POVÍDKA: Vana plná pěny
Krize bydlení, koho postihuje a jak ji řešit. Odpovědi přináší výstava The Momentum of a Decision (Síla rozhodnutí), což je český příspěvek na mezinárodní přehlídce Trienále v Miláně. K výstavě vyšla také kniha s texty o nedostupnosti bydlení. Doprovází ji povídky od spisovatelek a spisovatelů, kteří s ní mají vlastní zkušenost. Přinášíme povídku od romské spisovatelky Evy Danišové s ilustracemi Magdaleny Rutové.
Eva Danišová , 17. 10. 2025
Byla tak maličká, že úplně splývala s rancem, který měla přivázaný na zádech. Byl v něm veškerý její majetek. Svatební šaty, které jí darovala selka od nich z vesnice, peřina od maminky a dva krásné šátky pro tchyni.
Boty měla převázané šňůrkami, aby podrážky tu cestu vydržely a úplně se neodlepily. Šátek jí padal do očí, nohy bez punčoch měla studené, ale ona se usmívala. V sobotu se vdala za Jánoše a dnes se k němu stěhuje. Do jeho vesnice je to deset kilometrů. Svatbu měli v kostele a žádné jiné oslavy nedělali. Nebylo za co pořídit něco na hostinu. Psal se rok 1941.
Když Haňa došla na rovinku pod kopcem, zahlédla Jánoše, jak spěchá směrem k ní. Vzal jí ranec, lehce si ho přehodil přes jednu ruku a druhou ji objal kolem ramen. Rozhlédla se kolem a najednou uviděla všechny lidi z vesnice. Některé už znala, ale další ne. V zastrčené malé chýši je na prahu vyhlíželi její tchyně a tchán. Opodál stáli tři Jánošovi bratři.
Haňa se trochu styděla, až jí zčervenaly tváře.
Tady teď budou společně žít. Jak se vejde do tak malé chýše tolik lidí? A jak tam bude bydlet společně s tolika muži? Na to mladá nevěsta nepomyslela! Věděla, že coby Romové nemůžou žít ve vsi mezi gádži, ale že ani v romské osadě jejího manžela nebude vlastní domov z počátku samozřejmostí, to ji nenapadlo. Budou se muset uskrovnit a uvnitř chatrče trávit jen nezbytně dlouhou dobu. A kam se tady chodí prát? proběhlo jí hlavou. U nich teče říčka Jareček, tady vodu neviděla. Nechtěla se hned na všechno vyptávat, a tak se radši pěkně narovnala a jednoho po druhém pozdravila. Vzala Jánošovi ranec z ruky a vyndala z něj dva kašmírové šátky, které podala tchyni. Ta poděkovala a pozvala ji dovnitř.
Vypadalo to tam skoro stejně jako u Hani doma. Stůl, židle a skříňka na potraviny, nad kterou visel obrázek Panny Marie. Kamínka s rourou, která vedla dírou ve zdi ven. Vzadu v místnosti dvě postele stlučené z prken, truhla a železný stojan s lavorem.
Haňa se nechtěla moc okatě rozhlížet, a tak jen tak stála a koukala do země. Chlapi se jeden po druhém vytratili ven a ona zůstala s tchyní Betou sama.
„Pojď, holka, naberu ti trochu fazolačky, udělala jsem s lečkama,“ prolomila ticho Beta.
Když jedla polévku, viděla za malým okénkem hned několik hlav, které se snažily nakukovat dovnitř. Všichni byli zvědaví, jak vypadá Jánošova žena.
Beta ji nechala v klidu dojíst polévku a potom otevřela dveře, postavila se na zápraží a hlasitě zavolala: „To je naše nevěsta, Jánošova Haňa!“ Večer ji Beta vzala na procházku po osadě, ukázala jí, kam chodí prát a umývat se. Pod osadou tekl potok. Hned se jí ulevilo, měla ráda zurčení vody a doma k ní chodila často. Ráda chodila do potoka prát i si jen tak máčet nohy ve studené vodě. Romové odtud brali i vodu na vaření.
Trvalo asi pět měsíců, než chlapi někde sehnali, nanosili a opracovali materiál na samostatné bydlení pro Haňu a Jánoše. Tak jako u většiny domků v osadě to byly jen čtyři stěny, malá pícka a střecha ze všech možných materiálů. Tu trochu došek, tu lepenka, plechy. Mezitím už na ní začalo být vidět těhotenství a ona se těšila na své první děťátko. Její radost se však střídala s obavami.
