Udržitelnost nejsou certifikáty, říkají Klára Peloušková a Veronika Miškovičová. Dívají se na ni odlišně
Co je udržitelnost? Výzkumné pracoviště SHIFT – Laboratoř pro přechod k udržitelnosti – hledá na tuto otázku nové odpovědi. „Není to vždycky jednoznačné,“ říkají jeho zakladatelky Klára Peloušková a Veronika Miškovičová. SHIFT působí druhým rokem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM).
EARCH.CZ / Karolína Vránková , 5. 8. 2026 / Advertorial
V červenci padlo hned několik teplotních rekordů a také se zvýšil podíl domácností, které používají klimatizaci. Může být klimatizace udržitelný způsob, jak se adaptovat na klimatickou změnu?
Klára Peloušková (KP): Klasická klimatizacte je energeticky náročná a vypouští teplo do okolního prostředí, což posiluje efekt tepelného ostrova. Na druhou stranu mnoho lidí, budov a provozů se bez ní prostě neobejde. Dávalo by smysl napájet ji solární energií, které může být přes den přebytek. V nových budovách a developmentech je možné využít šetrnější technologické systémy, například chlazení pomocí geotermálních vrtů.
Důležitá jsou taky pasivní řešení, jako je orientace stavby ke světovým stranám, izolace, velikost oken.
Veronika Miškovičová (VM): Ukazuje se, že někdy jsou low-tech varianty lepší než moderní technologie. Bydlím ve starém domě s tlustými zdmi. Tam se ráno vyvětrá, pak se okna zavřou a je tam i ve vysokých teplotách snesitelně.
Ptám se vás jako zakladatelek výzkumného pracoviště SHIFT – Sustainability Transition Lab na Vysoké škole umělecké průmyslové, které zkoumá udržitelnost. Váš první výzkum se týkal udržitelné architektury. Jak byste definovaly udržitelnou budovu?
KP: Je to strašně komplexní otázka. Kdybych se přece jen pokusila stručně odpovědět, tak bych řekla, že udržitelná budova je environmentálně co nejšetrnější, to znamená, že má co nejnižší uhlíkovou stopu v rámci celého svého životního cyklu. Dále je to budova, která umožňuje zvládat extrémní počasí a pomáhá s adaptací na změnu klimatu. A také posiluje sociální soudržnost a spravedlnost. To znamená, že je podstatný i její účel a je rozdíl, jestli bude sloužit jako dostupné bydlení, anebo jako sídlo firmy, která vydělává na fosilním průmyslu. Dokonale „udržitelná“ ale není žádná budova, vždycky je to o vyvažování různých pro a proti. Je potřeba brát v potaz specifika konkrétního projektu.
Která nová budova v ČR je připravena na rekordní teploty?
VM: Připravenost budov na rekordní teploty závisí do velké míry na tom, jak jsou integrovány do zeleně a okolního prostředí. Napadá mě dům s mokřadní střechou, který stojí v jednom vnitrobloku v Praze na Letné. Střecha funguje jako kořenová čistička odpadní vody, zároveň zadržuje vodu a ochlazuje okolní prostor.
Myslím, že v aktuálních horkách všichni pociťujeme, že právě zeleň a voda jsou nejúčinnější klimatizace. Když je jich v prostředí dostatek, nesmírně to pomáhá. Na druhou stranu je to soukromý dům zabírající plochu sdíleného vnitrobloku a určitě dává větší smysl aplikovat tyhle principy spíš u veřejných budov, bytových domů, prostě jako infrastrukturu prostupující celé město.
Dejte tedy příklad nějakého většího systémového opatření, které přispívá k ochraně proti horku ve větším měřítku.
KP: Napadá mě projekt od konsorcia Omgeving, Fišer, VRV a Šindlar pro Rohanský ostrov, kde má v budoucnu vzniknout povodňový park. Pracuje se tam s flexibilitou říční krajiny a s tím, že je potřeba pro řeku vytvořit prostor. Má tam vzniknout mokřad, a tím pádem místo odolné vůči extrémnímu počasí a podporující městskou biodiverzitu.
VM: I mě napadá spíš systémový zásah než stavba. Je to iniciativa spolku Bieno, který aktivně spolupracuje s obyvateli domů, se sdruženími vlastníků jednotek, s majiteli bytů a participativními metodami jim pomáhá navrhovat přírodě blízká opatření do vnitrobloků.
