Jan Ambrůz: S minimálními prostředky k nejistým cílům

Čtvrtek, 11. Červen 2015 - 0:00
| Napsal:

Sochař a pedagog Jan Ambrůz vypráví o vyučování v ateliéru sochařství na brněnské FaVU.

Jan Ambrůz, foto © Martin Vlček (www.martinvlcek.com)
Fotoalbum: 
Radka Pavelová, 2006, 3.ročník , Nitro", beton – foto © Jan Ambrůz
Pavla Zdražilová, 1999, 1.ročník , "Vytancované místo", šlapaný polotovar na výrobu střešních tašek, 300 x 300 x 3 cm – foto © Jan Ambrůz
Filip Hauser , 2011, 1.ročník , Poskládej si to, 13 krabic, překližka MULTIPLEX, rozměry variabilní, Malá Amerika, Brno, 2011 – foto © Jan Ambrůz
MgA. Pavla Kačírková PhD. , 2014 , Kaple II, železo, beton, 75x205x635 cm, Lhota u Malenovic, Praktická doktorandská práce – foto © Jan Ambrůz
Filip Hauser, 2013, 3.ročník, Dům Č.P. 1-3, Mrákotínská žula – foto © Jan Ambrůz
Julie Kačerovská, 2008, 4. ročník, "Litina 08", písek, sádra, výška písma 60 cm – foto © Jan Ambrůz
Jiří Schlosser, 2008, 2. ročník, "Litina 08", písek, sádra, průměry od 52 do 120 cm – foto © Jan Ambrůz
Jiří Schlosser, 2008, 2. ročník, "Litina 08", písek, sádra, průměry od 52 do 120 cm – foto © Jan Ambrůz
Soňa Samašová, 2008, 6.ročník, diplomová práce, "Bez názvu", černá žula – foto © Jan Ambrůz
"Mezi", autor: Barbora Jeroušková, 5.ročník, 2010, skružená železná roura (108 mm) 373 cm, Malá Amerika – foto © Jan Ambrůz
Jan Ambrůz, foto © Martin Vlček (www.martinvlcek.com)

Kde je původ Vašeho rozhodnutí učit a předávat své zkušenosti dál?

Studenti mají udávat nějaký tón, mají vyvolávat otázky, na které já jsem ochoten odpovídat, a pak může vznikat nějaký dialog. To je asi nejpodstatnější. Nějaký diktát může fungovat od první třídy na základní škole po střední, ale dále už by to mělo být jinak. Bohužel, situace je složitá. Problém je ten, že do sochařských ateliérů se hlásí málo uchazečů, a to i na střední školy. Už se přehazují studenti z nesochařských ateliérů na sochařinu, aby se ateliéry vůbec naplnily. Tento problém se pak přenáší dál, takže my tady na vysoké škole taky přetahujeme studenty z jiných ateliérů - z produktového designu, grafiky, malby, apod. Musíme je žádat a prosit, aby na sochařství šli.

Já jsem byl do toho učení postupně vtažen. Když jsem byl na stipendiu v Německu, tak Jindřich Cajthaml, který teď profesorem na Akademii (pozn. Akademie výtvarných umění v Praze), mi říkal: "Až bude příležitost, tak neváhej, a jdi do toho. Je to jistota." To mi radil on, jako protřelý profík. Ještě před tím mě ale oslovil Stanislav Kolíbal, který tehdy také zakládal ateliér s podobným myšlením. Vyzval mě, abych mu dělal asistenta. Já jsem si to tehdy rozmyslel. Řekl jsem si, že mám stipendia a mnoho různých činností a aktivit. Nechtěl jsem dělat asistenta. Nepřipadal jsem si na to zralý. V roce 1994 nebo 1995 se na mě obrátili studenti ze školy, kterou jsem absolvoval - z designu ve Zlíně. Prý, jestli bych tam nešel tu školu zachránit. Ale já jsem se na to ještě necítil dost zralý. Ve Zlíně totiž byla opožděná revoluce. Nepodařilo se tu provést obnovu pedagogického sboru. Zlín je malé zatuchlé město. On to byl tehdy detašovaný ateliér UMPRUM a stál akorát šílené prachy. Stejně nenabízela vůbec nic. Nastoupil jsem tam, ale po třech měsících zkušeností jsem zase vypadl. Říkal jsem si, že to nejde. Je to tam stejně zatuchlé, jako za mých studií.