V té době nastaly pro Romy na Slovensku, kteří byli zvyklí pracovat u sedláků a vyrábět pro ně a prodávat jim různé řemeslné výrobky, aby si zajistili obživu, zlé časy. Nesměli do slovenské části vesnice, ani cestovat hromadnou dopravou, a různých zákazů neustále přibývalo. Nedostatek jídla a strádání si začaly vybírat svou daň. Šířily se infekční nemoci, bez zdravotní pomoci umíraly malé děti. Muži byli odváženi do pracovních táborů. Romskými osadami se šířila panika a beznaděj. Hlinkova garda, polovojenská organizace ve službách vládnoucí totalitní strany, byla v každém městě a po vzoru esesáků naháněla strach všem lidem bez výjimky.
Když Haňa porodila své druhé dítě, represe dosáhly vrcholu a některé romské osady byly vypáleny. Každý den se modlila, aby už konečně válka skončila.
Její blízcí naštěstí válečné útrapy přežili.
Po válce se mnoho Romů rozhodlo odejít za prací „na Čechy“, jak říkali. Ztratili důvěru v rodnou zemi, která se k nim zachovala tak macešsky. Haňa s Jánošem se v roce 1949 rozhodli taky odjet. Haňa měla v Čechách bratra, a tak se vydali na cestu. Děti zatím odvezla ke své matce do rodné vesničky. Její maminka jí dala nějaké peníze na cestu a udělala jí křížek na čele, aby v té daleké cizině dobře pochodila.
Přijeli do menšího města, v němž její bratr žil a pracoval. Hned ráno je vzal oba s sebou do práce, kde je přijali jako stavební dělníky. Spát je dali na „ubikaci“, jak tomu říkali. Železná postel se slamníkem, plechová skříňka a stůl. Největším překvapením byla elektřina, protože tu doma na Slovensku nikdy neměli. Na ubytovně byla velká umývárna s umyvadly a dvěma sprchami. To ještě nikdy neviděli. To byl ráj! Haňa se poprvé v životě nemusela umývat v lavoru a oplachovat si hlavu hrníčkem vody.
Byl to úplně jiný svět. Celý život mluvila jen romsky a částečně východoslovenským nářečím – hutorácky – a teď najednou čeština! Když ji někdo v práci nebo v obchodě oslovil, nerozuměla skoro ničemu. Jánoš byl v Čechách už předtím, byl o deset let starší a taky uměl trochu číst a psát. To Haňa neuměla vůbec. Bylo toho na ni moc. Nejraději by odjela zpátky do osady a za dětmi. Jánoš ji uklidňoval a po večerech jí hrál na housle staré romské halgati, u kterých potom plakala a vzpomínala na rodnou osadu.
Dařilo se jim tam ale mnohem lépe než doma na Slovensku. Haňa šetřila každou korunku, aby mohli jet za svými dětmi a dopřát si věci, o kterých se jim dřív ani nesnilo.
Když už byli v Čechách asi dva roky, přišel za nimi nějaký pán z náborového oddělení a ukázal jim na fotce starší domek v jiném městě. Nabízel jim práci v JZD a ubytování v tom domečku. Moc dlouho nepřemýšleli a nabídku přijali. Už se těšili, že si konečně budou moct přivézt i své dvě děti, aby byli všichni spolu. A tak se pro ně vypravili na Slovensko.
Jejich nový domov byl v menším městě v pohraničí, kde dostali chalupu po Němcích. Byla zařízená skromným nábytkem, tak jak tam lidé žili předtím. Dřevěná podlaha místo mlatu, který měli na zemi doma, na oknech uschlé květiny, v kuchyni dřevěný dřez a kamínka. Haňa byla nadšená. Radostně objala Jánoše kolem pasu a prudce se kolem něho zatočila. Vstoupila do další místnosti, kde byla manželská postel s nastlanými peřinami. Oknem viděla do malé zahrady s pumpou a suchým záchodem. Běžela do zahradního přístřešku, jestli tam není pár polínek, aby zatopili v kamnech. Chtěla trochu uklidit a uvařit dětem něco teplého. V šátku měla na cestu zabalený chleba se sádlem, který jim teď strčila do ruky, a společně šli ještě prozkoumat okolí domu. Hned si ten dům s malou zahrádkou, dřevěným plotem a šňůrami na prádlo zamilovala.