Téma vnitrobloků je celkově strašně důležité, protože jejich úprava může zmírnit efekt tepelného ostrova, tedy přehřívání uvnitř města. Konkrétně Praha je úžasná tím, že těch potenciálně zelených vnitrobloků má spoustu a mohou sloužit jako oázy chladu. Bieno zvyšuje povědomí o této možnosti, snaží se dvorky víc zpřístupnit, hodně těch věcí dělá svépomocně a formou brigád, takže to míří i na podporu komunity.
Na webu Co je to udržitelná architektura? jste vytvořili třicet případových studií udržitelných budov. Je mezi nimi pestrá škála projektů – park, bytový soubor, veřejný prostor na sídlišti. Jak jste tyto projekty zkoumali, jaká byla vaše metoda?
VM: Nechtěli jsme, aby to byly jen energeticky efektivní novostavby s certifikáty udržitelné budovy. Problém totiž je, že hodně kritérií se do posuzování vůbec nedostane. Nás zajímaly různé podoby udržitelnosti. Vybírali jsme z projektů, které se k principům udržitelnosti samy hlásí, a rozhodli jsme se, že se na to podíváme z různých perspektiv. Takže máme ve výběru třeba bytový soubor Modřanský cukrovar, který uplatňuje řešení, jako je beton s recyklovanými přísadami, bohatá modrozelená infrastruktura a šetrné hospodaření s vodou. Na druhé straně je to bydlení jen pro určitou příjmovou skupinu lidí. Takže jsme se ptali: Je to udržitelnost? A hledali odpovědi, které nejsou vždycky jednoznačné.
KP: Dívali jsme se na to spíš z kvalitativních hledisek, nechávali jsme autorkám prostor, aby v reflexi zaujaly vlastní úhel pohledu. Zároveň jsme se snažili vynést do popředí sociální aspekty udržitelnosti, které jsou v českém prostředí poměrně opomíjené.
VM: Proto nás taky zajímalo, jak se k udržitelnosti staví developeři. Samozřejmě, že jim jde hlavně o zisk, ale někteří se snaží aplikovat celkem rozsáhlá environmentální opatření a za to je třeba je ocenit. To pro mě bylo těžké, protože je jasné, že bytová krize se tím nevyřeší. Ale je nutné dívat se na to z různých stran, pokud si člověk nechce zavřít dveře k dialogu.
Mnoho projektů se prohlašuje za udržitelné, ale v realitě to není pravda. Máte i takovou zkušenost?
VM: Dám jeden konkrétní příklad, i když se na mě jeho tvůrci možná budou zlobit. Zdá se mi obtížně obhajitelná udržitelnost Pavilonu environmentálních studií České zemědělské univerzity, který má na fasádě plastové květináče s rostlinami, jejichž zálivka a údržba je nákladná a technicky náročná. Usidlují se tam náletové rostliny, systém se musí složitě čistit, což se ne vždycky daří.
Na jednu stranu jde o skvělý současný příklad living labu, tedy prostoru pro testování nových technologií. Takové projekty u nás rozhodně potřebujeme. Myslím ale, že někdy je lepší zvolit low-tech řešení, třeba popínavé rostliny.
SHIFT je otevřená laboratoř a zabývá se nejen udržitelností v architektuře, ale také v designu, umění i dalších oborech. Jak byste popsali, co děláte?
KP: SHIFT funguje od roku 2024 jako mezioborové výzkumné pracoviště UMPRUM zaměřené na otázky spjaté s udržitelností. Podporujeme multidisciplinaritu, a to uvnitř školy i navenek – spolupracujeme s nejrůznějšími partnery od neziskovek přes soukromé a městské instituce až po akademickou sféru. Navázali jsme tak na ateliérový modul Planeta B, který jsme vedli v letech 2022-2024. SHIFT ale není ateliér, není to katedra, je to výzkumná platforma fungující napříč školou.
VM: Proto my nejsme v pozici vedoucích, ale jsme pro studenty a studentky, výzkumníky a výzkumnice partnery. Navzájem si pomáháme, abychom mohli dělat věci, které nám dávají smysl, a získali na ně financování.