V roce 1998 se na mne obrátil Igor Zhoř, který byl děkanem v Brně na FaVU po profesoru Preclíkovi. Sháněl lidi, co by to trochu oživili a obnovili tu školu. Já jsem s radostí výzvu přijal. Bohužel jsem se ho už nedočkal, protože nečekaně zemřel a děkanem se stal Tomáš Ruller. Myslím si, že Tomáš Ruller velmi dobře a velmi prudce rozjel rozvoj FaVU. To se moc nelíbilo VUT, protože zde náhle vzrostl počet pedagogů. Myslím si, že bylo zásadní nepochopení ze strany VUT. Neakceptovali to, že by se naše fakulta chtěla rozvíjet. Naše další aktivity dusili. Třeba i soutěž na stavbu nové fakulty. Doteďka samostatnou budovu nemáme. Jak už jsem říkal: já jsem do této situace vstoupil na vyzvání Igora Zhoře, který mne akceptoval a nechal mi volnou ruku. Byli jsme v jednom ateliéru spolu s Michalem Gabrielem. Trochu jsme soupeřili. Studenti to tak taky brali. Já si myslím, že to byla blbost. Jakože oni jsou ti "praví" sochaři a my jsme ti "leví". Ale postupně jsme získali i vlastní prostor. Máme asi nejmenší ateliér na škole. To vlastně determinuje veškeré dění a možnosti.

Ze začátku nebyly prachy, ani prostor. Koncept výuky byl víceméně standardní. Zadání byla pro všechny studenty víceméně stejná. Ale protože jde o individua, postupně se ta témata rozrůzňují.

V podstatě se snažíme propracovat k nějakému individuálnímu projevu hned od začátku. Jde tu o nastavení vzájemného dialogu, kdy já se snažím vypátrat, co v tom člověku je. Chci, abychom si se studenty povídali. Abychom se od sebe něco dověděli. Aby ten člověk prostě začal sám něco dělat.

Zadání - je pro nás taková pomocná kostra. Hlava, ruka, tělo, a přes toto se dostáváme k prostoru. Dál už musím respektovat možnosti a schopnosti studentů, ale tohle je základ. Někdo říká, že to chce disciplínu. Třeba Michal Gabriel. On na to dbá. Ale individualita se samozřejmě projeví i v tom řádu. Myslí si, že to je v pořádku, že tu vedle sebe existujeme jako dva diametrálně odlišné ateliéry, a dva odlišní lidé.

Radíte studentům hodně, nebo je spíše necháváte samotné v hledání řešení? Radíte studentům hodně, nebo je spíše necháváte samotné v hledání řešení?

Když je nechám samotné, pak je to skutečně individuální. Když někdo s něčím přijde, pak si o tom otevřeně povídáme. Ale mnohdy je hodně deformuji. Já jim řeknu, jak bych si to představoval a oni na to: "takhle ne, tudy cesta v žádném případě nevede".

Jak vnímáte slovo talent? Je u studentů viditelný?

To je složité. Občas se stane, že někdo přijde s něčím nosným. Já mám takový ustálený postoj ke konceptu: "minimálními prostředky k nejistým výsledkům". To je motto ateliéru. Myslím si, že postihuje dobře situaci - nejsou peníze, tím je naplněn začátek a zaručen ten nejistý výsledek. Vždycky je to nejisté. V tomto směru nejsem optimista. Situace dnes talentovaným obzvláště nenahrává. Nějaký talent/netalent, tady je to jedno. Člověk může mít svobodu, jen když se někde zavře a tvoří si sám pro sebe. Ale musí si zajistit nějakou obživu.

Slýchají od Vás studenti nějakou charakteristickou frázi, tezi, nebo citát?

Vždyť to říkám: "minimálními prostředky k nejistým výsledkům"

Děkuji za rozhovor.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.

Klíčová slova: