Požární zbrojnice, kde děti koukají na hasiče. Architekt Riken Jamamoto navrhuje stavby, které podporují setkávání. Získal za to nejvyšší architektonickou cenu
Riken Jamamoto (78) dostal Pritzkerovu cenu, označovanou jako „Nobelova cena za architekturu.“ Jeho budovy podporují „kolektivní život“ a „vítají.“ Lidé se v nich navzájem vidí a jsou vidět. Co dalšího psala světová média? Přinášíme to nejzajímavější z jejich postřehů.
EARCH.CZ , 6. 3. 2024
Sdílené terasy či elegantní skleněné univerzitní budovy. U staveb Rikena Jamamota je vždycky hlavní vidět a být viděn. Nyní se celý svět dívá na něj – osmasedmdesátiletý Japonec získal Pritzkerovu cenu.
Je to překvapivá volba. Jamamoto nikdy nepatřil k módní avantgardě ani „starchitektům“, které Pritzker v minulosti často vyznamenával. Není ani z žádného přehlíženého regionu, kam cena občas putovala v posledních letech. Namísto toho během své padesátileté kariéry vytvořil konzistentní soubor prací v neutrálním, modernistickém stylu. Jsou to kubické objemy z oceli, betonu a skla, pro které je těžké se nadchnout na první pohled.
Při podrobném zkoumání však odhalíme jejich propracovanost a to, jak jsou jeho budovy vrstveny a strukturovány především s ohledem na sociální interakci. Vždy jsou navrženy tak, aby podporovaly smysl pro komunitu, kolektivní život a vzájemnou pomoc. Jak uvedla porota Pritzkerovy ceny, Jamamotova architektura slouží „jako pozadí i popředí každodenního života, stírá hranice mezi jeho veřejným a soukromým rozměrem a přináší nové příležitosti ke spontánnímu setkávání lidí“.
Oficiální stránky Pritzkerovy ceny:
Riken Jamamoto se narodil v roce 1945 v Pekingu v Čínské lidové republice a krátce po skončení druhé světové války přesídlila rodina zpět do Japonska, zničeného válkou. Otec zemřel, když mu bylo pět let a jeho matka provozovala lékárnu v domě, který byl vytvořen po vzoru tradičního japonského domu machiya – obchod vpředu, byt vzadu. „Práh na jedné straně byl pro rodinu a na druhé straně pro komunitu. A já žil mezi tím.“
V roce 1971 ukončil studium architektury v Tokiu, v roce 1973 založil studio Riken Yamamoto & Field Shop. Jejich projekty se postupně zvětšovaly, od soukromých rezidencí přes veřejné bydlení, základní školy, po univerzitní budovy a instituce.
Patří mezi ně například vlastní dům s terasami v Jokohamě (1986), bytový komplex pro dostupné bydlení Hotakubo Housing (1991), budovy univerzity v Košigaje (1999), velký celek obytných budov Jian Wai SOHO na náměstí Tchien-an-men (náměstí Nebeského klidu) v centru Pekingu (2004) a mnoho dalšího. Jeden z jeho nejnovějších projektů je budova Nagoya Zokei University v Nagoje (2022).
Architekt vytvořil řadu budov v Číně, Koreji a Švýcarsku, ale velká část jeho práce je v Japonsku.
Deborah Berke, členka poroty Pritzkerovy ceny a děkanka školy architektury na Yaleově univerzitě říká, že jednou z jejích oblíbených budov je muzeum umění v Jokosuce. „Byla jsem tam se svou rodinou a bylo skvělé pozorovat, jak lidé zažívají radost při setkání s uměním: staří, mladí, rodiny, jednotlivci,“ řekla NPR. „Hlavní pocit byl, že ta budova vás vítá. Je to příjemné pro všechny aktivity, cítíte, že jste tu správně. Bylo to až magické,“ řekla paní Berke.
Další z populárních budov architekta Jamamota je průhledná požární zbrojnice, kterou navrhl v Hirošimě. Je zcela transparentní a je možné pozorovat hasičská cvičení. „To baví hlavně děti,“ komentoval to architekt.
V pětačtyřicetileté historii Pritzkerovy ceny žádná země neměla více vítězů než Japonsko – Riken Jamamoto je už devátý […] Oproti předchozím je tu však velký rozdíl, který má svůj původ už v 70. letech. Tehdy mnoho jeho avantgardních krajanů (zejména laureát Pritzkerovy ceny z roku 1987 Kenzō Tange) obhajovalo konceptuální plovoucí města a velké „megastruktury“, Jamamoto však cestoval po mnoha kontinentech a díval se, jak lidé žijí. V rozhovoru pro CNN před úterním vyhlášením vítězů popsal tyto formativní cesty jako své „východisko pro architektonickou práci“.
Jamamoto pozoroval, že ať už je v severní Africe nebo ve střední Americe, lidská společenství nikde nemají zcela jednoznačné hranice mezi soukromými a sdílenými prostory – mezi vesnicemi a domácnostmi v nich. V moderních metropolích je však tento předěl ostrý – v neprospěch jejich obyvatel, jak řekl. „Proto máme ve městech tak slabé komunity – a často žádné,“ řekl Jamamoto ve videorozhovoru z Jokohamy poblíž Tokia, kde před více než 50 lety založil svou architektonickou firmu.
