Olověného Dušana získal návrh přeměny statku rodiny Mašínů na památník odbojů

Pondělí, 19. Březen 2018 - 0:00
| Napsal:

Porota jubilejního 25. ročníku přehlídky Olověný Dušan, která každoročně oceňuje nejlepší studentské projekty a ateliéry na Fakultě architektury ČVUT v Praze, vyhlásila 15. března na slavnostním večírku v budově bývalého Federálního shromáždění laureáty pro rok 2018. V kategorii Architektura byl jako nejlepší projekt vybrán návrh Památníku tří odbojů studenta Walberta Schmirlera z ateliéru Hradečný. Schmirler řešil využití původního statku rodiny Mašínů pro připomenutí kontroverzních a často opomíjených kapitol naší historie.  

Památník tří obdojů, pohled do dvora, Walbert Schmirler. Zdroj: Spolek posluchačů architektury
Fotoalbum: 

Téma odbojů, kterým je památník věnován, je v soudobé společnosti opomíjeno. Máme ve zvyku identifikovat se ve vztahu k válečným letům, době okupace a komunistické nadvlády jako oběti. Snadno potom zapomínáme, že existovali také lidé, kteří proti tehdejším poměrům a režimu bojovali.

Památník vznikl na statku rodiny Mašínů, jejíž členové jsou úzce spjati s historií všech tří odbojů. Zdena Mašínová se po nedávném znovuzískání rodinného statku, který jí byl dlouhá léta upírán, rozhodla poskytnout jeho prostory k vytvoření památníku, který by připomínal, za co členové její rodiny a stovky tisíc dalších odbojářů bojovali.

Návrh je koncipován do dvou vrstev. První vrstvou je tradiční pojetí památníku jako pietního místa, druhá vrstva má podobu expozic věnovaných jednotlivým odbojům. Charakter druhé vrstvy osciluje mezi památníkem a muzejní expozicí, nemá tedy pouze funkci pietní, ale také vzdělávací.

Pomocí práce s dobovými artefakty a státními i vojenskými symboly jsem se pokusil zprostředkovat atmosféru, ve které se odboj odehrával, a rehabilitovat pojmy jako národní hrdost a vlastenectví, které - spojované s populismem, nacionalismem a extremistickými skupinami - ztratily v soudobé společnosti důstojné zastoupení.

HODNOCENÍ POROTY (

Zadání Památníku tří odbojů lze považovat za jedno z nejsilnějších témat semestru. V době postfaktické, kdy naše společnost lavíruje na hranici politického až nacionalistického kýče, může sotva existovat komplikovanější úkol. My Češi máme tradičně s identifikací vlastních vlasteneckých hodnot minimálně rétorické komplikace. Vedení ateliéru proto patří respekt za vymezení kontroverzního pole.

O tom, že projekt Walberta Schmirlera ční nad prací ateliérových kolegů a kolegyň o několik úrovní, měla porota jasno velmi záhy. Schmirler vytěžil z příslovečného mála možné maximum. Venkovský statek rodiny Mašínů chápe jako samostatné architektonické memento. Minimalistickým záměrem trefně pojmenovává existenciální nicotu.

Prázdno po ztracených blízkých v domech rodin, které se střetly s dějinami kráčejícími kolem jejich oken. Oken, jež v důležitý okamžik nešlo jednoduše zatáhnout roletou. Schmirlerovo symbolické gesto v podobě zakonzervování venkovského stavení kriticky poukazuje na náš skutečný vztah k vlastní historii. Její odkaz obvykle příliš neudržujeme, spíše jej – podobně jako historickou architekturu – oprašujeme.

Po architektonické stránce je naopak sympatické, že autor okolní krajinu nechává nedotčenou a vytváří dostatečný prostor pro adekvátní vzdělávací expozice uvnitř budov. V kombinaci se zjevnou ekonomičností a neokázalostí projektu nelze než celé myšlence dodat seriózní naději na zhmotnění!