Se studenty a studentkami animace, grafického designu a dalších oborů jste vytvořili také krátký film The Architecture of Sharing (Architektura sdílení) o sdílených domech vlastněných sociálními družstvy. Jak to souvisí s udržitelností?
KP: Film navazuje na jednu z případových studií publikovaných na našem webu. Sdílené domy jsme mezi příklady „udržitelné architektury“ zařadili proto, že udržitelnost a dostupnost bydlení nejsou jen o stavění, ale taky o ekonomických modelech a právních strukturách. Sdílené domy jsou založené na principu kolektivní správy a na tom, že nemovitosti vyjímají z trhu – do budoucna už budou moci sloužit jen jako bydlení, a tím pádem o nich nejde přemýšlet jako o investici. Zásadní je pro ně sociální rozměr dostupnosti a jistoty bydlení, čímž se vracíme k sociálnímu aspektu udržitelnosti. Zároveň jsou Sdílené domy založené na konverzích a rekonstrukcích starších objektů, což z hlediska environmentální šetrnosti dává velký smysl.
Čemu se věnujete teď?
VM: Podílíme se například na mezinárodním projektu Ignored Technology, na kterém spolupracujeme s Vysokou školou výtvarných umění v Bratislavě a Akademií umění ve Vídni. Mapujeme v něm technologie, řemesla a materiály, které jsou z nějakého důvodu dlouhodobě marginalizované, ale mají svůj potenciál.
Například?
VM: Spolu s Ateliérem textilu a Ateliérem architektury I se chceme zaměřit například na produkci textilu tradičním způsobem. Budeme se zabývat přírodními vlákny, jako je konopí, a jejich využitím v architektuře. Cílem je hledat průnik mezi architekturou a textilem – nevnímat je jako dvě oddělené disciplíny, ale jako oblasti, které se mohou vzájemně doplňovat. Zatím spolupráce probíhá především mezi vedením ateliérů, brzy se do ní ale zapojí i studenti a studentky.
Jak to bude probíhat?
VM: První část příštího semestru věnujeme rešerši a pak se pojedeme podívat do terénu. Navštívíme například tkalcovskou dílnu. Potom budou následovat jednotlivá zadání. V Ateliéru architektury se budou studenti a studentky věnovat větším měřítkům a typologiím staveb a stavebních prvků, v Ateliéru textilu například barevnosti a strukturám. Ráda bych, aby projekt měl reálný materiálový výstup. Studenti a studentky by si mohli vlastními silami postavit například strukturu, kterou lze vyplétat, a získat tak přímou zkušenost s materiálem i technologií.
KP: Pro nás i pro studující je to příležitost, jak získat konkrétní dovednosti a zkušenosti s materiálem. Udržitelnost nemusí znamenat jen efektivitu. Některé věci mohou trvat déle, ale přinášejí jiné hodnoty – například komunitní rozměr práce nebo taktilní a emoční zkušenost, která je těžko přenositelná.
Více k tématu
Proč jste se do budování laboratoře SHIFT daly?
VM: Dává to smysl. Abych se ze všech problémů světa nezbláznila, potřebuju mít pocit, že něco dělám a měním. A tady na UMPRUM můžu díky vzdělávacím a výzkumným aktivitám ukázat lidem, že udržitelnost nemusí být komplikovaná ani vzdálená.
KP: Já to mám podobně. Každý si musí sám najít způsob, jak své postoje promítnout do praxe. Pro mě dává největší smysl dělat to skrze práci, protože právě jí věnuji velkou část života. Architekturu a design zároveň vnímám jako disciplíny se společenským významem a chci, aby jejich dopad byl pozitivní.
SHIFT – Sustainability Transition Lab založily a vedou:
Klára Peloušková je teoretička a výzkumnice v oblasti architektury a designu. Vystudovala teorii umění a designu na UMPRUM. Podílela se na vedení ateliéru Planeta B, poté spoluzaložila platformu SHIFT – Sustainability Transition Lab, kde se věnuje se tvorbě strategií pro výzkum a vzdělávání v oblasti udržitelnosti.
Veronika Miškovičová je architektka a výzkumnice, která se zajímá o transdisciplinární spolupráci v oblasti architektury, designu, biotechnologií a ekologie. Studovala na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě a na UMPRUM.
