Martin Zet: Žádné vtloukání pravidel

Kde je původ Vašeho rozhodnutí učit a předávat své zkušenosti dál? Co Vás povzbuzuje, nebo naopak demotivuje, ve výuce studentů?

Po více než dvaceti letech dobrodružného a samotářského života na volné noze jsem chtěl okusit jaké je to být součástí definovaného kolektivu. Ocitl jsem se v zázračně zabezpečené situaci, kdy mám možnost dělat práci, za kterou dostanu tak dobrý honorář, že se nemusím jinde honit ani za přivýdělkem, ani za granty. Můžu se tedy plně soustředit na studenty – a to je skvělé, k tomu nemusím hledat motivaci. Mám také štěstí, že vedení fakulty se ztotožnilo s mou vizí a velkoryse mne podporuje. Pochopili, že to, že přináším do školy osobní vazby z mezinárodního uměleckého provozu a chci, aby z nich moji studenti profitovali, v důsledku prospívá celé naší univerzitě.

Uveďte prosím příklad zadání úkolu pro studenty. Jaká zadání volíte? Soustředíte se na specifickou tématiku?

Zadání, které vedlo zatím k nejlepším výsledkům, bylo v zimním semestru 2013 slovo TAZREEN. Bez dodatečných vysvětlivek. Studenti měli za úkol sami přijít na to, co znamená, i co z jeho možných významů chtějí zpracovat. Protože jsme Ateliér video a právě u nás začínal jako asistent Jan Šrámek, který je v oboru světová špička, byla doporučena technika animace. Po relativně nezávazných, širokých, bezbřehých, či žádných zadáních toto ve studentech všesměrně zarezonovalo. Od výtvarně zpracované odmítavé reakce k takovýmto typům zadání (Anna Slámová), přes pozorovatelské vzájemné prolínání (Kryštof Ambrůz), až po řekněme očekávatelně „správné“ přístupy, které však měly každý odlišnou poetiku a angažovanost (Barbora Benčíková, Jakub Svoboda).

Jaký je Váš přístup k výuce studentů? Snažíte se je poučit, nebo je necháváte hledat vlastní cesty?

V tom, jak chápu situaci v současném umění, je velmi nesnadné najít radu, která by mladé umělce (což naši studenti jsou, už když k nám přicházejí) neparalyzovala. Tato disciplína je velmi otevřená a je v ní možné dosáhnout zajímavých výsledků i opakováním již nalezeného i pokusy o nacházení nových teritorií. Jak vypadá můj přístup? Snažím se, aby více než o vtloukání pravidel, šlo o povzbuzování k hledání vlastních témat a jim odpovídajících zpracování. I když samozřejmě mám limity. Pokud například to vlastní téma je nějaký trendy klip, tak moc velkou podporu neposkytuji.

Máte nějakým způsobem stanovenou metodiku výuky a vedení studentů? Nějaké osvědčená pravidla?

Řekl jsem si, jak by se to líbilo jako studentovi mně. Neměl jsem rád, když mě do rozpracované věci někdo mluvil, i jsem rozpracované nerad ukazoval, pokud jsem věděl jak dál. Takže, co jsem potřeboval, byla spíš možnost o dané věci mluvit, než nekonečné rozbory. Snažím se tedy být přítomen pro případ potřeby – být neustále k dispozici. Nejen osm a půl hodiny každý pracovní den, ale kdykoliv. Druhá část konstrukce, kterou se snažím vytvořit je spojena s ostychem, či nechutí ukazovat své věci, kterými si nejsme moc jisti, svým kolegům. Někdy i silou studenty nutím, aby své práce posuzovali společně, formulovali výhrady a vzájemně poznávali své myšlenkové a emocionální krajiny. Aby i ti starší, kteří si myslí, že to už nepotřebují, ukazovali a přibližovali své věci třeba těm z prvního ročníku. Rád bych, aby na to nebyli sami, aby po škole měli ve své generaci na koho se obrátit, s kým mluvit.

Slýchají od Vás studenti nějakou charakteristickou frázi, tezi, nebo citát?

Pořád melu něco o spolupráci.

Máte mezi studenty vytipované "talenty"? Jak vlastně vnímáte pojem talent?

Slovo talent zvláště ve školním prostředí nemám rád. Zakládá nárok na exkluzivitu. Tu nechci akcentovat … i když sám někdy potřebuju, aby mě někdo rozmazloval.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.