Jánoš hned nastoupil do JZD, ale Haňa byla nějakou dobu s dětmi doma, protože na Slovensku do školy ještě nechodily. Její maminka, která se o ně starala, na to nedbala. Nepovažovala to, tak jako většina romských rodin v té době, za důležité. Haňa chtěla, aby si zvykly v novém prostředí, a navíc stejně jako ona neuměly mluvit česky. Bylo jim sedm a osm let. Nastoupily do školy až později.
První věc, kterou si pořídila do nové domácnosti, byla elektrická trouba. Ta se stala na mnoho dalších let její pýchou. Sobotní dopoledne, kdy topila v kamnech, ohřívala vodu do plechové vaničky na koupání dětí, pekla buchty a čekala na Jánoše, až přijde z práce, pro ni byla svátkem.
Jejich život se úplně změnil. Chovali domácí králíky, to byl Jánošův nápad, a taky pár slepic. Měli jistotu, že za odvedenou práci dostanou peníze, že výdělek bude pravidelný, že nebudou strádat, tak jak to bývalo u nich v osadě. Ve městě žily ještě asi tři romské rodiny, a když bylo potřeba, navzájem si pomáhaly. Haňa byla ráda, že s nimi může mluvit romsky a nemusí složitě skládat věty v češtině.
Jakmile však nastoupily děti do školy, začaly k nim domů chodit sociální pracovnice. Nejdříve si přišly jen tak popovídat, ale později Haně a Jánošovi začaly nařizovat, aby na děti nemluvili romsky. Haňa jim vysvětlovala, že česky neumí a je zvyklá mluvit svou mateřštinou, ale ony ji neposlouchaly. Každé tři měsíce přišly na kontrolu, ptaly se dětí, jak na ně mluví rodiče a všelijak vlezle vyzvídaly. Postupem času Haňa začala návštěvy ze sociálky nesnášet. Úřednice s ní mluvily svrchu, nakukovaly jí do hrnců, kontrolovaly čistotu v domě, lezly jí do skříní a za každou cenu se v jejím úzkostlivě naklizeném domově snažily najít známky „cikánské zaostalosti“. Tvrdily, že se Romové musí přizpůsobit socialistické společnosti a asimilovat se. Asimilovat se Haňa neuměla. Nevěděla, co to znamená. Chtěla jen žít společně s Jánošem a dětmi a radovat se z maličkostí. Dál jim po večerech vyprávěla paramisa, zpívala romské písničky a Jánoš občas zahrál na housle.
Jinak ale v tom městečku žili spokojeně ještě mnoho let
Když děti vyrostly, našly si partnery, se kterými se odstěhovaly na sever Moravy.Haňa nakonec do JZD nenastoupila, ale začala pracovat jako dělnice u pozemních staveb. Byl to velký podnik, který stavěl panelové domy po celém kraji, a tak Haňa musela vstávat před svítáním a dojíždět do měst, kde se právě stavělo. Dělala v těch panelácích hrubý úklid po zednících, a byla to dřina. Čistila schody, drbala futra u dveří, nahrubo omývala okna a taky chodila chlapům pro svačiny. Kolikrát se v těch bytech procházela v pracovních bagančatech a zástěře a představovala si, jak by si to tam zařídila. Ještě nikdy neměla koupelnu s vanou a splachovací záchod. Napustit si teplou vodu, lehnout si do vany a pak ji nemuset vylévat kbelíkem, to byl pro Haňu nesplněný sen. Představa, že když chce topit, nemusí dělat dřevo, vybírat popel z kamen a chodit do šupny pro uhlí, že stačí otočit kohoutem ústředního topení, pro ni byla jako z pohádky. Často si říkala, jak moc se svět změnil od doby, kdy byla sama malé dítě!
Do práce musela odjíždět brzy ráno a vracela se k večeru. Ani si neuvědomila, jak Jánoš stárne a ubývají mu síly. Pořád ho viděla jako svého rytíře s krásnou tváří a mužnou postavou. Jenže Jánoš byl už unavený a nemocný. Zemřel v klidu doma v jejich manželské posteli.
Haňa se moc trápila, zůstala sama. Děti ji zvaly k sobě, ať se k nim nastěhuje, ona se ale nechtěla vzdát svého domku. Ještě u nich ani nebyla na návštěvě. Oni k ní jezdili o Vánocích a v létě s vnoučaty. Její dcera bydlela právě v takovém panelovém domě, jaké stavěl „její“ podnik. Vyprávěla jí, jak je to pěkné bydlení, a Haňa se těšila, že se jednou přijede podívat.
