Jan Kaplický (1937-2009) | Poslední setkání v Londýně

Čtvrtek, 29. Leden 2009 - 3:01
| Napsal:

S Janem Kaplickým jsem se seznámil koncem osmdesátých letech, když spolupracoval s naší architektonickou kanceláří YRM na soutěži pro nový terminál na letiště Heathrow v Londýně. Já jsem přišel do Velké Británie v roce 1966 a Jan s dalšími pak po sovětské invazi o dva roky později. Byli jsme oba z Prahy a měli společné životní příběhy a zájmy.

Moje rodiče a příbuzní za války a během totality velice trpěli. Můj otec Rudolf, byl popraven jako nevinná oběť procesu s Rudolfem Slánským v prosinci roku 1952. Janův otec Josef, malíř, sochař, grafik a profesor na VŠUP v Praze zemřel náhle v roce 1962 především po dlouhodobém štvaní tehdejšího ministra informací a později náměstka předsedy vlády Václava Kopeckého, protože se nedržel stranické umělecké doktríny a linie.

S Janem jsme se stali velmi dobrými přáteli a scházeli jsme se nejméně jednou do měsíce a telefonovali si alespoň jednou týdně. Na schůzky jsem chodíval většinou do kanceláře Future Systems, naposledy to bylo ve čtvrtek 8. ledna 2009. Firma byla v té době umístěna v bývalé jednopodlažní skladišťové budově ve čtvrti Notting Hill ve středu Londýna. Po příchodu jsem si po česku sundal boty, abych neumazal růžový koberec, jako každý jiný návštěvník a usadil se na pohodlné bílé pohovce. Jan přišel s náručí článků a fotografií a já jsem mu zase přinesl knihu, kterou jsem koupil při poslední návštěvě Prahy. Vyměňovali jsme si vzájemně informace. Já jsem chtěl vědět, co je nového s Národní knihovnou. Jan byl někdy velmi optimistický a jindy, melancholický až zachmuřený; boj o knihovnu byl neustálý, Jan nechápal proč je tolik opozice k jeho krásnému návrhu. On chtěl vytvořit krásu pro Prahu a její návštěvníky, ne že by tím chtěl proslavit sebe. Velmi ho mrzelo, že nebyl pochopen, a že i prezident republiky, pražský primátor, ředitel Národní galerie a dokonce i někteří čeští architekti bojovali zuby nehty, aby jeho návrhu knihovny zabránili, nedávalo mu to žádný smysl. Proč, proč, ptal se, proč se do toho motají politici i kolegové a zvlášť tak neprofesionálně? Architekt přece nenapadá architekta! Já jsem ho varoval už ze začátku, že to nebude lehké. Pražané měli většinou za zlé, když někdo ze zahraničí, i když narozený v Praze, vyhrál na jejich vlastním poli. Dej tomu čas, chlácholil jsem ho a snažil se ho povzbudit. Jan měl tendenci dívat se na svět s nedůvěrou. Byl rád, když viděl mojí knihu o historii Stalinova pomníku. Byl postaven blízko pozemku knihovny a Jan chtěl podrobně vědět, jak se v minulosti tvarovalo místní okolí.
 
Potom mně Jan ukázal nové fotografie svého právě dokončeného bytu, který byl na blízku Hyde Parku. Byl to Janův typický interiér s kulatou pohovkou a postelí uprostřed pokoje, jednoduché poličky plné knih a svítidla zhotovená podle vlastního návrhu. Obrazy a sochy upevněné na stěnách byly od jeho otce a fotografie od jeho druhé ženy Elišky Fuchsové. O dvou lidí, které zbožňoval. Náš rozhovor se točil okolo Janova syna Josefa, který žil s jeho první ženou Amandou Levete. Jan si dělal starosti, že nemá více času scházet se se svým synem.
 
Pak jsme se zvedli a odešli z kanceláře buď do blízké hospody nebo jako posledně do italské restaurace na pizzu, láhev červeného vína a dlouhé rozhovory. Mluvili jsme o svých knihách, které jsme dohromady publikovali. Jan četl mé knihy, kritizoval, radil co přidat či vyřadit a já jsem dělal totéž na adresu jeho výtvorů. Plánovali jsme nové psaní, měli jsme několik dobrých nápadů a jenom jsme čekali na nabídku od vydavatele. Krása přírody, živých bytostí, lidské existence, strojů či průmyslového světa byla jeho vášní, chtěl rozšiřovat krásu, vytvářet ji a překvapovat nás. Byl to nesmírně nadaný člověk. Byl citlivý k jiným, chápal jejich problémy, usiloval o dosažení pravdy a krásy s pevným odhodláním. Nesnášel odbývání a nedbalost, absolutní dokonalost byla jeho cílem. Snažil se předávat svoje ideály a to hlavně mladší generaci a divil se, když nevěděli, kdo je Buckminster Fuller. Listovali jsme v architektonických knihách a nacházeli architekturu, kterou jsme ještě před tím neviděli. Bertrand Goldberg, Craig Ellwood, Jaromír Krejcar, Adolf Loos, Oscar Niemeyer a Le Corbusier byli jeho hrdinové. Diskutovali jsme Janovy architektonické návrhy, kreslili na ubrus a ubrousky a srkali kávu.
 
Mluvili jsme často o ženách, jejich kráse, o jejich tělech, křivkách a hladkých liniích. Ty inspirovaly Janovo tvoření a umění a Eliška byla jeho vizí perfektní ženy. Jan byl vzrušený a nervózní z očekávaného porodu první dcery, Eliška už byla v porodnici pod lékařským dozorem a Jan se chystal odjet do Prahy co nejdříve. Rozloučili jsme se na ulici, zamávali na sebe nashledanou a já jsem ještě zakřičel z dálky, aby mně dal hned vědět z Prahy, jak to dopadlo a že budu držet palce. Pak jsme ještě mluvili krátce v pondělí po telefonu, než odjel na letiště.
 
Ve středu 14. ledna, jsem slyšel, že Václav Havel byl ve zhoršeném zdravotním stavu. Po velmi špatně prospané noci jsem brzo ráno zapnul počítač, abych zjistil co je nového s Havlem. Místo zprávy o Havlovi jsem byl naprosto ohromen tlustým titulkem z českých internetových novin: „Zemřel architekt Jan Kaplický. V den kdy se mu narodila dcera“. Jak můžete s nějakou důstojností reagovat na takovou zprávu po dvacetiletém přátelství? Ronil jsem slzy pro Jana a jeho rodinu a pro svět, který tím utrpěl tak velkou ztrátu. Na jeho památku nová Národní knihovna musí být navzdory všem těžkostem opravdu postavena.
 
 
Ivan Margolius, autor a architekt, Velká Británie
Klíčová slova: