tká obrazy pro „rising star“ současného umění Kláru Hosendlovou. Symbolický hold vzdávají autoři i legendárním manufakturám ve Valašském Meziříčí nebo Jindřichově Hradci.
Široké spektrum prací a jejich pestrý vizuální jazyk dokazují, jak silné médium umí textil být. Bohužel pro to, aby se podobné práce vrátily do veřejného prostoru, chybí dostatečné průmyslové zázemí. Reprezentativní gobelíny od Cyrila Boudy pro Parlament ČSSR a Kongresové centrum v Praze nebo tapisérie Kvetoucí země pro Federální shromáždění od Hany Blažkové – Charouzové byly součástí státních zakázek a byly tak svým způsobem poplatné době. Tehdejší státní moci nelze však upřít, že aktivně objednávala podobné artefakty a výzdoba interiérů byla i díky tehdejším textilním výtvarníkům opravdu na úrovni. Třeba by se mohl Andrej Babiš při návštěvě své domoviny inspirovat a nějaké současné gobelíny z výstavy rovnou koupit a pověsit na Úřadě vlády.
Záchranář průmyslu?
Klobouky značky TONAK se vyrábějí už od roku 1799. To dělá z výrobce z Nového Jičína jednu z nejstarších fungujících manufaktur na světě. Jenže rukodělné výrobě se u nás dlouhodobě nedaří. Válcuje ji laciná konkurence z východu, stejně jako u jiných textilních odvětví.
Finanční výsledky firmy TONAK se v posledních několika letech drasticky snižovaly a klesal i počet zaměstnanců. Za rok 2024 vykázala firma ztrátu přes 105 milionů a tržby se propadly o téměř 138 milionů. Zajímavé je, že firma se nesoustředí jen na výrobu klasických pánských a dámských klobouků pro lokální trh. Ještě po revoluci bývala silným exportérem, který například zásoboval africký trh tradičními pokrývkami hlavy zvanými fezy. Firmu to ale zachránit nedokázalo, stejně jako její kontrakty s armádou pro které vyrábí barety.
Letos ale TONAK změnil vlastníka. Do firmy s úctyhodným know–how vstoupil Petr Kellner ml. Ten založil fond Palmont Heritage, který má v dlouhodobém plánu skupovat tradiční české značky s letitou historií. Zní to pohádkově. Ale oficiálně zatím nebyly představeny žádné kroky, které by dokázaly naznačit, jak chce syn dříve nejbohatšího Čecha zvrátit nepříjemný trend zániku lokálních firem, který u nás nastartovali komunisté, dokonala privatizace a stvrdil globální rozmach Číny. Můžeme jen doufat, že se TONAKu bude brzy dařit stejně jako třeba značce TON, která je dlouhodobě v zisku.
Buvol na české známce
Libuše Niklová je fenomén. Designérka, která v šedých normalizačních časech dokázala vykouzlit z plastu nadčasová barevná zvířátka, se kterými si hrály generace dětí, má nyní vlastní známku. Ministerstvo průmyslu a obchodu vydalo novou poštovní edici a na jedné z nich je ikonický červený nafukovací buvol. Podobu známky s označením B navrhla grafická designérka Zuzana Lednická. Varianty měla dvě, ale slavná černá kočička s tělem jako harmonikou si bude muset počkat. Zvítězil buvol Haukola z roku 1971, kterého se do dnešní doby vyrobilo skoro milion kusů.
Není to poprvé, co se na známce objevil český design. V minulosti nesly už motiv legendárních thonetek, svou známku měl i designér Václav Král, který navrhl sportovní vůz Tatra, ale třeba i architekt Josef Kaplický. Ačkoliv řada dnešních dětí dost možná už ani nebude vědět, co to známka je a proč se má olizovat, je pěkné, že stát čas od času vydá aršíky, které nám připomenou, jak výrazné návrháře a tvůrce u nás máme.
Tričkem proti bezpečnostním kamerám
Dnešní děti dost možná nechodí na poštu, jsou ale zase pod dohledem kamer, které sledují ulice měst. Čím dál intenzivněji využívají i AI, která pomáhá s identifikací a kontrolou chování jednotlivců. Berlínský umělec Simon Weckert se s podobným trendem nechtěl smířit a navrhl proto výrazně barevné triko, které systémy zmátne. Dekor je koncipovaný tak, že jeho nositele umělá inteligence nedokáže s jistotou identifikovat jako člověka.
Dost možná je to jen marný boj Davida proti Goliášovi. Ukazuje ale, že svobodné umění a design jsou silnými nástroji proti rostoucí technizaci společnosti. Paradoxem je, že na vývoji dezénu trika, které má zmýlit AI, Weckert spolupracoval s AI. Škoda je, že triko s názvem Digital Camouflage nejde koupit. V Číně by o ně mohl být slušný zájem.
Kvalitní móda pro Jezulátko
Módní návrhářka Zuzana Kubíčková se proslavila svými modely slavnostních a honosných rób i šik kostýmků. Obléká filmové hvězdy, právničky a teď i pražské Jezulátko. Praha se totiž rozhodla věnovat kopii malé sošky irskému hrabství Kerry. Zuzana Kubíčková mu navrhla elegantní sametovou róbu v zeleném odstínu, které připomíná národní identitu tohoto ostrovního státu.
Oděv doplnila motivy vinné révy, které odkazují na tradiční pěstování vína. Navíc je v křesťanské symbolice spojováno s Kristem. Jeho další doplňky vyrobili ve Střední škole řemesel a služeb v Jablonci nad Nisou a mistři ze Svazu výrobců skla a bižuterie Křišťálový ráj. Je sympatické, že vedení města sleduje, kdo má na scéně dobré jméno.