Jenže život v pohraničí se za ty roky také hodně změnil. Stavěly se nové cesty, obchody, továrny a stará zástavba, která často stála na frekventovaných místech, musela ustoupit novým budovám. Nakonec přišli lidé z Národního výboru za Haňou právě s takovou zprávou. Její domeček, který tak milovala, se bude bourat, a ona se musí přestěhovat. Byla už starší a nechtěla nikam odcházet. Chovala čtyři slepičky, po Jánošovi byli v kotci ještě domácí králíci. Co si s nimi počne?
Tenkrát hodně plakala
Město jí neposkytlo náhradní byt, protože už neměla malé děti, nepracovala ve státním podniku a byla vdova. Samotná nevzdělaná Romka bez zastání se jim neuměla bránit. Nabídli jí ubytování v kolonii starých dělnických domků, kterým se říkalo Benátky. Byly to jednopokojové kóje bez koupelny a se společnou latrínou. Haňa nakonec souhlasila a odstěhovala se do kolonie, kde v té době žili výhradně Romové.
Sen o své vlastní koupelně s napuštěnou vanou si splnila až u své vnučky, za kterou v osmdesátých letech jezdila na návštěvu do nedalekého města. Když k ní přijela poprvé, před Vánocemi, a ona jí ukázala koupelnu s koberečkem a vystavenými šampony a dalšími kosmetickými přípravky, Haňa jen lapala po dechu. Sama si myla vlasy práškem na praní, kupovala si mýdlovou Hanku. Vnučka napustila vanu, přidala pěnu a nechala ji v koupelně samotnou. Haně bylo 68 let… Přímo nábožně se nořila do horké voňavé vody a tajila dech, aby si tu slastnou chvíli vychutnala. Ve vaně si rozpletla své dva slabé copánky a potopila se pod vodu. Užívala si teplo, které jí prostoupilo celé tělo.
Byla se svým životem spokojená. Byl skromný, ale důležité bylo, že její děti a vnoučata mají úplně jinou existenci a že jsou všichni zdraví. Těšilo ji, že je s Jánošem dobře vychovali, že mají zaměstnání a nemusí živořit tak, jak to bývalo u nich doma před mnoha lety.
Haňa zemřela v roce 1990, a byla proto ušetřena toho, jak se dramaticky změnila sociální situace Romů po sametové revoluci. Nedožila se hromadného propouštění ze zaměstnání ani toho, jak její vnoučata vyhnali obchodníci s chudobou z jejich domovů. A jak její pravnoučata vyrůstala v polorozpadlých ubytovnách, kde se už zase vařilo v jedné společné kuchyni a sprcha byla jedna na patro, plná švábů a věčně rozbitá. Najednou společnost nepotřebovala tu nekvalifikovanou pracovní sílu, kterou Romové představovali při stavění silnic, železnic, kanalizace a sídlišť. Nové uspořádání přálo jen těm připraveným, Romy decimovalo. Místo asimilace se začalo mluvit o integraci romské menšiny, ale nástroje na její realizaci jaksi chyběly. Pravnoučata Hani už nezažila takové obyčejné klábosení s českými sousedy, podání pár jablek přes plot nebo oboustrannou pomoc třeba při skládání uhlí. Tak jako hodně Romů skončila v sociálně vyloučených lokalitách.
Dnes by Haňa těžko chápala, že historie má nehezkou tendenci se opakovat. A že vana plná pěny může být pro někoho už zase luxusem.
Přehlídka Trienále architektury probíhá v Miláně do 8. listopadu. Její téma je Inequalities (Nerovnosti). ČR se účastní výstavou The Momentum of a Decision (Síla rozhodnutí), na téma nedostupné bydlení. "Rozkrývám příčiny a důsledky nedostupnosti bydlení, které máme potřebu hlouběji pochopit a následně zjednodušti a zpřehlednit," píší její autoři architektka Karolína Kripnerová a umělec Janek Rous. Odpovídají na otázky jako: jak zvýšit dostupnost bydlení? Jak má fungovat sociální bydlení? Jak má vypadat veřejný prostor, aby byl pro všechny? Autoři se snaží o srozumitelné odpovědi, které doprovází lapidární ilustrace Magdaleny Rutové.
Texty, ilustrace a povídky také v knize, kterou lze zakoupit v e-shopu Uměleckoprůmyslového muzea.
